Jan Drda: Němá barikáda

Kniha má asi 100 stránek, takže se čte poměrně svižně. Na konci je opatřena vysvětlivkami, poměrně podrobnými, což velmi oceňuji a přičítám jí to k dobru.

Po formální stránce je to tedy, jak už jsem řekl v úvodu, soubor povídek, v rozsahu průměrně 7 stránek. Většina povídek je psána v er-formě, pro oživení textu je používáno občas, myslím, že velmi zdařile, krátkých dialogů.

V mnohých povídkách nacházíme psychologické postupy, minimálně nástin. Mám tím na mysli hlavně poukazování na vnitřní rozpoložení hrdinů, kteří skoro bez váhání jdou za věcí, kterou považují za správnou, jejich emoce apod. I když, pravda, by se to mohlo možná nazvat spíše postupem tendenčním, než psychologickým. Skoro z každé stránky dýchá hrdost a láska k bližnímu, víceméně ale spíše taková ta "soudružská".

Myslím, že kniha určitě mohla snadno projít cenzurou padesátých let, protože, jak už jsem naznačoval výše, je trochu tendenční. Už jen námětem, místy a hlavně postavami "z lidových vrstev". Zmínka je zde třeba také o hrdinných vojácích spřátelené Jugoslávii apod.

Teď tedy stručně k jednotlivým povídkám.

Například první povídka Třetí fronta je zpočátku retrospektivní (Sláva vzpomíná na své kamarády na frontě v Madridu) a nacházíme zde jistou paralelu mezi děním v Madridu (patrně v šestatřicátém) a Praze.

Dost emotivní povídka je například Včelař, která vypráví o panu řídícím Havlíkovi, který ukrývá ve svém včelíně vysílačku. Němci ale vysílačku zaměří a při zátahu je Havlík zastřelen (litoval svých včel - doslova: "to jsou oni... I včelám berou život").

Vůbec v celé knize je znát velká nenávist proti Němcům a těm, co s nimi spolupracovali, tak například v povídce Vesnická historie. Joudal se dostal ke statku, protože udal souseda Bernáta, který skrýval ruského zajatce. Vesnice se mu pak pomstí tak, že ho strážmistr Kudrna v noci vyleká, když Joudal jede na kole z prudkého kopce a ten se zabije pádem z kola (byl tam ještě na něj připraven přes silnici natažený drát). Tato povídka hezky ukazuje, jak spolu lidé z vesnice drželi po hromadě a všichni se chtěli Joudalovi pomstít, ale vzhledem k jeho spolupráci s gestapem se báli.

Velmi hezká je povídka Nenávist (ne že by bylo na nenávisti něco hezkého - pozn. autora), která líčí trochu jiný způsob odboje. Účetní pan Babánek, který vypadá jako nemotora se naučí bezvadně střílet a německým vojákům uděluje aspoň morální satisfakci.

Z dalších z povídek o odvaze bych jmenoval třeba povídku Pancéřová pěst, o mladém Pepíkovi, který v Praze na barikádě zničí jeden německý tank.

V povídce Zákeřník na začátku zase nalezneme poměrně naturalistický postup při líčení toho, jak zákeřník zastřelil samopalem na ulici si hrající dítě (doslova "rozčísl mu hlavičku").

Povídka Až mrtví vstanou je zase jakousi paralelou mezi minulostí a současností, kdy vojenský automobil projíždí kolem lomu, ve kterém byla popravena skoro celá jedna vesnice - důstojník na to vzpomíná a jeho automobil je v tu chvíli rozstřílen partyzány. Mohli bychom to částečně považovat za symboliku.

Povídka Hlídač vypráví zase o nenápadném horníkovi Milci, který se bojí zapojit do odboje, ale zjistí, že by mohl partyzánům dodávat aspoň dynamit. Na konci je odhalen příslušníky SS, ale jeho žena se na něj nezlobí, naopak je na něj hrdá, i když je SSáci umlátí málem k smrti. Milcova žena ale v poslední chvíli postaví hrnec s dynamitem na plotnu se slovy "To nám Pánbůh nemůže mít za zlý, když takový bestie pobijeme".

Poslední povídka je sama Němá barikáda o držení jedné barikády statečnými soudruhy. Postavy jsou oslovovány vlastními jmény pro lepší zážitek. Povídka vypráví o lidské statečnosti...