Edgar Allan Poe: Havran

Předem musím podotknout, že jsem Havrana četl ve dvou provedeních – jedno v čítance a druhé v samostatném svazku – Havran a jiné básně. Mezi oběma překlady jsem však neshledal žádných rozdílů, tedy až na jméno překladatele. V čítance je totiž Vítězslav Nezval uveden na konci, kdežto ve výše uvedeném svazku na začátku. Po tomto úvodu už doufám tušíte, že ode mě se kloudné recenze na poezii asi nikdy nedočkáte (viz „recenze“ Máj, Márinka).

Proti mému zvyku a lenosti se zde však pokusím shrnout hlavní myšlenku básně. Po prvním přečtení má člověk pocit, že mu něco uniklo. Na mě osobně Havran působil velice tajemně. Líbil se mi, ale nevěděl jsem proč. To byl jistě autorův cíl, jak také dokládá ve své Filosofii básnické sbírky, ohromit čtenáře. To se mu, alespoň u mě, docela povedlo. Když si ale báseň člověk přečte znovu, zjistí, že to není jen, pro mě, takřka nic neříkající lyrika (znovu upozorňuji, že lyrikou obecně označuji text, kterému nerozumím), ale že se v tom skrývá mnohem více. Když se nyní básní zabývám potřetí a prohlížím si její strofy, napadlo mě, jestli je její hlavní myšlenka opravdu tak tajemná, jak se prve zdála. Dovolil bych si tedy tady (Hezký obrat, že?) rozebrat její obsah a pokusím se zde otevřít moji vlastní teorii na Havrana, kterou budu dokládat úryvky z textu, které pro přehlednost oddělím vždy apostrofy – ‚takto‘.

Nejdříve stručné dění. V nočním tichu pracovny rozjímajícího autora navštíví po několikerém zaťukání havran. Usedne na sochu Pallas Athény (která kontrastuje s havraní černí) a autor se ho, jako proroka, za kterého ho podle pověstí považuje, ptá na různé otázky, mimo jiné i na to, sejde-li se někdy se svou milovanou Lenorou. Havran však vždy tajemně odpovídá – ‚už víckrát ne‘. To autora podněcuje k dalším a dalším otázkám, ale nakonec chce, aby havran odletěl (‚Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu havrane!‘). Ano, mohlo by to tak být. Havran je zde možná opravdu tak trochu za proroka, který přiletěl po zdlouhavém autorově přemítání zodpovědět jeho otázky, možná je to ale jen obyčejné zvíře, které jinou větu říci neumí. O to bych se také dále opřel.

Namísto autora se tedy věnujme více havranu, jehož roli se pokusím osvětlit. Předpokládám však, že autor neblouznil a vše, co píše se „opravdu“ stalo. Představme si černočernou půlnoc, zřejmě tuhou zimu (‚myslím, že to bylo v lednu‘ a ‚Jistě cos za chumelice...‘), a proti tomu patrně teplou autorovu pracovnu. Vžijme se nyní na okamžik do okolo letícího havrana. Proč však letí tmavou nocí? Možná zemře bez pomoci! (hezký rým, ne?) Že by havran v noci hledal nějakou dobrotu? Těžko. Spíše se jedná o ubohého, promrzlého, unaveného ptáka, který v husté chumelenici nenašel místo kam se před zimou schovat. Co tedy udělá? Přiletí na zápraží a pokusí se dostat do pokoje. Jeho snaha má však jen zvukový efekt – ťukání zobákem do dveří se autorovi jeví jako klepání pozdního hosta - ‚...ozvalo se znenadání, velmi jemné zaťukání na dveře a pak už ne.‘. Snahu dostat se dovnitř dveřmi havran ještě několikrát neúspěšně opakuje a poté, právě ve chvíli, kdy se autor rozhodne konečně otevřít, přeletí havran k oknu. Nemůžeme se pak divit, že po otevření dveří je ‚venku tma a víc už ne‘. Určitě nás ani nepřekvapí, že po návratu do pokoje autor zaslechne ‚silněj nový šramot poblíž mne‘. Když pak otevře (vyrazí) okenici, dočítáme se, že ‚tu s velkou motanicí vstoupil starodávný havran z dob, jež jsou tak záslužné; usadil se znenadání, bez váhání, vznešeně jak pán či paní na poprsí Pallady – a v póze velmi výhružné si sedl jen a víc už ne.‘. Tato věta je v mé teorii stěžejní, vysvětluje totiž nejvíce „tajemné“ chování havranovo. V první řadě dokládá, že havran byl opravdu značně zkřehlý a unavený, což jsem na začátku položil jako fakt – vycházel jsem přitom také z onoho ‚tu s velkou motanicí vstoupil starodávný havran‘. Prorok-havran by se asi nemotal. Ten by byl na dlouhé noční lety v zimě z práce zvyklý. Za druhé z této věty soudím, že havran byl opravdu promrzlý. Vybral si totiž k sezení zrovna sochu Pallady. Proč? Z popisu místnosti nevíme téměř nic, ale nyní se dozvídáme o jakési soše Pallady. Můžeme z toho usuzovat, že je to tedy nejvyšší bod v místnosti, vzhledem k tomu, že nepředpokládám, že by autor měl v pracovně nějaké vyšší předměty. Ptáte se, proč o tom mluvím? No, kde je tepleji – u země, nebo blíže stropu? Samozřejmě, blíže stropu. Je jasné, že prochladlý havran bude hledat teplé místo, a proto si nesedne na podlahu. Proč si ale nesedl rovnou na hlavu Palladiny sochy? Zde se už jenom můžeme dohadovat, že, ač unavený, to byl havran bystrý, a tudíž mu neuniklo, že kdyby si sedl na hlavu sochy, byl by to pro něj přílišný tepelný šok. Proto asi ten kompromis. Když bychom ale vyvrátili, že v místnosti je Pallada nejvyšší bod, proč by si na ni havran sedal? Že by to opravdu mělo něco společného s tím kontrastem, jak jsem podotkl na začátku? Nemyslím si. Spíše to vidím tak, že havran by si v tomto případě sochu vybral stejně a to kvůli její barvě. S největší pravděpodobností by pak totiž havranu nešlo o nic víc, než že si kontrastní bílé sochy při příletu ze tmy všiml jako první. Naposled bych se ještě v mé stěžení větě zastavil u toho, co asi autora nejvíce přimělo věřit v havrana-proroka, totiž ono ‚v póze velmi výhružné si sedl jen...‘. Když povážíme, že havran několikrát slušně „klepal“ a autor mu přesto neotevřel, nemůžeme od havrana čekat nějaký zvláštní vděk. Tímto jsme si tedy doufám osvětlili příčinu havranova příletu a posazení.

Teď bych se ještě věnoval havranovým odpovědím – ‚už víckrát ne‘. Takto totiž havran odpovídá na každou vypravěčovu otázku, kterou havranovi klade v mylném domnění, že je havran nějaký prorok. Havranovy odpovědi pochopíme snadno, připomeneme-li si opět, že havran je nesmírně unavený namáhavým letem při hledání úkrytu. Podle mé teorie tedy havran vůbec neodpovídá na položené otázky, nýbrž jen autorovy polopaticky naznačuje, že mu již nemá klást další otázky. Něco ve smyslu „už víckrát se neptej a nech mne odpočívat“ nebo „neotravuj, dej mi pokoj“ (myslím tím k dispozici) či „dej mi svátek“. Jenže autor havrana bombarduje dalšími a dalšími dotazy a tak není divu, že nakonec jen konstatuje, že ‚..má duše z toho stínu, jímž mne navždy uhrane, nevzchopí se – víckrát ne.‘ Pokud si větu totiž rozebereme a nevysvětlíme tak, že autorova duše se z havranova stínu, který ji uhrane, již nevzchopí, ale budeme slovo „má“ považovat za sloveso, zjistíme, že havranův stín autor připodobňuje k havranovým duším, kterými havran autora uhrane („Ano. Nezval tam má v tom případě blbě zájmeno jímž, má tam být jimiž.“ – pozn. autora; „Už jsem se bál, že tu dneska žádnou mít nebudu.“ – druhá pozn. autora), a tudíž není pravda, že se nevzchopí autorova duše, nýbrž havran sám, kterého autor k smrti znaví svými všetečnými otázkami.

Jediná nevyřešená záhada je teď tedy jen to, jak je možné, že havran mluvil. Možná ze vzteku, aby mu už vypravěč dal pokoj (nyní již ve slova smyslu klid).

„Moje teorie se vám může nelíbit. Můžete ji odsuzovat jako neodbornou. Můžete ji odsuzovat jako zcestnou nebo zvrácenou. Můžete s ní nesouhlasit, ale to je tak jediné, co s tím můžete dělat... - Zlehčuji ji, uznávám. Ale neplačte, sami jste si to zavinili.“