František Gellner: Vášeň co do rána zchladne

Co se formy předložených básní týče, je po básnické stránce poměrně jednoduchá, symbolů zde nalézáme jen velmi málo, básně jsou víceméně realistické. Verše jsou kratičké, formou nikterak zvlášť (vyjma několik sonetů) zajímavé. Jazyk není nějak zvlášť umělecký.

V básních Františka Gellnera se (alespoň z prozkoumaného vzorku tohoto výboru soudě – pozn. autora) jako hlavní a vedoucí prvky objevují různé hospody, šantony, veřejné domy, alkohol, ženy, cynismus (hlavně u „milostně laděných básní“, jak ostatně napovídá už samotný název tohoto výboru), prostitutky. Několikrát se také objeví vzpomínka na pobyt ve Vídni, většinou ale básník vzpomíná na, dalo by se říci, „neřesti“, kterými tam žil. Hlavní heslo, které na čtenáře dýchá z téměř každé stránky, je ono známé „žít a užít“. V milostné lyrice často básník dává důraz na fyzický prožitek než na lásku jako cit, což možná může připomínat trochu až prvky naturalismu.

Motiv onoho „žít a užít“ nalezneme například v básni Po nás ať přijde potopa – autor v ní oslovuje reformátory „co lidstvu nové ráje chcete stvořit“ a jak sám říká, zpívá jim píseň na rozloučenou, protože (jak sám říká) dává přednost „marnotratnému“ životu se svými přáteli a prostitutkami po hospodách a nakonec říká „a po nás – což – ať přijde potopa!“. Dalo by se to přepsat také jako „chci žít ze dne na den, co bude zítra mě nezajímá...“. Podobný postoj nalezneme ještě třeba v „osmiveršé“ básni To je teď celá moudrost moje, kterou nejvíce přiblíží poslední dva verše, které ani není třeba komentovat: „...svůj život rychle utratit, nic nezískat, nic neztratit.“

Svůj buřičský postoj vyjadřuje Gellner např. v básni Nečekám nic od reforem, ve které doslova říká, že „nečekám nic od reforem, ..., miluji jen kladivo...“ – nestavět, nereformovat, pouze bořit. Nalezneme zde i motiv rudého praporu. V básni Píseň se pak básník ze svého „buřičství“ zpovídá, ale říká něco v tom smyslu, že má možná paradoxní názory a chová se divně, ale soud bližních je mu lhostejný, „a o pohřeb se neprosím“. Z toho vidíme cynismus, tolik pro Gellnera často typický.

V jiné básni Jarní noc působí sic blahodárně zase nalézáme motiv hospody a hlavně zadlužení – básník sám praví, že je zbytečný člověk (dluží peníze svojí rodině, přišel o byt i oblečení). Jarní noc sice působí blahodárně, ale co je mu to platné, když za to si další alkohol nekoupí.

Příkladem milostné Gellnerovy poezie mohou být básně jako třeba A těla žen jsou rozkošná a sladká... – jak už název napovídá, nebude se jednat o líčení lásky jako citu, Píseň zhýralého jinocha – myslím, že dostatečně výstižná je už jenom první strofa: „... nezahynu bídou, ..., skončím syfilidou“. Dále bych se ještě zmínil třeba o básni Bláznění vjelo do párů, na které se dá také dobře demonstrovat láska na fyzické úrovni – básník popisuje, jak „svou holku vzal“ z taneční zábavy ven, kde se s ní pomiloval se slovy „přemilosrdný bože, jakés to stvořil milencům tvrdé svatební lože“, v čemž můžeme vidět jednu z dalších provokací. K dalším (ještě o trochu naturalističtějším a „tvrdším“) bychom mohli zařadit „milostné“ básně jako Noc byla touhou přesycena, Na sofa zeleném nebo Vzdušené mé vidiny, nádherná těla...

Mám-li ještě shrnout mé hodnocení, řekl bych to asi tak, že nepřečtením tohoto výboru asi o moc nepřijdete.