Karel Hynek Mácha: Máj, Marinka

Nejdříve bych se věnoval Marince, ať je to hezky popořádku.

Marinka – povídka, propletená (pro mě) podivně verši. Hynek je starým žebrákem („Čtěte prosím dále!“ – pozn. autora) pozván k jakési Marince domů. Marinka je Hynkovou obdivovatelkou a je na smrt nemocna. Zamilují se do sebe a Hynek tedy přijde ještě týž večer, ale pak již musí jít kamsi do Krkonoš. Když se vrací, jde kolem hřbitova na kterém vidí hrát na housle otce Marinky.

Povídka je kratičká, pouhých asi 15 stránek. Ale obávám se, že jsem ji nepochopil. Možná mě nazvete ignorantem. Patrně to bude tím, že od knihy většinou čekám děj, který sice zde nechybí, ale stejně jsem na rozpacích. Jsem typ člověka, kterému lyrika (téměř) nic neříká, resp. si nechci připustit, že by v ní nějaký „praktický“ základ nebyl a možná i proto ji nechápu. Lyriku totiž, doufám, že mi to prominete, považuji za nepraktickou. Co je mi do pocitů autora když mi skoro nesdělí žádná podstatná fakta. Možná je dobrá pro „oddychnutí“, ale můj čas je drahý a odpočinek si představuji jinak. A za další, každý jsme jiný a tudíž vše jinak vnímáme a cítíme, a proto se mému chápání také většinou myšlení básníků vymyká. Márinka je pro mě sice hezké líčení citu k nemocné, musím i vyzdvihnout popis jak prostředí, tak postav, které je autorem prováděno velice precizně, ale přesto to ve mě mnoho nezanechalo. Ještě mi dovolte technickou poznámku. Marinka, ač je to možná Márinka, píši z jednoduchého důvodu. Víc se to líbí Billovi a jeho kamarádům a mně červené podtržení Márinky vadilo.

Máj. Zde musím připustit, že tato skladba ve mně něco i zanechala. Lyrické líčení prostředí často převládá nad dějem, což se mi dokonce v tomto případě i líbilo. Verše jsou zajímavě tajemné a pomalu nás provázejí smutným příběhem. Vilém, milý Jarmily, zabil nevědomky svého otce – svůdce Jarmily a je uvržen do vězení. Druhý den je popraven a Jarmila se již dříve zabije skokem do jezera. Typicky romantickým rysem je nedozírné jezero, okolo kterého se vlastně celá báseň obtáčí. Z jezera čiší klid a vážnost. Děj se postupně přenáší z břehu jezera (I.) na ostrov s vězením (II), neznámou opuštěnou krajinu na sněmu duchů (intermezzo), na popraviště (III), opět na opuštěnou krajinu (intermezzo) a zpět k popravenému. Autor do děje vplouvá v celém závěru (IV).

Jak se píše v poznámce, autor sám chce, aby jeho dílo bylo vnímáno jako „oslava májové krásy přírody“ a výslovně nechce, aby bylo čteno „jako pověst, jako děj“. Měl to napsat na začátek...

Knížka, která se mi dostala do ruky, byla opatřena velmi zajímavými a tajemnými obrázky, které vždy předznamenávaly děj dalšího oddílu.

Nevím, co psát dál. Nakonec jen musím připustit, že i lyrika má něco do sebe, je-li užita ve správném čase na správném místě a hlavně v dobrém rozpoložení mysli čtenáře a hvězd na noční obloze...