Alexandr Sergejevič Puškin: Evžen Oněgin

V první hlavě nás autor seznámí se svým přítelem, hrdinou jeho románu, Evženem Oněginem. Navštívíme s ním divadlo a postupně se o něm dozvídáme, jaký je to vlastně člověk. Na představení přichází pozdě, což je prý jeho zvykem, a kvapně potom zase odjíždí na další ples. Když se druhého dne doma probudí, je doslova unaven životem v Petrohradě a začne se stranit společnosti. Chce začít cestovat, ale zemře mu otec, jehož majetek si rozeberou věřitelé, a tak Oněginovi nezbude téměř zhola nic. Nedlouho poté mu ale zemře ještě strýc a tak Oněgin zdědí odlehlý zámek na venkově. Odstěhuje se tam a žije možná až příliš samotářsky, nespolečensky a v ústraní, a tak ho místní občané nemají moc v lásce. Na nedaleký statek se ale přistěhuje Vladimír Lenskij a stane se Oněginovým přítelem. Do děje postupně vplouvá rodina Lariných, s kterou se Oněgin přes Lenského nepříliš nadšen seznámí. Do Oněgina se hned zamiluje Lariných dcera Taťána, ale ten její lásku odmítne, protože se nechce k nikomu poutat. Vladimír se zamiluje do Olgy, sestry Taťány. Ke zvratu dojde, když Lenský přemluví Oněgina, aby s ním šel na posvícení k Lariným. Oněgin se na místě cítí nesvůj a natruc několikrát vyzve Olgu k tanci a začne ji na oko před Lenským svádět, aby ho vytočil jako klíště. Ten to nevydrží, odejde a druhý den Oněgina vyzve na souboj, ve kterém ho Oněgin zastřelí. Oněgin pak na poměrně dlouhou dobu mizí ze scény. Rodina Lariných v zimě odjede do Moskvy, aby si Taťána našla ženicha a ta se záhy opravdu provdá za jakéhosi generála. Na jednom plese však potká Oněgina, který k ní nyní vzplane láskou. Taťána ho ale, po poměrně dlouhém rozhovoru, odmítne. „Odešla. Eugen hledí za ní, jakoby bleskem zasažen...“

Nejdříve k formální stránce. Připomínám, že kniha je rozdělena do 8 hlav, které průměrně obsahují asi 50 strof po 14 verších, což vydá na nějakých 240 stránek formátu A4. Román je psán střídavě v er- a ich-formě, protože autor do děje často vstupuje a hovoří se čtenářem, případně vede, na můj vkus trochu podivné monology. Musím podotknout, že několik strof se nedochovalo a ty jsou pak v textu nahrazeny tečkami (nejsou to tedy dlouhé pomlky, jak jsem si zprvu myslel).

Užitý rým je pravidelný, jeho schéma by se dalo naznačit jako ABAB AABB ABBA AA („Nějak moc písmenek za sebou, co?“), vždy v jedné strofě. Jak vidíme, je to takřka učebnicový přehled jednoduchých druhů veršů. Na jednu stranu oceňuji, že jsou všechny strofy formálně stejné, protože se pak lépe čtou, na druhou stranu se po nějakém čase monotónně se opakující schéma omrzí, i když musím uznat, že u veršovaného díla takovéhoto rozsahu by nepravidelnost asi nebyla na místě.

Rýmy jsou opravdu povedené a i když se někdy autor dostává zdánlivě do slepé uličky, vždy se z ní elegantně dostane tak, že neutrpí ani děj, ani rým. Nesmíme ale zapomínat, že je to překlad a tak část uznání patří i překladateli – Josefu Horovi. Se zařazením do lyriky nebo epiky si nejsem jist a tak by zvolil zlatou střední lyricko-epickou cestu.

Za hlavní námět bych si dovolil označit Oněginův útěk na venkov a lásku mezi Oněginem a Taťánou.

Děj je vcelku jednoduchý, osobně mi ale často utíkal při autorových proslovech. Ku příkladu z první hlavy jsem byl do značné míry zmaten. Po 50 strofách jsem nevěděl téměř jak se jmenuji a dorazil mě verš v 60. strofě 1. hlavy – „leccos se, pravda, neshoduje, však měniti nic nehodlám...“. Autor mě v 1. hlavě jenom mate a ještě to drze přiznává!!! Později se děj točí kolem Oněgina, k závěru více kolem Táni.

Podotýkám, že Oněgin sám z děje mnohokrát mizí neznámo kam, aby se posléze opět někde objevil. Co mě osobně ale nejvíce vadilo byl fakt, že autor i Oněgin se někdy prolínali do té míry, že jsem zcela ztratil přehled o tom, kdo vlastně „mluví“. To hlavně kvůli tomu, že Oněgin se do autorových promluv několikrát vkradl drze v první osobě („Syčák!“ – pozn. autora).

U Oněgina samotného bych se ještě na okamžik zastavil. Je to docela pozoruhodná postava (tedy mimo to, že její jméno nese celý román). Měl-li bych charakterizovat jeho vlastnosti, byl bych na rozpacích. Na jednu stranu se mi jeví jako romantický hrdina (znechucen městským životem utíká na venkov, straní se lidí, nešťastně se zamiluje do Táni atd.), na druhou stranu se mi ale nezdá („A znovu dodáván již otřepanou frázi, že nespím.“ – pozn. autora). Třeba jeho nezřízený způsob života před odjezdem na venkov, nebo to, jak natruc svádí Olgu a potom v souboji zastřelí Lenského. Ano – šlo o čest. Ale to nemohl Lenského třeba jen postřelit? Namítnete, že satisfakční souboj mohl skončit jen smrtí jednoho z nich, ale co? Čest nečest, tady se mluví o životu člověka! A krom toho, za Lenského výzvu může Oněgin sám, protože on pomstychtivě sváděl Olgu. Tak mě napadá, že to mohla být docela rafinovaná vražda...

Pokud bych měl hodnotit dílčí části, byl by tento text asi pln kritiky a já pln nenávisti. Až po přečtení celého románu jsem ho totiž jakžtakž pochopil. Například při tom, když nám autor představuje Olgu a Táňu, se (pokud se nepletu) nezmiňuje o tom, jak se jmenují příjmením. Jako Larinské je poznáváme až téměř v závěru. A takovýchto výtek bych měl celou řadu. Škoda slov.

Vyzvednou musím poměrně obsáhlé vysvětlivky v závěru knihy. Problém je však ten, že k tomu, aby člověk celého Oněgina a hlavně autorovy promluvy pochopil, by musel dopodrobna znát celou ruskou (a kdoví jakou ještě) knihovnu. K takovým lidem nepatřím, a proto mi Puškinovy neustálé narážky na nějaká, mně neznámá, díla docela, s prominutím, lezly krkem. V tomto případě by bylo docela záhodné udělat poznámky do malé brožurky, protože neustálé listování, co danou poznámkou autor myslí, na klidu nedočkavému čtenáři jako jsem já nepřidá. Shrnu-li to, oceňuji Puškinův rozhled (i když, pravda, Oněgina psal asi 8 let), ale běžného čtenáře, je-li běžný čtenář líný jako já, to asi moc nepotěší.

Doufám, že mi prominete, že se vždy věnuji více ději než formě, ale už to mám tak nějak v povaze. A tak ode mě nemůžete čekat, že bych tady rozebíral nějaké lyrické verše, kterým beztak často nerozumím. A předesílám tohle pro všechnu poezii, kterou zde kdy budu rozebírat. A smyčec:-)