Miroslav Holub: Syndrom mizející plíce

Útlá asi 80 stránková sbírka básní Miroslava Holuba. Sbírka je rozdělena do několika kapitol, nepodařilo se mi však zjistit, podle jakého klíče. Nicméně každá kapitola je otevřena perokresbou Jaroslava Šerýcha a popisem jejího nadpisu, nebo spíše slovníkovým výkladem.

Co se formy básní týče, jedná se o volný verš, což mě docela zklamalo. Básně jsou až na výjimky velmi kratičké, výjimku tvoří maximálně tak 5 stránková dílka. Náměty jsou různorodé, většinou se ale jedná o polovědecký popis nějakého jevu, do kterého se přimíchávají docela zajímavá přirovnání, metafory a narážky patrně na klasická díla. Někdy bohužel až do té míry, že i na tak malém prostoru se čtenář jako já začíná ztrácet v tom, co vlastně čte.

V básních se objevují sem tam narážky kupříkladu na antické hrdiny či slavné literární postavy. Tak kupříkladu v básni Zahradníci, ve které je, myslím, docela hezky „vědecky“ popisován život zahradníkův za použití docela hezkých přirovnání. Třeba již v prvním verši, který říká, že „letos se urodilo velice mnoho zahradníků“, dále třeba že „zahradníci ... probírají filosofii kompostu“, nebo „sváří se se slabomyslným pýrem“. A právě zde se objevuje i zmínka o Hamletovi, kterému zahradník říká, že pod zahradou je ještě jedna zahrada a to je oč tu běží. Nebo chlácholí Antigonu, že popel z mohylových hrobů jde k duhu magnóliím.

Mezi další básně, které bych chtěl zmínit, patří třeba Parazit, který líčí život tasemnice (alespoň si to tedy myslím) – „Roste, vydávaje článek za článkem...“... „Roste do filosofického rozměru“. Zajímavé na verších Miroslava Holuba je podle mého názoru hlavně briskní propojení poezie, tedy umění a „vědy“, smím-li to tak říci, nebo možná lépe řečeno vědeckých postupů. O tom čtenáře jistě přesvědčí i další báseň Stahování. Už první verše prozradí, o čem asi bude - „Uděláme smyčku, uvážeme na žebřík a zadní běhy provlékneme a utáhneme. Obřízneme kůži kolem dokola...“ – ano, jedná se o popis stahování králíka, který přechází v jakési zamyšlení a symboly – nahá králičí těla ožívají a vybíhají „do černých lesů...“, nicméně další strofa je pro mně už docela nesrozumitelná - „ano Andreji, Já Goya, ale co je chcíplým králíkům do Goyi, co je prázdným kůžím do Španělska...“. Zkrátka básník na můj vkus se už příliš vznáší mimo realitu a končí slovy „a začalo to pouhou smyčkou...“.

Pokud bych měl shrnout své hodnocení, musím říci, že umělecký jazyk mi připadal docela zajímavý, ale na můj vkus někdy až příliš vzletný. Nicméně většina námětů se mi zdála dost zvláštní a až na výjimky docela „nezáživná“.