Karel Havlíček Borovský: Křest svatého Vladimíra

Je to nejrozsáhlejší satira z výše jmenovaných. Má 10 zpěvů, celkem přibližně padesát stránek, ale to odhadem, už si to přesně nějak nevybavuji. Tato skladba je nejrozsáhlejší nejen obsahově, ale i záběrem kritiky – jsou zde narážky na církev jako takovou, jak lidem vymývá hlavy a ovládá je, na hloupé sedláky i bohaté vrstvy, na svrchovanou moc ve státě (car, vláda), na policii, na svobodu slova vůbec...

Formálně jsou verše podle modelu ABCB a to velmi kratičké, což také přidává na zážitku a hodnotě, protože vyjádřit satiricky a veršovaně takto souvislý děj v několika málo slovech na řádku je podle mého názoru daleko těžší, než u veršů, které na řádku skýtají slov mnohem více, které člověk jako já stejně zapomene a nemá z toho pak nic (autorova obecná narážka na poezii).

Křest svatého Vladimíra nás zavádí do carského Ruska, kde je bůh Perun doslova zasypáván neustálými prosbami lidí, posléze i cara. Když ale odmítne na carův svátek slavnostně zahřmít, je uvězněn a následně popraven spolu s jedním novinářem (narážka). Poté ale nastane situace, že církev nemá čím strašit sedláky, a proto se sejdou ministři poradit se, co dál – vítězí návrh policejního ministra, který je ale tajný (další narážka). Nakonec ale na cara přilítnou ženské (další narážka) a on povolí. Sluha (další narážka) Matěj tedy podá do novin inzerát, že se vyhlašuje konkurz na nového boha. Jakmile se to ve světě rozkřikne, hned se sjedou snad všechny náboženství světa přesvědčit, že právě jejich církev je ta pravá, aby si také ukrojily trochu moci (další narážky). Tato satira je nedokončená, kdo vyhrál konkurz se tedy nedozvíme.

Nyní mi dovolte stručně okomentovat jednotlivé zpěvy.

I. – je úvodní, Perun je požádán drábem o zahřmění na svátek cara, že za to dostane šálek čekulády, ale Perun, který již má všeho až po krk, jen nevrle odpoví, že „Pro nic za nic robotovat – nevěděl bych věru, na tu jeho čekuládu, že mu na ni seru!“ – což později cara namíchne. Je zde poukazováno na to, jak je světská moc spjata s církevní, hlavně v absolutistickém státě, jakým bylo Rusko.

II. – bůh Perun si stěžuje na svou práci, kdy od něj každý věřící něco chce („Sám se žádný starat nechce, o všechno se modlí, jako by měl každý boha, jen pro své pohodlí“), ale každý něco jiného („Ten chce zimu, ten chce teplo, ten zas časy jiné, jeden chce mít žito drahé a druhý laciné.“). Havlíček tady poukazuje na vymyté mozky, které si myslí, že bůh je všemohoucí, a tak bude dělat všechno za ně, a když se jim něco nepodaří, svedou to zase na zásah z nebe a ne na sebe (hezký veršík).

III. – Peruna chtějí odsoudit, ale po chvíli zjistí, že se vlastně nijak neprovinil. Nastupuje ale vojenský soud, který přece nějaký ten paragraf nalézá („Vojenský soud z ničeho nic, jako ňáký tvůrce, nález právě potvrzený, měl jako na šňůrce.“). Je to opět Havlíčkova narážka na absolutistickou moc, která si dělá, co se jí zlíbí, konkrétně tedy na „všemohoucí“ vojenské soudy, které mohou udělovat tak tvrdé tresty jako trest smrti. Perun je tedy nakonec odsouzen k utopení v Donu a s ním ještě symbolicky novinář („Právě jeden žurnalista, seděl také v díře, protože se bohu rouhal a psal proti víře.“) – Havlíček tím hlasitě protestuje proti nesvobodě slova, která panovala hlavně v případech, kdy se řeklo něco proti círvi, která jistě nebyla tak čistá a bezúhonná, jakou se dělala.

IV. – Perun je popraven a Havlíček velice tvrdě a trefně shrnuje realitu – „Tak to chodí na tom světě, každou chvíli jinak, dneska ctí tě za svatého, zejtra budeš sviňák“. V dalších verších potom varuje před absolutistickou mocí cara, když říká „Važ si všeho milý synu, co na trůně sedí, na ponížené dušičky cár milostivě hledí. Kdo ctí cára a je Vávra, může něčím býti, kdo nechválí, bude věčně jenom vodu píti“. Doslova tím říká, že kdo nebude moci podlézat, špatně dopadne, nemluvě pak o nějaké kritice.

V. – tento zpěv odhaluje, že obyčejným lidem by bylo i bez boha dobře („Tak i v Rusku bez Peruna, ve starém pořádku běžela světská mašina, jak na kolovrátku.“), „Ale církevní mašinka, ta se zarazila, neboť knězům u pytlíku zaťata jest žíla“ – církev najednou nebohatla z desátků, protože bez boha je lidé přestali dávat a tak chudáci dříve dobře živení církevní hodnostáři najednou trpěli hladem. Mně se ale asi z celého Křtu svatého Vladimíra nejvíce líbily tyto shrnující verše pátého zpěvu – „Kdo měl málo tomu braly velké pijavice, moudrých lidí bylo málo, ale hloupých více. Kdo byl taškář za Peruna, taškařil zas dále, a kdo byl poctivá duše, dřen byl neustále.“ Je to smutná nadčasová realita.

VI. – církev zjišťuje, že bez boha neudrží svou moc a vyhrožuje, že jestli jim Vladimír nenajde nového boha, padne také. „Nám je pánbůh jako pánbůh, jenom když je ňáký, abysme s ním udrželi v respektu sedláky. Někdo musí nad sedláky rachotiti hromem, bez boha neobstojíme, jen jiného honem!“ Je to dost výstižné vylíčení dřívější situace, kdy sice církev byla bezesporu lidem přínosnou (hlavně šířením vzdělání a vlastně i jakýmsi sjednocením lidí), ale svého postavení často zneužívala (likvidace kacířů, což byli ve většině podle mého názoru lidé, kteří si dovolili racionálně, svobodně a samostatně přemýšlet, a proto byli nenápadně odstraněni; shromažďování majetku, šíření strachu atd.; to by bylo na dlouhou diskusi).

VII. - všichni vymýšlejí, jak najít nového boha a nakonec vítězí návrh policajta, který je ale tajný, což je další otevřená narážka na absolutistickou moc ve státě („Policie jako kočky ráda potmě chodí, v jasném světle veřejnosti nerada se brodí.“).

VIII. – ženské carovi vynadaly, že utopil boha, což mu pohne svědomím (sarkastická narážka na to, jak i takový car podlehne ženskému spílání). Nakonec mu pomůže lokaj Matěj (což má být další otevřenou narážkou na to, jak není dobrý absolutistický panovník, zvláště, je-li hloupější než jeho lokaj) – podá do novin inzerát na konkurz na nového boha. Lidová postava je tedy chytřejší než car...

IX. – je psán tzv. makarónskou lyrikou, což znamená, že verše jsou dvojjazyčné, rýmují se tedy vždy dva jazyky. Tento zpěv je nazván jako Jezovitský marš, který si zpívají jezovité, kteří kráčí na konkurz na nového boha. Nejvýstižnější (a také nejsmutnější) je asi verš, kdy oslovují boha slovy „Sicut erat in principo et nunc et semper (Jako bylo na počátku i nyní i vždycky), nedávej nikomu nic, ale všem ber.“.

X. – v tomto posledním zpěvu se již jednotlivá náboženství předhánějí o to, kdo by dosadil nejlepšího boha, kdo se jím stane se ale nedozvíme.

Mám-li to shrnout, nemám na satiře Křest svatého Vladimíra co vytknout. Psána je velmi přístupným lidovým jazykem, slov, který člověk nerozumí je opravdu jen velmi málo a většinou se dají odvodit z kontextu. Přesto jsou na konci knihy nějaké vysvětlivky. Podle mého názoru je tato satira velice ale i docela inteligentně humorná a bohužel i hodně pravdivá a aktuální i v dnešní „demokratické“ době...