Stěrka (povídka ze života?)

Pan profesor vešel do třídy. Procházeje kolem tabule, rychle si ji přeměřil svým bystrým zrakem, pak usedl za katedru a otevřel třídní knihu. „Tak kdopak měl minulý týden službu na tabuli?“ zeptal se se zjevným sarkasmem v hlase. „Smolař, Nemazal,“ ozval se z jedné lavice otrávený hlas. „Zase týden navíc. Kdy už se pánové poučíte...“ zněl učitelův posměšek do zvuku máchání houby.

Smolař s Nemazalem byli už oba starší pánové. Smolařovi byly ve vlasech už tu a tam vidět šediny. Seděli spolu v jedné lavici a traduje se, že vždy v pátek zapomněli smazat po vyučování tabuli a v pondělí pak dostali následně službu na další týden. Tak mazali i o „svaťáku“, maturitu sice udělali, ale služby se svou nedbalostí nezbavili. Mažou dodnes.

Svým jménům dělali oba pánové čest. Nikdy nepočkali, až tabule po smazání uschne a bílé šmouhy půjdou vidět. V pondělí pak přicházeli se zvoněním a už nestihli na vzniklou situaci účinně zareagovat. Kdo však zareagovat stihl, byl profesor Vaňousek.

Pan profesor Vaňousek nebyl člověk zlý. Jako správný chemik halil svou kostnatou postavu vždy do bílého pláště, na kterém již zub času vyhlodal své (přesněji řečeno louhy a kyseliny). Profesor měl již šedivé vlasy (měl-li nějaké), ostrý nos dominoval mezi tmavýma očima a pod rty mu vyrážel majestátní plnovous. Miloval rozličné pokusy, obzvláště s třaskavinami. Co však neměl rád byla špatně smazaná tabule.

Bylo zrovna chladné podzimní ráno. Ve třídě už byli skoro všichni, když tu do dveří vrazil Smolař a se stěrkou v ruce jako žezlem prohlásil: „Příští tejden s mazanim končim. Setřu nejvejš starýho Vaňouska, protože sem si přines stěrku!“ Na ta slova se profesor Vaňousek objevil jakoby zničehonic ve dveřích, blýskl po Smolařovi zlobně očima a se slovy „Uvidíme, příteli!“ pokročil ke katedře.

S novou stěrkou se tabule leskla jako zrcadlo, čehož pohotově využil profesor fyziky na demonstraci zdánlivého obrazu. V pátek však byla stěrka pryč. Nikdo nevěděl, kam se poděla. Jen Smolař s Nemazalem věděli, že vyfasují další týden.

Poté si přinesli stěrku novou, ale ani ta neměla dlouhého trvání. Další jsme potom nalezli ohnutou tak, že nebyla k použití. To už bylo divné. Někdo zřejmě nechce, aby Smolař s Nemazalem opustili školu. Rozhodli jsme se, že tomu přijdeme na kloub, ale těm dvěma jsme raději nic neřekli.

Prokop s Michalem seděli schovaní ve skříňkách ve třídě a skulinami pozorovali nastraženou stěrku. Byl páteční večer, ve třídě už byla skoro úplná tma. Tu se ozval zvláštní šramot. Ve třídě se rozsvítilo a u tabule se objevil profesor Vaňousek v myslivecké kamizole, přes kterou měl přehozený bílý plášť. Přišel k první lavici a cosi tam kutil.

Co čert nechtěl, prach ve staré skříňce vnikl Prokopovi do dýchacích cest a nepodmíněný reflex udělal své. Ozvalo se hlasité kýchnutí. Profesor se prudce vymrštil. Cosi zasičelo a – další rána...

Když se kluci vzpamatovali, rozplýval se u tabule oblak bílého kouře a byla cítit síra. Profesor byl pryč. Bílý prach sedal na tabuli a ta se teď oběma zdála jako špatně smazaná. „Tak takhle to je,“ řekli si oba spolužáci, každý však v jinou dobu.

Chvíli ještě čekali, co se bude dít, když se ve dvařích objevila žena s kbelíkem a koštětem. Začala uklízet a najednou spatřila u tabule stěrku. Přikročila k ní a šup – stěrka zmizela v kbelíku. Pak už žena na nic nečekala, sedla na smeták a vyrazila jako střela ze dveří. Kluci za ní vyběhli na chodbu, ale již ji nezastali.

Na chodbě, slabě osvětlené lampou z ulice, bylo ticho. Tu však oba kluci strnuli hrůzou. Chodbou kráčela dvě zjevení. Kostlivec v doprovodu nebožtíka v rubáši. Oba přízraky se kymáceli z jedné strany chodby na druhou, ale chlapců si vůbec nevšímaly. Až zase zmizely na konci chodby.

Prokop s Michalem už na víc nečekali a uháněli po schodek k vrátnici. Na schodech tam, kde bylo trochu více vidět, spatřili krvavé stopy, které jejich spěch jen znásobily.

Když už byli kluci jen pár kroků od východu ze školy, vynořil se ze tmy vrátnice další přízrak. S hrůzným křikem se chlapci nějak dostali zpět do třídy, kde jsme je v pondělí ráno nalezli zsinalé prožitou hrůzou.

Až mnohem později jsme přišli záhadě na kloub. Osvětlil nám ji profesor Vaňousek poté, co se po 14 dnech vrátil ne ze samého pekla, ale z nemocnice.

Profesor byl ten zmiňovaný strašný pátek ve škole a prováděl ve třídě jeden ze svých pokusů. Jak Prokop kýchl, lekl se profesor a upustil zkumavku, kterou měl zrovna v ruce. Nastal slabší výbuch, po kterém se profesor, značně pořezán, vypotácel ze třídy dříve, než se prach usadil. Klopýtal po schodech do vrátnice pro lékárničku a zanechával za sebou krvavé stopy.

Cestou narazil na opilého školníka ve staré pytlovině (oblečení prohrál v kartách), který se rozhodl přemístit model kostry z kabinetu biologie do kvarty, kde bude v pondělí třeba.

Profesor pak ještě potkal bláznivou uklízečku Rézi, která chodila uklízet v noci a poskakovala rozjařeně na koštěti občas tak, že to dělalo dojem letu.

Když se profesor dostal k vrátnici a slyšel dupot chlapců, jak uháněli vyděšeni schodištěm, vylekal je svým zakrváceným obličejem a pláštěm ještě více...

Stěrky tedy kradla Rézi, za což byla následně propuštěna. Nicméně vyšlo najevo, že v těch ohnutých „měl prsty“ samotný Nemazal. Nechtěl totiž, aby byla tabule čistá... Smolař stěrku přinesl ze strachu před prozrazením jejich praktik. Policie totiž záhy zjistila, že nedbalé mazání tabule nebylo lajdáctví, ale rafinovaný podvod. Smolař s Nemazalem totiž po maturitě začali normálně pracovat a na školu nedbali. Ale díky tomu, že do školy stále „chodili“, využívali nárok na studentské slevy. A to jim vyhovovalo...