Miloš V. Kratochvíl: Život Jana Amose

Postupně se dozvídáme se známá i méně známá fakta z jeho života. Citáty z Komenského spisů jsou odděleny uvozovkami a není jich málo. Jak na začátku sám autor píše, některé části jsou dokumentárně doložené, jiné zčásti rekonstruované. Následující odstavec je jakýmsi pokusem o „výcuc“ toho nejdůležitějšího z této knihy. Pokud si chcete přečíst pouze recenzi, následující odstavec přeskočte.

Jan Amos se narodil v moravské Nivnici 28.3.1592 (právě na datum jeho narození dnes symbolicky připadá Den učitelů). Rodové jméno Komenský dostal po otci Martinovi, jenž se narodil v nedaleké Komné. V 11 letech mu zemře otec, matka a dvě sestry. Odejde k tetě do Strážnice, kam chodil do školy. Přišla však válka a Komenský se musel uchýlit do Přerova. Zde, na Přerovské škole si ho všiml Jan Lanecius a umožnil mu studia na německém Herbornu a později Heidelbergu. Zde se u profesora Alsteda inspiroval při sestavování encyklopedie a nadělal si zde mnoho přátel. Roku 1618 byl ordinován na kněze jednoty bratrské. Začíná psát – zapisuje dějiny žerotínského rodu a Retuňk proti antikristovi (politická agitace) a odchází do Fulneku při moravsko-slezských hranicích. Po Pražské defenestraci sílí napětí, jednota je pronásledována. 1624 se Komenský žení s Dorotou Grillovou. Po Obnoveném zřízení zemském musí 4.2.1628 odejít i s bratry do polského Lešna. Na svou vlast však nezapomíná. Znechucen školským systémem píše Dveře jazyků otevřené a Didaktiku. Po úmrtí patronů českých exulantů (Rafaela Leszczynského a Karla Staršího ze Žerotína) přemýšlí o pansofii (vševědě) na nápravu lidí. Předchůdce vševědy zasílá příteli do Anglie, tam jeho spis vzbudí značný ohlas, až je do Anglie pozván (Komenský, ne ten spis). Zde se dozvídá o Luisy de Geerovi, bohatém Švédovi, který projeví zájem o Komenského reformu školství. Slíbí též peněžitou podporu jednoty. Komenský jede do Švédska přes Nizozemí, kde se mu to zalíbí a kde žije mnoho jeho přátel. Musí však dále. Jako pracoviště mu je určen pruský Elbing, ale práci na reformě nestíhá, a tak odjede zpět do Lešna, kde mu zemře manželka Dorota (To je jak nějaký horor, když se to takhle „spatlá“ do jedné věty.). Naděje na osamostatnění Českých zemí od Habsburků svitne při dobývání Prahy Švédy, nic z toho však nakonec není. Komenský apeluje ještě na švédské přátele (hlavně na kancléře Oxenstjerna), aby pomohli. Neúspěšně. Roku 1649 se Komenský podruhé žení, tentokrát s Janou. Zdrcen děním píše Kšaft umírající matky jednoty bratrské. Je pozván do Uher, opět na reformu školství – začíná psát Orbis pictus, názornou obrázkovou učebnici a vytváří dílo Schola ludus, což je soubor divadelních her k názorné výuce žáků latině. Když Švédové zaútočí na Polsko, utíká na poslední chvíli s rodinou z Lešna, kde jeho majetek a knihovna zanedlouho lehnou popelem. Komenský tedy odchází do Amsterodamu, shání kopie svých rukopisů a za 14 let tamního pobytu vydá 62 ze 135 svých děl. Dopisuje sedmidílnou Poradu o nápravě věcí lidských. Za cílem urovnání nizozemsko-anglických vztahů píše Anděla míru. Do posledních sil dopisuje a kompletuje svá díla na nápravu lidstva a narychlo sepisuje své kusé poznámky do díla Clamores Eliae, až roku 1670 umírá.

Začnu hodnocením rozsahu. To bych asi ani nebyl já, kdybych se do rozsahu alespoň trochu nenavezl. Ono to asi pramení z mého návyku, lépe řečeno snahy, všechno „sfouknout jedním vrzem“. A 240 hustě popsaných stránek pro mě bylo dost na to, abych začal knihu nenávidět ještě před tím, než jsem ji začal číst. Já, který jsem vděčný za to, že kupujeme pouze páteční noviny (A to je ještě zásadně nečtu celé. Ale ne!!! Teď jsem narazil. Chtěl jsem trochu nadsázky a narazím zrovna na takovou vážnou věc, jako jsou noviny. To mi musíte odpustit, ale u toho se musím pozastavit. Ten nejmenovaný Večerník, co kupujeme, se totiž ani číst nedá. Vždycky když ho po velkém přemáhání vezmu do ruky, mám co dělat, abych ho vzteky neroztrhal. To je něco strašného. Snad horší než bulvár. Pomalu se z toho člověk nic nedozví, ale hlavně, že to má titulek přes celou stránku. Od doby, co tento Večerník koupil nejmenovaný zahraniční investor, stojí za „starou belu“. Ale jen tak dál. – Prodávej prosperující firmy, státe český, ať jde do pr... úplně všechno. (Myslím tím do privatizace – co by to také jiného mohlo být?!) Ať nám tu nezbude nic. My obyčejní lidé přece také nic nepotřebujeme. Stačí nám naši milí politikové. Krmí nás svými řečmi – to je potrava, jejich výstupy – komedie a tragédie v jednom – to je kultura, a svým chováním nás někdy dovedou pěkně rozpumpovat – a to je tělocvik. Vždyť oni se vlastně opravdu koneckonců starají o naše blaho. - Potrava, kultura, pohyb – co byste od nich chtěli víc? Samozřejmě. To je můj čistě subjektivní názor. Můžete s ním nesouhlasit. A nesouhlaste! Vyvraťte mi ho! Mile rád bych ho změnil, ale zatím to vidím takhle. Nýbrž to jsem silně odbočil. Ale ulevilo se mi. A jak... No takhle pěkně jsem si už dlouho „nerejp“. Doufám, že mi to ale prominete. Pravda. Toto asi do čtenářského deníku nepatří, ale smazat to? Ne! No to by byla voda na jejich mlejn. Koneckonců, Komenský se o politiku také tak trochu zajímal. Takže je to k tématu, a už bych o tom dále nemluvil. Tedy zpět k původní nadsázce. Noviny opravíme – řekněme na to, že jsem rád za to, že si přečtu titulky ve filmu.) a přečíst 240 stran? - No, nějak jsem se přes to časem přenesl. Metaforicky řečeno jsem se nejdříve chtěl do knihy zahlodnout, ale vylámal jsem si zuby na těch pevných deskách. Časem mě napadlo desky sundat a do knihy se zakousnout podruhé. Z počátku pak byla docela dobrá, přežvykoval jsem ji sice trochu pomalu, ale šlo to. Ke konci se mi však už začala přejídat a zvláště ten pevný papír se špatně trávil a z té barvy mi bylo také nanic. Ale konec byl tisknut asi na ekologický papíru, a tak nyní můžu knihu hodnotit jako docela dobrou.

Co se formy týče, je kniha psána er-formou vypravování, s životopisným nádechem (Asi si založím vlastní slovník literárních pojmů. Bude determínovaný... To jako že tam nebudou žádné termíny, ale moje „spatlané“ názvosloví jako třeba výše uvedené. Ale konec tlachů.). Děj, jak jsem již naznačil na začátku, má historický základ, faktické citáty Komenského děl jsou viditelně označeny uvozovkami, rekonstruované části však historický laik nepozná.

Proti mému předpokladu, který mě od čtení dlouhou dobu odrazoval, je kniha psána „normální“ češtinou. Tj. žádná staročeština a věty, kterým člověk (jako já) nerozumí.

Mohl bych však říci toto: „Zasypán historickými fakty a daty, stěží jsem doklopýtal ke konci.“ Kladně však hodnotím způsob, jakým je kniha psána. Informací je, pravda, občas trošku přehršle, ale autor se je snažil různým způsobem zpříjemnit, což se mu, troufám si tvrdit, docela povedlo. Už to napětí, které se do děje vkrádá vlastně již od počátku, kdy mladý Komenský poznává význam slova válka, udržuje člověka v bdělém stavu. Kratochvíl tedy umí docela dobrým způsobem vtáhnou člověka do děje tak, že i mně se chvílemi zdálo, že cestuji Evropou spolu s Komenským. Například při čtení o Komenského cestě do Švédska jsem chvílemi pociťoval jakýsi chlad, asi jako kdyby na mě vanul - dech dějin. Ale nechme na chvíli toho Cimrmana – chtěl jsem říci severský vítr (Pak jsem ale zavřel okno a bylo po iluzi.). Při čtení, třeba o morových útrapách, tedy sice asi nezačnete běhat po domě a zatloukat sousedům dveře, maluje ne ně bílé kříže, ale určitý dojem to na vás udělá. Zvláště pokud vám nebude zrovna nejlépe. Tím chci říci, že až na občasné ryze historicko-informativní pasáže měla kniha docela uspokojivý spád a děj (dá-li se to tak nazvat) a nečetla se špatně, ale vzhledem k hustému textu, jak už jsem poznamenal výše, poměrně pomalu.

Jestli si Život Komenského přečtete, možná vám ale někdy bude připadat, že chvílemi autorovi docházejí slova. Kratochvíl se totiž, zjevně úmyslně pro dokreslení dokonalé atmosféry, pořád navrací ke Komenského myšlenkám na zlepšení lidí. To je samozřejmě věc dobrá. Čtenář tak nabyl dojmu, že Komenský téměř na nic jiného v době klidu nemyslel. Ale občas jsem měl pocit, jako když jsou tyto pasáže okopírované. A nepřinášeli nic nového, takže byly poměrně nezáživné.

Knihu, podle mého názoru, tedy můžeme označit za historicky přínosnou. Nejsem historik, takže to nemohu posoudit zcela objektivně. Mimo o Komenském se dozvídáme i o osudech dalších osob, hlavně z jeho blízkého okolí.

Komenský je bezesporu velkou postavou našich dějin. Jeho charakter je více než zajímavý. Musel to být duševně velice silný a vyrovnaný člověk, když ve zdraví přečkal všechny ty kruté rány osudu, a přitom ještě dovedl nezištně pomáhat druhým. Snažil se „napravit“ nenapravitelné lidstvo, což ho muselo také stát mnoho sil, a i přesto tak činil do poslední chvíle svého života. Myslím si, že i dnes bychom si z něho mohli, ba spíše měli, brát dobrý příklad.

Mně osobně Komenského „filozofie“ velice zaujala. Pravda, byla a je asi částečně utopická, ale mě se líbí. Vize lepšího světa je sice v nedohlednu, ale alespoň bychom se měli snažit o uskutečnění kroků k jeho zlepšení. K tomu patří nejen soužití v míru, ale myslím si, že i jiný způsob výchovy dětí a vůbec změna chování lidí. Je škoda, že po více jak tří set letech ještě v těchto věcech lidstvo nedospělo příliš daleko. Člověk jako „pán tvorstva“, jak se sám pyšně nazývá, chodí po světě s pršáčkem nahoru, a myslí si, že je dokonalý. Ale přitom na něco zapomíná. Totiž na sebe. Aby se zamyslel nad svým chováním a jednáním k druhým, to byste po něm chtěli moc. Kritizovat a znepříjemňovat život ostatním, to asi dovede každý. Ale zamyslet se nejdříve nad sebou málokdo. V jádru dobrých lidí valem ubývá, válcováni a zadupáváni těmi „špatnými“, kteří si „smějí“ dovolit snad všechno (a ještě se tomu „smějí“). Inu taková je bohužel doba. Znechucen pozoruji, jak se moje ideje pomalu rozplývají. Slovy klasika se dnes z lidí zkrátka stávají vulgární materialisté... A víc a víc platí to aktualizované „S poctivostí nejdřív pojdeš“. Historické vzdělání je v globálu na lepší úrovni, než kdy jindy, ale i přesto, nebo právě proto, se dnes najdou lidé naprosto nepoučitelní. A tak stále a stále vnikají nové ozbrojené konflikty, roztržky, hádky... A v tomto prostředí vyrůstají nové generace. Nemůžeme se pak divit, že se pak děje to, co se děje. Jestli nedojde k zásadnější změně v chování a jednání lidí, nechci vidět, jak lidstvo skončí. - Záleží pouze na vás, na nás a hlavně tedy tady vlevo na vás...