Karel Havlíček Borovský: Satiry

Nejdřív se jen zmíním o epigramech, které se mi náhodou také dostaly do rukou. V drtivé většině jsou buď proti Habsbursku nebo církvi, ale řekl bych, že nejsou, tedy až na výjimky – např. jako „Vrahu rakušane“, zase tak ostré. Musím však podotknout, že proti satirám, o kterých se budu zmiňovat za chvíli, jsou Havlíčkovi epigramy, alespoň ty, které jsem četl („Namátkovým výběrem – ale nebojte se, ne dva jako u povídek Světlé... - Byly tři... ...a - tohle byl, -- vtip... Už jsem zticha.“ pozn. autora), poměrně nezajímavé. Vtipný byl tak jeden z deseti, rýmy nebyly nikterak vynikající a mnohým by dnešní čtenář – opravuji – mnohým jsem ani moc neporozuměl, protože to byly patrně reakce na soudobě aktuální témata. Tolik k epigramům, hurá na satiry.

Mám-li říci něco na úvod k satirám, bylo by to asi tolik, že nejen že jsou perfektně veršované (tím chci říci, že rýmy jsou mnohdy velmi povedené, např. i na osobní jména), ale přitom i dějově velice záživné. Chcete-li se posmát a zároveň se trochu zamyslet, doporučuji zejména Křest svatého Vladimíra (na začátku jsou ale vulgarismy – ale opět hezky zveršované), pokud byste to nepřenesli přes srdce, doporučil bych tedy Tyrolské elegie. Král Lávra příliš humorný není, ten je spíše na zamyšlení.

Verše satir jsou většinou podle modelu ABCB, což přispívá dobrému počitku a čtivosti, protože člověk jako já části veršů nezapomíná jako u složitějších modelů, ve kterých se člověk občas ztratí, a proto má pak pocit, že verše nejsou dobře napsány. Ne, že bych byl nějaký „veršolog“ (hezké slovo), ale řekl bych, že níže uvedené satiry jsou opravdu po „poeziální“ (další hezké slovo) stránce vynikající.