Josef Kajetán Tyl: Strakonický dudák

Lesník Trnka se lásce Švandy a Dorotky staví kvůli Švandově finanční situaci na odpor. Popíchnut vojákem Šavličkou, že ve světě se muzikou tisíce vydělávají, se tedy Švanda rozhodne do světa vyrazit. Za humny ale usne a jeho dudy, na prosbu polednice Rosavy, kteráž je Švandovou matkou, očarují lesní panny. Švandova hudba se všude líbí a tak Švanda brzy dorazí až do Turecka, kde má uzdravit princeznu Zuliku. Přidá se k němu ale příživník Vocílka, který způsobí, že se Švanda pohádá s Dorotkou, a „nechtěně“ se téměř zasnoubí se Zulikou. To se ale dozví princ Alamír a Švandu uvězní. Z vězení se Švanda dostane domů opět s pomocí Rosavy, která nevydrží tajit před ním pravdu a sdělí mu, že je jeho matka, za což má být degradována Lesavou (dnes bychom řekli generální ředitelkou Woodlady & Co.) na divou ženu. Do děje ještě významněji zasahuje dvojice muzikanta Kalafuny a jeho ženy Korduly. Švanda se doma opije a Vocílka se mu snaží pod záminkou pomoci ukrást dudy. Zavede ho až na popraviště, kde straší (Duchové. Ne Vocílka.), ale na podnět Rosavy ho zachrání Dorotka, se kterou se záhy Švanda udobří. Vocíka mizí na dobro ze scény i se svou tajuplnou truhlou a Rosavě je navrácen statut lesní panny.

Tato kniha je z hlediska formy světlou výjimkou, protože jsem přesně určil, co je zač. Je to dramatická báchorka („Dobrá. Přiznávám se. Minulou hodinu literatury jsme si to říkali.“ – pozn. autora). Drama se pomalu stává mým oblíbeným knižním žánrem, hlavně díky průměrně 100 stránkovému rozsahu. Kniha je doplněna obrázky (nebudu komentovat) a dialogy postav jsou krátké, takže konkrétně čtení mi zabralo slabé dvě hodinky („A to potěší.“ – pozn. autora).

Děj je zcela „čistý“ a čile směřuje k cíli. Párkrát jsem ale zaznamenal docela rázný a nečekaný dějový posun. Například o cestě do Turecka ani zpět domů není ani zmínka.

Nadpřirozenými věcmi se to ve hře jen hemží – kouzelné dudy, polednice, půlnoční duchové, divé ženy, lesní panny, jiné lesní panny, divné ženy, různí čerti a kozlové a podobná strašidelná chátra.

Zajímavá je role Kalafuny, který do děje téměř ničím nepřispívá a přitom se objevuje skoro pořád. Je to taková veselá a neustále se smějící postava a společně s jeho ženou Kordulou tvoří roztomilý pár („Trošku, trošičku jsem to opsal z poznámky“ – pozn. autora). Jiné postavy, dějově daleko více významné, se proti tomu ve hře jen mihnou. Jsou jimi kupříkladu Šavlička, který Švandu přivede na nápad jít do světa, Trnka, který ho v tom utvrdí, Nalejváček, který zprostředkuje Švandovu návštěvu princezny.

Zastavil bych se u Švandy. Český muzikant, zamilovaný do děvčete, které nemůže mít kvůli penězům, a proto vyráží do světa. Švanda se ve světě ale dost změnil. Tedy už od začátku nedostál svému jménu a moc velká švanda s ním nebyla. Myslím, že by si mohl klidně jméno prohodit s Kalafunou („Který nejspíš stejně neměl pájku nikdy v ruce a s pryskyřicí měl asi také pramálo společného.“ – pozn. autora). Zpět k Švandovi. Naivně věřil Vocílkovi, před princeznou si neprosadil slovo a ještě se pohádal s Dorotkou a svou chybu pak doma nechtěl uznat a ještě se, s prominutím, „nafrněl“. Dost se divím, že se s ním potom všem ještě Dorotka usmířila. Z toho plyne známé všude dobře, doma nejlíp. Švanda musel mít také docela dobrou fyzičku. Více jak 1500km do Turecka - pěšky a za pár týdnů. Pro zajímavost jsem si spočítal, že 1500km by průměrný člověk ušel za zhruba 31 dní (resp. 15,6 dne, když by šel nepřetržitě). Tak mě to vede k zamyšlení, že dnes vedeme hodně sedavý způsob života („Taky bych se už měl od toho monitoru odlepit, abych tu netlachal jen tak.“ – morální připomínka autora).

Vyzdvihl bych závěr. Ten se mi líbí. Je takový realistický. Zlo (spodobněno Vocílkou) beztrestně odchází i s truhlou neznámého obsahu („Prý loutky! Ha ha!!!“ – pozn. autora).