Morris Desmon: Lidské mládě

Další vysoce zajímavá knížka od mého oblíbeného zoologa Desmonda Morrise. Myslím, že po Lidském živočichovi bych tuto knížku řadil hned na druhé místo.

Autor opět nezklamal - velmi zajímavým stylem popisuje tentokrát "lidská mláďata". V podtitulu se také praví - Co (ne)víte o nemluvňatech.

Knížka je rozdělena do mnoha krátkých několikastránkových kapitol, ve kterých se autor věnuje různým zajímavostem a aspektům novorozencova života.

Dozvíme se třeba o tom, že porodní bolesti si lidstvo "způsobilo" možná svým pohybem po dvou. Zejména poloha porodu, která do nedávna byla téměř výhradní - totiž poloha vleže, je velmi nepřirozená, protože se na samotném aktu rození nepodílí gravitace, jako v poloze v podřepu. Dále také autor poukazuje na to, že zvýšení porodních bolestí může mít také na vinu stres, který na matku působí v neznámém prostředí porodnice. Proto důrazně doporučuje, aby porod probíhal v tichém prostředí, s mírným osvětlením.

Zajímavá je i kapitola Proč po porodu zívají? Mimo jiné se dozvíme, že zakrývání úst rukou, ke kterému od mládí vedeme děti, má svůj historický původ. Dříve se totiž věřilo, že při zívání by mohla člověku vylétnout otevřenými ústy duše. Proto ta ruka. Navíc v moderní společnosti se můžeme ještě také přiklánět i k často vysvětlovanému společenskému důvodu - "nakažlivosti" zívání.

Další zajímavostí je anatomie malého človíčka - velké panenky a velké (často modré, které se až přibývajícím věkem změní na jiné) oči vzbuzují v rodičích rodičovské pudy. Zajímavostí je i zmínka o přísloví - darovanému koni se na zuby nekoukej. Podle zubů se totiž u koní dá odhadnou stáří. U dětí přesně nikoli.

Abych také citoval něco z autorových perliček, kterými čtenáři zpříjemňuje čtení - tu mě napadá třeba v kapitolce Jak velkou sílu mají novorozenci - "pro rodiče se sbírání pohozených věcí stává mnohokráte opakovanou činností, a to k velké radosti hravého experimentátora, přebývajícího v dětské postýlce".

Často se v učebnicích píše, že novorozenci nemají moc dobře vyvinutý zrak. V kapitole Jak dobře mají vyvinutý zrak ale autor předkládá názor, že příroda to tak učinila "úmyslně". Vidí, co potřebují - matku. Vidět do dálky by je jen stresovalo.

Asi vůbec nejzajímavější kapitolkou je Proč vlastně nemluvňata pláčou? Jak autor píše, je to volání o pomoc. Dítě, které se třeba bouchne, neví, jak vážně může být zraněno a proto jsme často svědky, jak se díte hlasitě rozpláče a po příchodu rodiče a uklidnění už zase spokojeně vyvádí. Hlavních příčin pláče je podle autora 7: bolest, nepohodlnost, hlad, osamělost, příliš intenzivní podnět, nedostatek podnětů a frustrace. Jak autor píše, "je nesmírně důležité, aby rodič pochopil, že pláč není nějakým sebevyjádřením, vždy znamená prosbu o pomoc."

V kapitole o mléce také autor boří starý mýtus o tom, že ženy s menším poprsím mají méně mléka než ty s ňadry mohutnějšími. Ve skutečnosti je tomu často zcela naopak - velká prsa totiž nevznikají větším množstvím buněk, ze kterých je mléko tvořeno, nýbrž většími zásobami tukové tkáně.

Také pozoruhodný je historický vznik líbání - vyvinulo se totiž zřejmě z prehistorického aktu předávání potravy nemluvněti.

Poslední, co ze zajímavostí zmíním, je vznik gesta pro "ne" - zřejmě se totiž vyvinul z dětského odříkávání potravy, kdy je dítě již syté (odvrátí hlavu).

I když je originál knihy z roku 1991 a je tedy nutné na některé věci pohlížet už na trochu zastaralé, je většina postřehů stále velmi aktuálních.

Kniha se čte velmi snadno i jedním dechem, bravurní styl, kterým autor píše, je pro čtenáře téměř jistotou, že se při jejím čtení rozhodně nebude nudit.

Knížka má 193 stran formátu A5. Vydalo nakladatelství Argo, v Praze roku 1995. Přeložil Štěpán Kovařík.