Alois Jirásek: F.L.Věk – II. díl

Do té doby nás kniha seznamuje s P. Vrbou, knězem, s vlastenci Šedým, Krameriem, panem Lidlem... Na začátku je z toho člověk (tedy aspoň já ano) dost otrávený, ale po chvíli mu už začnou docházet naznačené souvislosti. Když se Věk poprvé objeví, umírá mu otec a po pohřbu se na scéně poprvé objevuje Mařenka Snížková odnaproti, mladá pohledná dívenka. Matka Věkovi navrhne, aby se podíval do Prahy, že tam stejně potřebuje za obchodem. V Praze se přes kamaráda Hněvkovského Věk seznámí s výše uvedenými postavami a stanou se přáteli. Věk však stále hledá Thama. Chce ho vidět. Náhodou potká paní Butteauovou, která ho pozve na večeři a vyžebrá od něj „nějaký peníz“. Věk pozná, že se leccos změnilo - Butteauová a její dcery jsou s Thamem téměř na nože a využívají ho, stejně jako nyní Věka. To si ale nepřipouští. Když na pozvání Pauly jde s Bettynou, starou paní a Paulou do opery, začne ho Bettyna falešně svádět, což později díky Thamovi prokoukne, s Butteauovými se rozkmotří a na Paulu zapomene.

Do děje se ještě vkládá osud Terezy Maternové, dívky ze šlechtického rodu, která byla ale vychovávána v hájovně (Pozn.: Jako srna?) svým otcem, který nyní zemřel a ona nemá kam jít. P.Vrba se, na apel přítele Vaváka, rychtáře obce, postará o vyhledání jejich příbuzných. Matternovou tedy, poněkud s odporem, přijme strýc baron Materna, který je již starý, ale chce dívku převychovat „do vyšších kruhů“. To se Tereze moc nezamlouvá, ale přizpůsobí se, v čemž jí také pomáhá kuchař Cejpek. Když však ji Cejpek později načapá se Šedivým v dobu, kdy měla být doma, strýc ji dá k jiným příbuzným, nafoukaným Lidlům, kde Tereza zůstane, zpychne, a na Šedivého zapomene. Baron Materna později umírá.

Když se Věk vrátí domů, potká několikrát Mařenku Snížkovou, která po něm zamilovaně hází očko (Pozn.: Tak pytlačit, říkáš?!), ale vždy tak, aby to neviděl, neb se stydí (Pozn.: No jo. Takové odhalení škodné není dobrá věc. Vnitřní hlas: „Ale nech už těch poznámek, jenom tím čtenáře mateš!“). V Dobrušce se objeví také P.Vrba, který je na pouti za šířením knih. Když pak jede lid z Dobrušky na korunovaci do Prahy (Jedou se na ni podívat. Já jen, aby nedošlo k omylu.), sedí s Mařenkou ve voze a v Praze ji a její babičku, která ho o to poprosila, provází a totálně se do ní zblázní (Pozn.: Ne do babičky, ale o vnučky. Tak nevím, kdo mate...). Na korunovačním bále se snaží Bettyna Věka před Mařenkou pomluvit, ale ten se najednou objeví a na škodolibou Betininu poznámku, že je Marie Věkova nevěsta, ji německy odpoví, že není, ale doufá, že bude. Tomu Márinka nerozumí, ale když se vrátí domů, je pohřeb Žalmana a jejich svatba (Zní to sice divně, ale což. Všechno se zkracuje...).

Nejprve bych si dovolil poznámku (Vnitřní hlas autora: „Jako kdyby sis jich už nedovolil i bez dovolení...“ Pozn. autora: - mlč!), totiž aktualizaci 1.odstavce v recenzi F.L.Věk – I.díl: „Tak už jsem přečetl dva“. Nevím sice jak je to možné, ale asi to udělala ta angína, ve které jsem se na počátku prázdnin (asi 3 týdny) plácal. S největší pravděpodobností to má na svědomí svědomí (to jsem se nepřepsal) - ano, svědomí, protože druhý díl byl zahrnut do povinné četby, ale ke konci roku byla udělena výjimka.

Tento díl má 408 stránek, což je asi můj osobní rekord - můžete mi gratulovat. Do 9. třídy základní školy jsem totiž přečetl knih tolik, že by se spočítali na prstech jedné ruky po několikanásobném úraze při štípání dříví. Vím, že vždy kladu velký důraz na rozsah (předchozí věta to snad dostatečně vysvětlila), a tak si to ani teď neodpustím. Jako u předchozího dílu je útěchou menší formát a nenahuštěný text, proti tomu obrázky nezahrnuty do číslování stránek, takže se opět, proti mému očekávání, psychologický moment „To už jsem toho přečetl tolik?“ nekoná. Je ale nutno říci, že, dle mého názoru, je kniha velice dobrým zpestřením pro chvíle, kdy opravdu nemáte co dělat. Ale pokud knihu čtete v časové tísni, jako já četl první díl, asi vás dost odradí, protože nebudete mít chuť prokousávat se těmi popisy a knihu si tak znechutíte. To je také vysvětlení toho, proč se mi tento druhý díl líbil více. Opravdu záleží na prostředí a okolnostech, za kterých knihu čtete.

Text je ve třetí osobě jednotného čísla. Vyzdvihl bych, že druhý díl na první přesně navazuje, ale ne hned na začátku. Někdy proto máte pocit, že se to Věka vůbec netýká, ale většinou se později přesvědčíte o opaku a když ne, přečtěte si další díly (1500 stránek, co to je?). Na to já ale už nemám. Když jsem v minulé recenzi (Odpusťte mi to slovo, pokud nesouhlasíte s tím, že tohle je recenze, ale mě se to hrozně líbí.) mluvil o tom, že kapitoly v prvním díle navazují jen volně, mohl bych o druhém díle říci, že pokud to vezmeme postupně, kapitoly nenavazují téměř vůbec. S tím, jak je děj docela složitě propleten souvisí i ten fakt, že se v knize nedá přeskakovat. Já to nedělám, to mi prosím věřte, ale myslím si to, protože hledám-li něco zpětně, mám velké problémy to (Vnitřní hlas: „Pán je suterén. V jednom souvětí nasekat čtyři stejná zájmena umíš jenom ty!“) najít. Také kvůli často dost zavádějícím nadpisům kapitol, které člověka někdy zcela zmatou. Asi účelně, pro moment překvapení, ale pro další práci s textem velmi nevýhodné. A pokud se těšíte na hororovou kapitolu „O hrůzných nestvůrách“, věste, že v ní žádná obludná monstra ani příšery ze záhrobí nejsou, nýbrž je kapitola věnovaná jednomu až příliš vlastenecky zapálenému staříkovi, který vymýšlí nová „spatlaná“ slova, jenž jsou zde nazývána právě hrůznými nestvůrami. Inu snaživý purista. Ještě doplním, že celá kniha se odehrává v 18. století za vlády Josefa II. a posléze Leopolda II.

Opět možná chvilku potrvá, než si zvyknete na starší typ jazyka, hold to není ISO 8859-2. Co mě ale stále rozčiluje, je ta zpropadená latina. Té opravdu nerozumím a je občas používána v přímé řeči (Enigma?!). Takže malý příruční slovníček latiny, nejlépe integrovaný, bych značně ocenil.

Vlastenectví číhá opět na každé stránce, a musím od minula doplnit, že kromě Tháma se ještě objevuje Kramerius a Šedivý. Z historického hlediska jsou asi nejpodstatnější kapitoly o Krameriově expedici, cestě P.Vrby po vesnicích s cílem šířit český tisk a hlavně korunovace Leopolda II., kterou všichni lidé netrpělivě očekávali netušíc, že se na trůně ohřeje jen dva roky.

Ještě bych se zastavil u charakteristik a popisů prostředí. Minule jsem to odbyl (Nebo odbil?! – Vyberte si.), dovolte tedy, abych se zde u toho pozastavil více. Charakteristiky postav jsou zkrátka bezchybné. Daného člověka téměř vidíte před sebou a znovu podotýkám, že na to není nutné mít po čemsi halucinace. Problém však nastává ve chvíli, kdy se například v jedné místnosti sejde více lidí. To pak třeba na celé stránce čtete, jak ti lidé vypadají a to je už někdy „otrava“. Nebo jak pro koho, pro mě ano. Ale teď si představte statek a venkovskou slavnost, na které je spousta sedláků a všichni sedí v jedné místnosti, to už jde do tuhého. Naštěstí je tam takto „brutální“ scéna jen jedna... Co se týče popisu prostředí, je také vyvedeno dokonale. S trochou nadsázky by se dalo říci, že by se podle nich dal postavit pěkný kus naší vlasti, jenomže chybí kvóty, takže z toho asi nic nebude. Je z toho patrné, že Jirásek musel kupříkladu Prahu velice dobře znát, nebo mít velice dobrou představivost, kterou jistě měl. Někde ale přece ty náměty čerpat musel.

Nakonec bych si ještě dovolil upozornit na velice pěkné kresby (Zasvěcenci odpustí, pokud se jedná o malby, neb je mi mezi tím rozdíl dosud bohužel neznámý.) Adolfa Kašpara, zachycující většinou dění dané kapitoly a zdobící tudíž její začátek, ale také na hezké černobílé ozdoby, které najdeme pro změnu na koncích jednotlivých kapitol.

Na úplný závěr ještě vysvětlení těch vnitřních hlasů. Tento text jsem psal nedlouho po čtení knihy Válka s mloky...