Balada o zeleném mužíkovi

Ráno, raníčko panna vstala,

brusle si v uzel zavázala:

"Matičko, dnes už na led smím?

Ať si už také zabruslím."

"Ach nechoď, nechoď na jezero,

zkus jenom kaluž, moje dcero!

Zelený mužík v jezeře kutí

do ledu díry, že není tam k hnutí."

Nemá dceruška, nemá stání,

k jezeru vždy ji cos pohání,

k jezeru vždy ji cos nutí,

chce zkusit nové obutí. -

Jen co na ledě se párkrát hnula,

před dírou se rázem ocitnula

a po mladičké dívčině

zavířilo se v hlubině.

Vyvalily se vlny zdola,

roztáhnuly se v širá kola;

a na topole podle skal

zelený mužík zakašlal.

Tu však slyšet šustot peří,

voda náhle se zas čeří.

Okamžik pravdy nastává,

veliký pták tam přistává...

Tmavý zobák, nohy černé,

do vody se vrhá věrně.

Na stranách krku bílá páska,

ví, že je ve hře velká sázka.

Mužík, ten jenom zírá němě,

pták dívku tahá na břeh jemně.

Křídly svými prudce mává

první pomoc dívce dává.

Mužík jen s němým úžasem,

listuje skrz svým atlasem.

"Berneška tmavá, tažný pták",

málem ho z toho trefil šlak.

Křičí: "proč mi kazíš práci,

vždyť máš být na rekreaci!"

Berneška hlavou pokývá,

jako když se mu posmívá.

Tak na topole podle skal,

zelený mužík ostrouhal.

Zas žádná duše, mokrý frak,

má toho už tak akorát.

Dívka zdráva došla domů...

Na památku ptáku tomu

přezdívku má do dneška:

Branta bernicla - Berneška.

Co ten mužík, podle skal?

Na jinou činnost přesedlal.

V suchém teď po světě kluše

a sbírá gumové duše.