Charles Baudelaire: Čas je hráč (výbor z díla)

Z tohoto výboru jsem si přece jen ještě dovolit vybrat jen některé básně. Vzhledem k tomu, že si básně většinou dlouho nepamatuji, nezbývá mi, než se zabývat jen tím málem, které mě zaujalo a hlavně, které jsem alespoň trochu pochopil. Aby se ale neřeklo, pokusím se i tak na tomto malém vzorku shrnout Baudelairovy hlavní básnické rysy.

Co se Baudelaira týče, vystihují jeho život asi nejvíce básně Jed, Odpolední píseň (omámen drogami básník pozoruje svou milenku, může to být ale klidně symbolické – tedy patrně Múza) a Dýmka (velmi roztomilý sonet o dýmce). Jed jsem nekomentoval v závorce, protože mu chci dát více prostoru až teď (Tím ale nechci říci, že bych se chtěl otrávit. Nebo snad Vás, že bych tím chtěl nějak otrávit, nebo snad otravovat. Ó né! Chci jen komentovat „báseň“ Jed. – pozn. autora). Básník říká „Víno i s brlohem, jenž utápí se v špíně, ... , vykouzlí báječné síně“ (symbolicky řečeno to, že po požití alkoholu nemá představivost a fantazie mezí), dále „Opium šíří dál vše nesvázané mírou, bezmezno...“ (užití drog vede u většiny k pocitu naprosté volnosti, neomezenosti), dále „Tvé oči zelené jsou však nad všecky jedy a drogy, které znám“ (nejdříve jsem si myslel, že to má symbolicky značit okouzlení milenkou, ale -), „Houf mých snů za pohledy těch očí, zprahlý, jde napít se z hořkých jam (- je to spíše obava z reakce ženy na jeho stav). Po pravdě řečeno jsem ale nepochopil poslední strofu, konkrétně co symbolizuje „slina, která pálí, která způsobí, že duše zapomíná na břímě svých vin.

Sonety Veselý mrtvý nebo třeba Destrukce (námětově něco jako Poeův Démon zvrácenosti) jsou dobrým příkladem pro symbolické prvky. V sonetu Veselý mrtví nacházíme např. toto (myslím, že není třeba komentáře): „chci si sám vyrýt hrob, ... a budu v pohodlí ... spát, jak žralok v hlubinně v své šťastné nečinnosti“, „Ó hluší červové, vy slepí druzi tmy...“.

Možná trochu zajímavější je sonet Pohřeb prokletého básníka. Nalézáme zde totiž i trochu satirický pohled na tehdejší vidění prokletých básníků, autor totiž píše: „Až v noci plné nepokoje vás dobrý křesťan uloží za kupu vyčichlého hnoje (narážka na to, co se stane s jeho tělem po smrti, pokud se k němu dostane „dobrý křesťan“ – vycházím z toho, že prokletí básníci byli zatracování určitě jako nezbožní) ... pavouk tam utká pavučinu a zmije vrhne mláďata (hezké naturalistické rysy), nad ... čelem ... vlk zavyje..., hlas čarodějnic, chlípných dědů a vzdechy černých lidojedů vás mučit budou celý rok (symbol toho, že klidu nenajde básník ani po smrti – bude tam i s ostatními „zatracovanými“)“.

Další sonet Pohrobní výčitka, uvádím pro demonstraci používaných kontrastů (zde smrt x milenka), kromě dalších rysů. Myslím, že bude stačit, když uvedu první storfu a poslední verš: „Má krásko ďábelská, až nic tě neprobudí pod těžkých náhrobkem z černého mramoru až budeš za lůžko a teplou komoru mít jenom vlhký hrob a jámu, v níž to studí... ...a červ jak výčitka tě v kůži bude žrát.“

Na kontrast, tentokrát ale celých dvou básní, bych ještě rád upozornil u dvojice básní Víno vrahovo (víno zde hraje roli doslova vražednou - básník zabil svojí ženu, aby mohl bez výčitek a podle chuti pít; tato báseň je trochu delší a je výjimečně lyricko-epická – autor líčí jak a proč čin udělal) a sonetu Víno milenců (zde je víno pro navození příjemných pocitů – „...vyjedeme na víně, po nadoblačné krajině.“). Je docela zajímavé, že takto odlišné básně mohl vůbec autor v jedné sbírce napsat.

Co se týče navození atmosféry a použití symbolů, je nejlepším příkladem asi sonet Spleen (v překladu Svatopluka Kadlece) nebo báseň Zpěv podzimu. Obě básně jsou hodně symbolické a také dost melancholické, líčí zimu, resp. nástup zimy. Ve Spleenu se také ještě objevuje básníkova kočka (kočkám autor věnoval i několik samostatných básní), „Leden chlad chrlí nad hřbitov“, zatímco „v dálce skuhrá zvon“. Ve Zpěvu podzimu je pozoruhodný symbol polena, resp. přikládání do kamen – autor vnímá tento zvuk jako jednotvárné rány a slyší v nich, jako by někde sbíjeli rakev (což má být asi také symbol odcházejícího podzimu).

Velice zajímavá, co se týče básníkových názorů, je ještě báseň Albatros – první tři storfy popisují „krále mračen“, albatrosa, který je chycen a znevažován posměchem námořníků. Z knížete mračen (albatros je jeden z největších ptáků) je nyní šeredný mrzák, říká básník. A v poslední strofě se k albatrosovy přirovnává – říká, že „básník je ... vyhnanec na zemi a k zemi luzou tlačen, pro křídla obrovská nemůže se tu hnout“ – chce tím patrně říci, že básník je zavrhován, i jestliže není pro svou invenci a „básnickou odbornost“ (zařaďte si do slovníku, nový termín, označující náročnost poezie – pozn. autora) pochopen.

Věřím, že o symbolické poezii by se toho dalo napsat mnohem a mnohem více. Není to ale moje, jak se říká, parketa, a proto bych si pro odlehčení dovolil úplně nakonec zmínit jednu báseň, která je hodně symbolická, přesto ale pochopitelná a dokonce humorná. Bude to taková pěkná tečka za tím naším pátráním... Je jí báseň Udřený kostlivec (z Pařížských obrazů) – je to zajímavé zamyšlení nad anatomickým atlasem, ve kterém jsou vyobrazeny kostry při různých činnostech. Básník je oslovuje a ptá se – „... Trestanci z kostnic, kdo vás dře, komu svážíte do stodoly tu podivnou žeň z cizích polí a pro jakého statkáře? Chcete říct, že není už jistý ani přislíbený spánek v tmě hrobu, neboli že nelítostně klame i Nicota, že všecko lže, i sama Smrt je zrádná, že – na věky věků možná máme kdesi, odkud už nelze pryč, rýpat tu půdu jedovatou a zkrvavenou nahou patou do hlíny vrývat těžký rýč.“