Viktor Dyk: Krysař

S hamelnskými zastupiteli se krysař dohodne, že za určitou odměnu vyžene z města všechny krysy a nechá je utopit se v řece. Krysař ale k tomuto úkonu použije kouzelné flétny (a nemá s tím proto moc práce) a konšelé, kteří tráví večer v poklidném hostinci U žíznivého člověka, mu odmítnou slíbený obnos zaplatit. Krysař se trochu namíchne, ale kvůli Agnes se nemstí (i když by mohl všechny teatrálně zahubit svou kouzelnou píšťalou, jak sám říká). Avšak poté, co u Agnes přespí, dostane jakési nutkání jít pryč, což také učiní. Když se ale vrátí, řekne mu Agnes, že se vyspala s Dlouhým Kristianem. Krysaře to opět namíchne, ale řekne jen, že odchází, aby se vrátil. Agnes z toho ale přeskočí (což se nedivým – zavádějící pozn. autora) a skočí do propasti za horou Koppel, která má podle legendy vést do Sedmihradska. Když to krysař zjistí, začne si pro zahnání smutku pískat na píšťalu a odvede tak všechny ctihodné občany města Hameln do propasti. Všechny až na jediné dítě a rybáře, kterým byl Sepp Jörgen – zádumčivý člověk, jenž všechno chápal s dlouhým zpožděním, a proto nereagoval ani na zvuk kouzelné píšťaly. Nejdříve chtěl za ostatními do propasti, ale dítě cestou začalo plakat, a tak raději šel hledat někoho, kdo by jej nakrmil.

Asi 70 stránková novela zpracovává téma německé legendy, která vysvětluje původ Sedmihradských Sasů. Co se formy týče, nacházíme zde standardní er-formu. Pozoruhodná je kniha také svými poměrně velmi krátkými dialogy postav. Novela je členěna do číslovaných kapitolek, víceméně ale podle mě jen „aby se neřeklo“.

Krysař je zde téměř romantická postava. Najde lásku, ale nevzdává se svého dalšího ideálu (který si putováním od města k městu splňoval) – totiž volnosti. Za další, a to je asi ještě důležitější znak, o něm skoro vůbec nic nevíme, po celou dobu zůstává tajemný, nikdy nám třeba neřekne své jméno. Ještě zajímavější je potom po této stránce jeho (i když trochu komické) setkání s magistrem Faustem v hostinci U žíznivého člověka. Krysař je nejdříve jakýmsi nutkáním vypuzen z města a poté, co „zachrání“ Seppa, žene ho to opět do města, do hospody. Otázkou ale zůstává, co vlastně magistr Faustus krysaři chtěl a co celá tato scéna v hospodě měla znamenat. Zda jakési horší krysařovo já, nebo třeba pobídku samotným ďáblem, nevím.

Kromě krysaře je pozoruhodná také hlavně postava Seppa Jörgena, který díky svému „handicapu“ nakonec jako jediný zůstane. Sepp proti krysaři nemá snad jediný romantický rys, naopak svůj úděl „přitroublého prostinkého rybáře“ přijímá jako něco zcela nezměnitelného, co si musí přetrpět.

V této knize se asi ukrývá mnoho symbolů (vycházím z toho, že jsem mnoha věcem dost dobře nerozuměl, což automaticky v literatuře vyhodnocuji buď jako filozofování nebo jako symbol – pozn. autora). Mimo samotného krysaře (symbolizujícího patrně volnost a svobodu) a jeho píšťaly je jedním z nich určitě kopec Koppel, který je také zajímavý svou tajemností a je to údajně brána na cestě takříkajíc do země zaslíbené. Zajímavou roli zde hraje i celé město, které je na noc zavíráno, což krysař vnímá jako omezení volnosti (mimo vztah k Agnes, kvůli kterému si vyšel za město), sám zavření bran komentuje jako zradu a uvěznění. Poměrně pozoruhodná je také řeka Vesera, která, nebýt krysařovu zakročení (Sepp v lodi usnul), by odnesla Seppa kamsi do moře. Možná, že to byl důvod, proč měl krysař nutkání odejít ráno od Agnes za město. Možná, že byl krysař nějaký senzibil. Jak později Sepp říká, je těžké plout proti proudu a proud by zde mohl podle mě symbolizovat čas – Sepp totiž vždycky jakoby šel proti proudu času, když všechno chápal až s jednodenním zpožděním. Také možná stojí za zmínku hospoda U žíznivého člověka, která podle mě symbolizuje jakési srdce města, ve kterém se schází všichni „počestní“ občané. Vůbec je také zajímavé, že se zlým člověkem se čtenář ve městě nesetká, vše je až téměř vypjatě ideální, tedy do příchodu krysaře, který poněkud klid hanzovního městečka naruší už svou přítomností. Dobří hamelnští lidé neradi vidí cizince, o to více, pokud je tak tajemný, jako krysař.

Asi nejdůležitější prvek celé knihy je spor krysaře a konšelů. Je do hezká demonstrace pravdivého přísloví „sliby-chyby“. Lidé při vyskytnutí problému (v našem případě krys) jsou pro jeho odstranění ochotni slíbit cokoli, jen aby už byl odstraněn. Jakmile je ale problém pryč, najednou na své závazky zapomínají nebo je znát najednou nechtějí, při nejmenším se jim zdají být přehnané. Toto se dá na dnešní době demonstrovat denně, nyní mě ale jako příklad napadají předvolební sliby. Před volbami jde jen a jen o voliče (a samozřejmě o jeho hlas) a je mu tedy slibováno modré z nebe. Po volbách ale již není voličův hlas třeba a slibované mizí kdesi v mlze.

Co se celé novely týče, děj se odehrává v jakési blíže neurčené době, v nějakém poklidném hanzovním městě Hamelu, které leží blízko řeky Vesery. Pro zajímavost jsem se díval do mapy, a zjistil, že Hameln na Vezeře v německé spolkové zemi Dolní Sasko opravdu leží. Podivné ale je, že Sepp Jörgen měl bydlet na soutoku Vesery s Havolou – Havola ale teče poblíž Berlína a vtéká do Labe. S Veserou se tak při velké fantazii stéká fyzicky maximálně v Severním moři. Možná, že ale to je vysvětlení toho Seppova „opoždění“ – zkrátka při cestě z pobřeží do města a zpět se informace dozvídal právě s jednodenním zpožděním.

Ještě bych rád dodal, že celá novela mi při čtení hodně připomínala Poeovu povídku Ďábel ve zvonici, což mi připadlo docela zajímavé (brekeke – pozn. autora), proto se o tom zmiňuji. Podobnost nacházím nejen v prostředích (obě díla se odehrávala v jakémsi poklidném německé městečku), ale hlavně v obyvatelích městečka, kteří jsou v obou případech líčení jako „hrozně“ počestní, zkrátka celé městečko je až bizardně idealizované. To ovšem pouze do doby, kdy se objeví podivný neznámý – v našem případě krysař. U obou děl je pak také prakticky vzato stejný konec, jenom u Poa se lidé „jenom zblázní“.

„Obecně k symbolice bych chtěl říci toto: pokud autor chce, aby jeho dílo bylo pochopeno tak, jak ho myslel, nechť laskavě ke knize přiloží stručný a jasný výkladový manuál. To neberte jako narážku, to je fakt. Důležitost tohoto pochopíte po přečtení následujícího textu.“. Tedy nebyl bych to já, abych nakonec nepřišel se zcela přelomovým vysvětlením celého Krysaře. Podle mě je to naprosto do očí bijící předtucha (jako třeba u Vernea aj.) druhé světové války – krysař (hlavně poté, co ho „popadl“ ďábel) symbolizuje samotného Hitlera (ten se také na začátku ve Vídni věnoval pokud vím nevinnému malování, jako krysař, který byl na začátku nenápadný), krysy zřejmě vytlačovanou židovskou menšinu. Píšťala značí vůdcovo charisma a schopnost strhnout davy, země zaslíbená (Sedmihradsko) je jasná Třetí říše (i s rozsahem právě po Maďarsko). Konšelé jednající v hospodě Mnichov 1938 – to nasvědčují i sny, které měli poté, co krysaři nabídli svoje výrobky (v našem přirovnání ČSR) – viděli zradu (namísto rouch rubáše, namísto postelí rakve), ale nechali to tak. Magistr Faust je zřejmě vzor (i časově) Hitlera ve Svaté říši římské národa německého, když říká, že „spolu bychom toho zvládli mnohem více“, i když jeho „nepovedená“ kouzla zřejmě symbolizují náhlé rozpuštění svazku Napoleonem. Atd., atd... Inu, jenom škoda, že na tuto teorii někdo nepřišel už dřív...