Fráňa Šrámek: Stříbrný vítr

Je možné, že jsem dílo opět (např. jako poprvé Hamleta) nepochopil a bylo v něm cosi „vyššího“. Faktem ale zůstává, že s takovým odporem, jaký jsem získal po přečtení prvních desítek stránek, jsem ještě snad žádnou knihu (a ani poezii! A to je u mě už co říci! – pozn. autora) nečetl. Ani nevím, zda má cenu, líčit zde obsah, protože Stříbrný vítr je na můj vkus hodně improsionistické dílo. Přesto se ale o nastínění děje pokusím. Proti mému zvyku, zaznamenat vše pečlivě a přesně (abych si na dílo po čase lépe vzpomněl – pozn. autora) bych teď dal přednost raději stručnosti a strohosti (abych zapomněl – pozn. autora).

Hlavní postavu zde hraje malý Jan Ratkin, kterého sledujeme do jeho návratu ze studií domů. Charakteristiku Ratkina si nechám na „zachvíli“ (hezké slovo, taková „zachvíle“ – pozn. autora), nyní jenom řeknu, že jeho otec byl soudce a možná také z toho pramenilo to, že Ratkin se nerad nechával čímkoli omezovat, byl to zkrátka takový rebel. To se projevovalo hlavně při jeho studiích, kdy se kamarádil takříkajíc „se špatnými lidmi“. Ratkin během děje zažívá první lásky (zkrátka „zábava“ – pichlavá pozn. autora) atd. Mnoho děje je často jenom naznačeno, takže mi doteď není zcela jasný, např. už jenom konec celé knihy.

Kniha měla (bohužel) něco kolem 220 stránek formátu A5, po formální stránce byla psána v er-formě. Za pozornost možná stojí, že místo přímých vět bylo často užíváno vět nepřímých. Děj je sice relativně lineární, několik kapitol mi ale přišlo zcela zbytečných a připadalo mi to jako „zaplácávání“ volného místa. Nad dějem ale mnohdy převažuje právě onen dojem (imprese), ze kterého se však u mě často objevovala pro změnu sklíčenost (deprese).

Celé dílo je tedy pojato spíše jako vyjádření toho, jak by mládí (a budu konkrétně jmenovat - Jan Ratkin) mělo, nebo spíše chtělo mít naprostou takříkajíc volnost rozletu (onen Stříbrný vítr, který na nás mrazivě vane snad z každé stránky). Jan Ratkin měl již v mládí raději svého strýce, který byl také takový typ „rebela“, jak se o něm doma mluvilo, než svého otce, extrémně řečeno neústupného soudce. Nebudu se zde ale věnovat tomu, co všechno Ratkina ovlivnilo, protože o tom toto dílo není. Ratkinova „rebelie“ se zpočátku projevuje nevinně – ochrannou slabšího před dospělými, poté ale jeho „výchylky“ vzrůstají – začíná kouřit, „spouštět“ se s děvčaty (minimálně je to tak naznačováno), „posmívat“ se hodině náboženství atd. Nechci ale, aby to vypadalo, že se mi Stříbrný vítr nelíbil kvůli Janu Ratkinovi – tak to vůbec není. Nejsem tu od toho, abych nyní soudil Ratkinův charakter. Já tady soudím celou knihu (soudím a bohužel odsuzuji – pozn. autora).

A nyní k samotným dojmům. Ty na čtenáře čekají snad na každé straně a jejich nedílnou součástí jsou často až zlyrizované úseky textu, popisující tu či onu „úchvatnou scénu“. Mnohdy se Ratkin jen tak (a bez upozornění! – pozn. autora) začne zamýšlet, vidí různé vysněné obrazy, a skončí (k nevůli čtenáře) až po několika stránkách.

Dost často je také imprese užíváno u popisů postav, které si co chvíli třeba hryžou rty. Toto spojení bylo užíváno tak často, že jsem až někdy měl pocit, že jsou ty postavy snad nějací hlodavci a celý děj se odehrává někde v králíkárně („A tady by se náramně hodilo citovat Járu: ‚Jsi snad králík, Jane Ratkine – takhle bych se ho přímo zeptal. Jsi snad králík? Ale on by asi odpověděl, že ne. Inu, kdyby on nevěděl, že není králík. Řekl bych: Nevíš to, hryzej si. Ale on to ví...‘ – autorova dramatická vsuvka“).

A ještě horší to bylo s odvozeninami od slova krev. V různých souvislostech byly používány snad ob jednu stránku, což bylo po chvilce za prvé už trochu trapné (když se jejich významy neustále opakovaly) a vypadalo to, jako když autorovi došla slovní zásoba, za druhé to bylo posléze už docela otravné. Zkrátka, krve jak na jatkách...

Pokusím se o pozitivní závěr. Jedna z mála, o které bych mohl říci, že se mi na Stříbrném větru líbila, je věta „definující“ špatnou známku: „...to nebylo něco bezvýznamného, nýbrž do monstrózních tvarů zveličené zlo to bylo, při kterém bylo nutno zardíti se hanbou, zlo, jež vrhalo černé své stíny do rodin a vykrádalo z nich klid.“

Úplně nakonec bych ještě chtěl (trochu škodolibě – pozn. autora) říci, abyste se mou kritickou recenzí nenechali odradit. Jsem totiž typ člověka-realisty, který má rád stručnost, smysl a jasnost, což bohužel u literárních impresionistických a symbolických sfér nenacházím, a právě proto jsem z nich často otráven.