Bohumil Hrabal: Ostře sledované vlaky

Kniha se otvírá pádem německé stíhačky a vzpomínkou Miloše Hermy, hlavní postavy, na svého praděda, děda a otce. Všichni byli tak trochu podivíni - otec sběratel všelijakého haraburdí, děd senzibil, který při bránění vjezdu tanku přišel o život a pradědeček, který se lidem posmíval, že má rentu, a tak ho jednou ubili k smrti. Tyto vzpomínky, hlavně stylem a suchostí, bych řadil spíše mezi absurdní scény této knihy, jen proto je zde zmiňuji. Retrospektivně se pak dále dovídáme o lásce Miloše Hermy k Máše, ze které má jakýsi komplex kvůli nepovedenému pohlavnímu styku, a proto se pokusí o sebevraždu. Miloš obdivuje pana výpravčího Hubičku, který se chová občas trochu nemravně, jak se opět dovídáme v retrospektivě. Je totiž vyšetřován za obtěžování Zdeničky, která na nádraží pracuje, ale vyšetřovací komise mu spíše závidí, než že by ho chtěla nějak přísněji trestat. Jen přednosta stanice, zajímavá postava (typologicky – např. je zde zmínka o tom, jak se chodil ze vzteku vykřičet do komína; je úplný opak „uvolněného“ Hubičky, který si s ničím moc neláme hlavu), je z toho na mrtvici. Mimo vojenských transportů je ale na nádražíčku zdánlivý klid. Jednou v noci ale přijde neznámá žena a přinese Hubičkovi jakýsi balíček a na přímluvu Hubičky se s Milošem vyspí – to mu dodá sebevědomí, a proto je nakloněn plánu Hubičky, vyhodit do povětří vojenský transport, který má brzy projet. S balíčkem (čtenář se záhy dovídá, že to je bomba) se tedy schová za rameno semaforu a na projíždějící vlak trhavinu hodí – je přitom ale postřelen ostrahou vlaku, kterou však také zasáhne z revolveru. Celá tato scéna, jak Miloš čeká na vlak, je líčena hodně lyricky, ale konec je až trochu naturalistický (to, když Miloš vojáka „dorazí“, aby mu ulehčil odchod). Co se myšlenkové hodnoty týče, je asi nejpodstatnější Milošova věta, kterou pronese nad umírajícím vojákem: „Měli jste sedět doma na prdeli...“. Autorský pacifismus tedy kniha nezapře.

Kniha má asi 85 stránek. Formálně je vedena v ich-formě, ale místy přechází i do er-formy, to hlavně při retrospektivních postupech. Text je rozdělen do několika bezejmenných kapitol, spíše jen, aby se „neřeklo“.

Děj se víceméně točí kolem dění na stanici, napínavé scény bychom zde hledali těžko (i Milošův „útok“ na vlak je díky lyrickému postupu spíše jako sen...).

Jak jsem již zmiňoval výše (a teď se ještě doplním – pozn. autora), najdeme v Ostře sledovaných vlacích jak prvky trochu absurdní, lyrické (hlavně v závěru, ale trochu i v průběhu), naturalistické, ale i pacifistické (těch je asi nejvíce, i když jsem je výše moc nezdůrazňoval). Miloš vystupuje, troufám si tvrdit, v roli tzv. nehrdinského hrdiny, alespoň mi to tak připadá. Celou dobu je sice proti transportům, ale vcelku pasivně. Poté, co si s neznámou ženou ale dodá odvahy, sám se rozhodne rozhodně (Hezké spojení, že? – pozn. autora) jednat.

V knize najdeme i pár humorných okamžiků, třeba vtipný komentář Miloše, že vlaky za války jezdí zdánlivě přesně, ale to jen proto, že večerní vlak většinou přijel až v noci, noční ráno a ranní až v poledne (myslím, že i dnes toho dráhy občas využijí – pozn. autora). Nebo scéna příjezdu vrchního inspektora, kdy si ho Miloš ani Hubička valně nevšímají a na otázku, kde je přednosta odpoví (sice pravdivě), že v holubníku. Načež se inspektor dopálí a prohlásí, že holubník je na stanici, a že se tu teď začnou dít věci...

Další vcelku vtipný okamžik je, když se Hubička svěří Milošovi o plánu vyhodit do vzduchu vlak s municí (to by ještě tak vtipné nebylo – pozn. autora), který má v noci projet jejich stanicí, a Miloš potom v dobrém rozmaru vychází ven vyhlížet transport, který má jet až za několik hodin a škodolibě dodává, že se tak zachoval dost podle (podle od slova podlý, ne jako podle něčeho – pozn. autora), protože cestující byli v třeskuté zimě v čekárně a chovali se podle výpravčího – takže když vyšel on, mysleli si, že už jejich vlak přijíždí a vyhrnuli se ven na mráz, kde chvíli přešlapovali, ale nakonec se vrátili zase do tepla a zlobně se na Miloše dívali.

Prostředí nádraží je popisováno celkem detailně, hlavně kancelář. Zde bych ale vytkl, že nezasvěcenému třeba takové „bloky“ asi moc neřeknou (tuším, že jsou však asi součástí zabezpečovacího zařízení).

Z pacifistického námětu bych ještě vyzdvihl zajímavé Milošovo zamyšlení nad projíždějícími německými vojáky. Všímá si totiž toho, že „Němci, kteří přijížděli z fronty byli mnohem sympatičtější než ti, kteří na frontu jeli. Jako by ta bolest, co dělají druhým na frontě, a kterou teď na frontě způsobili druzí jim, z nich udělala jiné lidi.“ Kromě toho tedy také říká, že Němci jsou prasata, protože nechávají dlouho stát vlaky s dobytkem a zvířata v nich málem pochcípat.

Co se mi moc nelíbilo, byla již výše uvedená retrospektiva. Občas, hlavně tedy na začátku, mě dost mátla a i v průběhu byly tyto skoky ne zcela zřetelně odděleny od přítomného dění, což znepříjemňuje požitek ze čtení, protože člověk chvíli tápe, než pochopí, že se octl v minulosti (myslím tím v knize – pozn. autora).