Josef Škvorecký: Legenda Emöke

"Příběh se stává a zapadá, nikdo jej nevypráví. Potom někde žije člověk... ...na hřbitov přibude nová deska se jménem. Dva, tři, muž, bratr, matka ještě nosí několik roků tu legendu, to světlo v sobě, a potom také umřou. Pro děti je to už jen starý film. A ostatní lidé zapomenou - po člověku už není ani jméno, ani vzpomínka." Tak se kniha otevírá. Děj se odehrává v jednom rekreačním středisku, kam přijíždí na rekreaci jeden pražský intelektuál, říkejme mu pro pořádek třeba Ivan, který je zasnouben s jistou Margitkou, jak se později dovídáme, patrně lehkou ženou z Libně. Ivan tam jede spíše z povinnosti, ale záhy zde pozná Emöke, ženu maďarského původu, kterou, hlavně tedy její duševní čistotu, obdivuje. Emöke se kvůli rodičům (byl jim zabaven statek) vdala za zlého muže, který ji bil. Ona ale našla duševní úlevu v teologii a stala se hluboce věřící. Jenže na rekreaci je ještě učitel, který je pravým opakem Emöke a bere ji jen po fyzické stránce - chce ji dostat do postele (mimochodem, za obtěžování učitelek byl také přeložen na venkov). To Ivana velmi vytáčí a mnohokrát se s učitelem, se kterým sdílí společný pokoj, pohádá. Nakonec učitel poslední večer ze žárlivosti řekne Emöke, že Ivan má v Praze milenku a s Emöke si jen hraje. Emöke pak Ivanovi slušně řekne, že ji zklamal a odjede. Ivan se proto rozhodne to učitelovi vrátit - pomstí se mu tak, že při hře (na způsob „poznej na co myslíme“), kterou hrají rekreanti ve vlaku na cestě domů, ho na plné čáře ztrapní, resp. učitel se ztrapní sám. Vyjde najevo, jaký je to tupec a primitiv - všichni v kupé si z něj nakonec dělají srandu. Ivan chce Emöke psát, ale na konci říká, že v šedi velkoměsta na to časem zapomněl. Přesto pro něj na nějaký čas byla Emöke legendou...

Kniha má asi 70 stránek malého formátu, formálně je psána v ich-formě. Přímé věty většinou nejsou označovány a už vůbec odsazovány, ale většinou jsou vmíseny do okolního textu. To je trochu neobvyklé.

Autor také užívá docela zajímavé jazykové prostředky, hlavně v pasážích, ve kterých filosofuje. Důležitější než děj jsou úvahy a zamyšlení, která Ivan vede s a o (pěkné spojení, že? - pozn. autora) Emöke.

V knize najdeme i mírné narážky nejen proti hloupým lidem, kterých je podle Ivana na rekreaci většina, ale také trochu na režim rekreací jako takových. Říká totiž, že třeba referent byl jeden den „náhodou střízlivý“ a začal se pokoušet organizovat jakýsi výlet po památkách, o kterých ale nevěděl skoro nic.

Co se humoru týče, nejvíce se mi právě pro komičnost, líbila scéna ve vlaku - hlavně pak pásek (mladý kluk), který využil nastalé učitelovi situace a "přihřál si na něm také polívčičku". Chci tím říci, že se do učitele docela vtipně navážel, což Ivan v duchu komentuje tím, že je to pomsta za dětská léta páskova, ve kterých byl možná právě od podobného učitele ztrapňován on. V této scéně je pro oživení použit hovorový jazyk, do té doby vzhledem k "vyšším" rozhovorům Ivana a Emöke byl povětšinou použit jazyk spisovný.