Alois Jirásek: F.L. Věk – I.díl

F. L. Věk má (v naší knihovně) 5 dílů. Já zatím přečetl jen jeden, což je asi desetina celého románu. Výjimečně není další odstavec věnován výhradně nezkreslenému obsahu (to znamená, že pokud ho přeskočíte, možná vám uniknou nějaké souvislosti). A před tím ještě jedno vysvětlení. Užitím slova „recenze“ mám vždy na mysli text mého čtenářského deníku. Pravá recenze to sice asi není, ale zní to hezky, ne?

První díl zachycuje život F.L. Věka od jeho (Kupodivu – taky koho jiného?!) narození 11.dubna roku 1769 v kramářské Věkově rodině v městě Dobruška někde v Hradeckém kraji. Vysvětlení písmene L. se slibuje na konci, čímž je asi myšlen konec posledního dílu, protože v tomto jsem to neobjevil. Malý Věk (spíše ještě Mládí) se brzy skamarádil s podivným sousedem Žalmanem alias Perličanem nebo Bubákem, jak mu lidé díky jeho chování přezdívali. Starý Žalman si oblíbil mladého Věka, ač se s lidmi téměř nebavil, zejména kvůli rozdílnému zakázanému vyznání. Zvrat v jejich přátelství však přineslo anonymní udání na Žalmana na přechovávání zakázaných knih, kteréž, konkrétně hlavně stará obrázková bible (o které „Věkátko“ vědělo), byly mu i zabaveny. No a Žalman podezříval Věkovi a už se s Františkem více nestýkal.

Na náměstí v Dobrušce svítí sluníčko a tak Věk poslal svoje dítě do školy. A tam je učil, jeden hodný člověk – byl to kmotr, František Havránek („Nakažlivé. Buty. - Jé! Není to reklama?! – Zamaskovat, rychle zamaskovat. Třeba: chtěl jsem říct, nějak mě tlačí boty... A aspoň na to také můžu svést kvalitu této recenze.“). Havránek ho učil hru na housle a brzy poznal, že má velice pěkný hlas (Asi když ho mlátil smyčcem.). Mladý Věk však byl vychováván přísně křesťansky – hodinová modlitba nebyla výjimkou - a k tomu ještě otec jako obchodník prosazoval němčinu, což ve Františkovi probouzelo odpor. Musel se učit na německém privátu, kde se mu nelíbilo (byl přece vlastenecky ovlivňován Havránkem), a kde ho německý učitel Peliňka hořce bil. Kmotr Havránek ale jednoho dne přišel k Věkovým s dopisem až z Prahy! (To musela být túra! Promiňte. Dopis byl z Prahy. Havránek s ním jenom přešel náměstí a už stanul u Věků.). Pozounista Strádecký se v něm bratrance Havránka dotazoval na choralistu a Havránek mu doporučil mladého Věka. A tak se již v deseti letech František loučil s domovem a zanedlouho se octl v benediktinském klášteře v Praze. Tam se stal celkem spokojeným, vzorným studentem a choralistou. Seznámil se s vrátným Růžičkou a po strašidelné příhodě se dostal do místní knihovny, kde četl a četl a kde objevil i zakázané knihy. Už je to moc obšírné, tak to satiricky a s nadsázkou zkrátím. Jak tak pořád četl, málem si ani nevšiml, že byl klášter zrušen. S povolením si ale nabral pár knih z knihovny, které záhy prodal a za utržené peníze mohl studovat dále. V Praze si nadělal řadu známých a tak se začal nenápadně „infiltrovat do vyšších kruhů“. Začal se zajímat o divadlo, seznámil se s rodinou Butteauových - učil jejich dceru Paolu a zamiloval se do ní. Tam se také poznal i s vlastencem a divadelníkem Václavem Thámem. Osobně se dokonce setkal i se samým Mozartem. Když se však o Věkovým aktivitách dozvěděl „z tajných služeb“ otec, přijel proň, pohádal se s ním a nakonec byl František „zahnán“ zpět domů. Tam byl na „nucených pracích“ v krámě, a nejen proto se toužil vrátit do Prahy. Když ale je jednoho dne vyslán na obchodní cestu do Orlických hor, potká se s Thámem, jenž se svou divadelní společnosti krachuje, a s členy rodiny Butteauových. Thám ho přesvědčí, aby zůstal v Dobrušce jako obchodník, a z této pozice podporoval vlastence, jazyk a podobné věci, které nám již dnes nic neříkají (pesimistická poznámka autora). První díl tedy končí neočekávaným návratem F. Věka domů. Doufám, že mě nenapadnete za to, že toto téměř vlastenecké dílo zlehčuji. Ale já to bez těch poznámek nevydržím, jak píši dále.

To bych ani nebyl já, kdybych si hned na začátku na něco nepostěžoval. Román je psán v er-formě. To je fakt. To kritizovat nebudu, nemám porovnání. Zaměřím se ale opět na rozsah. Už jenom 280 stránek prvního dílu na mě nepůsobilo nějak přitažlivě a 400 stránkový 2. díl mě z časových důvodů odradil prozatímně docela. Útěchou je menší formát knihy a nenahuštěný text. Přesto se mi kniha moc svižně nečetla. Jsou v ní sice také četné obrázky, ale nejsou zahrnuty do číslování stránek, takže psychologický moment typu „To už jsem toho přečetl tolik?“ se bohužel nekoná.

Když jsem knihu poprvé otevřel a zašmejdil očima po prvních řádcích, zděšeně jsem ji (ostatně jako vždycky) zaklapl. Posuďte sami: „Náš hrdina narodil se šestého roku po skončení války sedmileté, a to dne 11. měsíce dubna, jak lze doložiti zežloutlým latinským listem křestním, opatřeným tříkrejcarovým černým kolkem, v jehož poli se ještě pěkně na zadní staví náš český lev.“ Hrůza! Zase staročeština... To byl můj první dojem. Když jsem ale předchozí řádky četl asi po desáté, konečně mi došlo, oč v textu běží. Dokonce jsem odhalil, že i v takto krátkém textu již autor nastiňuje (tou poznámkou o českém lvu), že kniha bude vlastenci zapálena (Ou! Překlep! Já se znovu omlouvám. Mělo tam být samozřejmě „vlastenecky zapálena“, ne že ji budou vlastenci házet do kamen.). Co tím chci říct? Abyste se, pokud máte dlouhé vedení jako já (i pokud ho máte krátké), nenechávali hned prvním neúspěchem odradit. A to platí v životě ve všem. Když se do této knihy více začtete, na starší typ češtiny si zvyknete. A doporučuji číst co nejvíce v kuse, ne jako já, který jsem si čtení rozhodil na asi čtrnáct dní a tak jsem po každém začátku dosti prskal a nečetl příliš rychle, jak jsem nakousl na začátku.

Námět vcelku dobrý. Jakýsi životopis člověka, narozeném v osmnáctém století, v době obrození. Děj je jednolitý, jen pozor na rodinu Buteauových, která do děje vpadá dost nečekaně a já osobně jsem byl na několik stránek dost zaražen, a nechápal jsem co tam dělá. Tím chci také říci, že kapitoly na sebe navazují spíše volně a ve výše uvedeném případě se zdá, jako když mladý Věk vlastní vlastní tryskové letadlo (Doufám, že mi prominete tuto stylistickou chybku. Ale mě to připadá humorné... Ha, ha, ha. Tak jsme se zasmáli. „Ten je zase vtipnej“ – schizofrenní poznámka autora).

Zpočátku až někam za prostředek knihy jsem měl pocit, že jde o nějaký zkresleně idealizovaný příběh. To mě pomalu znepokojovalo, protože čím více věcí se Věkovi plnilo a dařilo, tím více trpěla realističnost a navyšovala se umělost příběhu. „Naštěstí“ se to záhy změnilo a Věkovi se obrátila karta. Ne, že bych mu to přál. Ba naopak. A jsem takový idealisticko-realistický člověk (Jde-li-to. Ale dost už pomlček.), takže se docela divím, že Věk nenarazil na člověka, který by mu přímo škodil. Že by dříve tací nebyli?!

Kladně hodnotím charakteristiky postav a popisy prostředí, provedené tak, že někdy máte pocit, že daná postava stojí před vámi a to nemusíte mít nutně kocovinu nebo halucinace. To Jirásek prostě umí. To mu asi neodepřu.

Co bych ale určitě napadl, jsou četné archaismy, jako třeba spojení dobrý člověk, které dnes skoro vůbec neznáme (pesimistická poznámka autora). Nebo třeba „mlle“. Nemáte někdo tušení, co znamená slovo mlle? Toto slovo se mi ani z kontextu nepovedlo vůbec dešifrovat. Že by Enigma?! Samozřejmě by se asi v nějakém slovníku našlo, ale kdo by měl náladu se při čtení nějaké napínavé pasáže hrabat v knihovně?! Já tedy ne! Takže to, že toto slovo v knize nebylo vysvětleno hodnotím jako velikou chybu. Ale úplně nejvíce mě znepokojovala latina, která byla využívána relativně hojně. Na ni bych měl asi největší výtku. Ta čtení a děj dovedla docela dost znepříjemnit. Z výše uvedeného chci naznačit, že by neuškodilo, opatřiti knihu jakýmsi slovníčkem vysvětlených pojmů, nebo aspoň poznámkami, pro lepší pochopení textu.

Abych pořád nekritizoval, kladně hodnotím konkrétní kapitoly „Koláče z domova a co se pro ně stane“ a „Cesta kamny“, které byly opravdu napínavé a to výjimečně nemluvím ironicky.

Z historického hlediska bych řekl, že kniha jen nastiňuje problematiku tehdejší doby - obrození. Až na Tháma jiné známější obrozenecké postavy v prvním díle nevystupují (nebo nejsou známé pro mě). Vlastenectví na nás sice číhá téměř na každém řádku, ale do hlubších konkrétních podrobností nejde. To mi nevadí, ale uvádím to, kdyby měl někdo zvláštní zájem o dějepis. Další dva odstavce se již příliš netýkají Věka (jako mnohé v tomto textu), ale přečtěte si je prosím.

Tak. Co říci závěrem. Snad jen to, že takto vypadá přísloví „Co můžeš udělat dnes, odlož na zítřek.“ v praxi. Moje nedbalost a lenost dělat něco dopředu se podepsala na kvalitě této recenze, dá-li se tomu tak ještě říkat, za kterou se tímto omlouvám. Přesto: „Nemusí pršet, stačí když kape!“ („Zase glosy. Žádná originalita. Asi jsem už jako tvůrce na odpis.“ – smutná poznámka autora)

K průpovídkám. Nevím, jak dlouho mi ty moje rádoby vtipné poznámky, někdy se skoro netýkající tématu, ještě budou procházet. Ale pokud někdo čtete, nebo slyšíte tento text, tak ještě prošly. Na obhajobu chci ale říct toto: „Myslím (čas od času), že to není špatné zpestření, nemluvit pořád jen vážně. Mně se uleví, protože žádný jiný „výstup“ pro ty mé výjevy než je tento čtenářský deník nemám a vy alespoň při čtení neusnete. Snad.“ Shrnu-li to, šance, že bych napsal vážnou recenzi bez tlachů, je zcela mizivá. Jen mám obavu, že to za chvilku už ani recenze nebude. Se smutným pohledem do země - autor.