JanKo'Web.
Světový den prevence týrání a zneužívání dětí.

Karel Hlaváček: Hrál kdosi na hoboj

Protože je Hlaváček prakticky dekadentní básník, u většiny jeho básní by se mi zde jen těžko popisoval jejich obsah. Proto se proti zvyku téměř zcela odtrhnu od obsahu a přejdu rovnou ke stručné a povrchní (jak je u mě u poezie již zvykem) charakteristice jeho básní.

Výbor uspořádal a upravil dr. Tomáš Vlček. Nakladatelství Československý spisovatel v Praze roku 1978.

Vzhledem k tomu, že hodně básní ze sbírky Pozdě k ránu jsme četli ve škole, vybral jsem si pro tuto recenzi sbírku Mstivá kantiléna (i když se nebudu tajit tím, že je zároveň kratší). Ke sbírce pozdě k ránu jenom podotknu, že většina básní v ní obsažených je hlavně na efekt, jak bychom asi dnes řekli. Básně jsou většinou z neznámého, mlhavého prostředí nočních parků nebo neznámých krajin, je vlhko, noc, velice často se u Hlaváčka k dotvoření typické melancholie přidávají nějaké hudební nástroje, které hrají tmou neznámo proč (hoboj – např. Hrál kdosi na hoboj; viola – Svou violu jsem naladil co možná nejhlouběji; loutna...). Objevují se neznámé postavy, popř. jen jejich obrysy, vše je takové tajemné a mdlé. Nyní ale už podrobněji k Mstivé kantiléně.

Jak jsem se dočetl na začátku výboru, básně z Mstivé kantilény jsou o něco realističtější, než ty ze sbírky Pozdě k ránu. To asi také proto, že už samotný námět mnohých básní Mstivé kantilény je realistický – Hlaváček se zde věnuje hlavně Gézům. Jejich osudy Hlaváčka prý zaujaly - Gézové byli skuteční obyvatelé Nizozemska 16. století, kteří se bouřili proti Habsburské nadvládě a jejich vzpoury byli krvavě potlačovány.

Např. v básních Do pusté naší krajiny a Již mrtvo vše Gézové figurují přímo. V první jmenované básník oslovuje Gézy, aby se okupovatelům pomstili – nebyl by to ale Hlaváček, kdyby zde opět nebyly mdlé zvony, pustá krajina bez vůně, bez tepla, dlouhá neznámá pláň, na kterou se mají seřadit. V druhé jmenované, jejíž název mluví za vše, Hlaváček připomíná Gézovské povstání, které bylo rozprášeno. Tady nalézáme typické znaky dekadence (již mrtvo vše a marno vše, již nezazní nic do mrtvého ticha), něco málo naturalizmu (tlí v polích marné modlitby na tělech hnisajících), i Hlaváčkovy oblíbené hudební nástroje (jen plačte s mojí violou – i její struny cítí).

V dalších básních ale také můžeme (při troše fantazie – pozn. autora) sledovat osudy Gézů. Třeba v básni Snad na sto jich sedělo nebo Kol vychrtlý tváří můžeme sledovat patrně nějakou exekuci. V první jmenované se jedná o biskupa, který má být zřejmě upálen. Atmosféra je napjatá (strnule seděli), jinak se ale nic nedozvídáme. V druhé jmenované básni je líčen (samozřejmě nepřímo, jak jinak – pozn. autora) dav lidí, přihlížející nadcházející (pozoruhodné koncovky – pozn. autora) popravě neznámého. Opět dekadentní prvky - např. večer byl pustý a nezvykle smutný a tmavý – zde bychom ale mohli hledat paralelní přírodní děj – koná se poprava, večer je smutný. Zajímavé na této básni je opakování slov – konkrétně slovo „lhavý“ (úsměv, chorál, ...), které je v každé strofě.

Další dvojice básní, o kterých se míním zmínit („Hezká slovní hříčka, že?“ – pozn. autora), je Byl deštivý soumrak a Již před týdnem. První je opět zvláštní opakováním slov, tentokrát slova „bát se“ (vítr se bál, světla se bála, psi se báli). Druhá jmenovaná, o člověku, který po nocích objíždí stavení a kupuje krysy, je opět se špetkou naturalismu (spravoval koženou zástěru ohlodanou, osedlal vychrtlou herku svou hnusnou, ...na herku zpocenou, hnusnou), dekadence (ospalý měsíc, v krajině temné, krajině dusné). Na této básni bych ještě demonstroval další pro Hlaváčkovu poezii typický rys – hudebnost jeho veršů (využívání dvojhlásek au, ou...) – např. ohlodanOU; vychrtlOU herku svOU hnusnOU (a olezlOU – přídavek autora k většímu zážitku z hudebnosti veršů); zhasnOU a usnOU; zpocenOU, hnusnOU; da da da – nOU.

Báseň Juž zvečera je Hlaváčkovi (porovnávám-li s výběrem ze sbírky Pozdě k ránu) asi nejtypičtější. Je zde neznámý hráč na varhany (opět melancholie – prsty hrály tiché impromptu, bázlivé). Opět je využíváno efektního opakování slova lhát, báseň je ale postavená také na hráčově „únavě“ (prsty únavou spaly, ruka spala, únavou zapadla i luna).

Poslední báseň, kterou zde budu komentovat, je Zas den byl ospalý – z celé sbírky Mstivá kantiléna se mi tato báseň zdá nejlepší na upozornění na dekadentní rysy. Je jich zde mnoho. Neznámý člověk šel po proudu řeky pod smutným nebem, den byl ospalý, večer byl sychravý, zimomřivá nálada, noc byla zmlklá, měsíc byl v mracích smutných, kdos zádumčivě zdálky pěl, že marno vše...

Zkrátka, pokud se člověk smíří s tím, že je to poezie víceméně pro oddych, tj. čtenář se vlastně vůbec nic nedoví (trochu přeháním), je to ke čtení. Pokud se ale člověk málo koncentruje na jakýsi únik z realistického světa, bude za prvé zklamán, za druhé ho to zbytečně otráví (mluvím z vlastní zkušenosti). Čtení básní chce hold čas, klid a soustředěnost (vražedná kombinace – pozn. autora). Tolik má zkušenost s Hlaváčkem.

Vyhledat titul: Městská knihovna Praha
Rubrika Recenze | Tagy Dekadence, Poezie, úzkost | Po 05.04.2010 | 8152x

Náhodné články

© 2008-201919 JK, kontakt, právní upozornění
Powered by Janko's RS| XHTML, CSS, RSS, analýza kódu, SEO servis, dostupnost, hosting, líbí se Vám tu?
Požadavek: 0.12235 s, generování: 0.0485 s, paměť: 1.49 MB, sql dotazů: 7, CPU: 26.42

.