Božena Němcová: Povídky B. Němcové

Možná k nim ještě časem přibude Karla, ale tato věta má věrohodnost předvolebních slibů, jejichž účinnost vyprchává dnem voleb, v tomto případě odevzdáním čtenářského deníku.

Nejdříve odbudu Čertíka – to je kratičká povídka o tom, jak umí malý koník rozehnat přástvu. Vběhne totiž do světnice ve chvíli, kdy jedna přadlena vypráví o čertech a všechny náležitě vyleká. Ač je to povídka rozsahem velmi krátká (asi 6 stran), i na takto malém rozsahu nám stíhá Němcová barvitě (tohle slovo začínám používat nezdravě často – pozn. autora) vylíčit, jak to na takové přástvě vypadalo, jak byl kdo oblečen...

Domácí nemoc je již zajímavější, ale jen o málo delší než Čertík. Vypráví o stesku po domově, resp. po vlasti. Němcová si povídá s jistou Aničkou, která vzpomíná na pobyt ve Vídni u strýčka. Vypráví o tom, jak se jí stýskalo po rodném jazyce a jak německy nerozuměla ani slovo. Jednou ale na lavičce potká starou babičku a zjistí, že je to Moravanka. Dají se do řeči, a babička vypráví, jak přijela do Vídně za synem, kterého málem ani nepoznala, jak se změnil a již ani česky neuměl... Němcová tady píše o tehdy velkém vlasteneckém problému, totiž že čeština byla němčinou ve městech vytlačována. Dojemným příběhem Aničky i babičky chce ukázat na důležitost mateřského jazyka v životě.

Nyní k Divné Báře (promiňte, Divé Báře). Divá Bára je povídkou dlouho asi 45 stránek, ve které sledujeme Báru téměř od narození po její svatbu.

Obecní pastýř Jakub se ožení s děvečkou Bárou a mají spolu malou Barču. Jenže jedou je matka nalezena ve světnici v poledne ve mdlobách a pověrčiví lidé začnou říkat, že malá Bára je divé dítě, které vyměnila polednice. Bára tedy, až na Elšku z fary a Josífka, syna kostelníka, kteří byli její vrstevníci, neměla kamarády. Vyrůstala sama s otcem u stáda, a tak se z ní stala silná dívka, která přeprala i kluka a ničeho se nebála, což lidem nahrávalo, aby o ní dál říkali, že je divé dítě. Elška se v Praze, kde byla na studiích, zamiluje do doktora Hynka, ale Pepinka (patrně teta?) jí již našla pana Kiliána Slámu, bohatého správce. Nicméně, Elška se se svým trápením svěří Báře a ona zase o jistém myslivci, do kterého se zamilovala. Když pak jde jednou pan správce od Elšky, vystraší ho strašidlo a řekne, aby se už u Elšky neukazoval. Zjistí se však, že to byla Bára a udělala to kvůli Elšce. Obec ji potrestá tak, že musí strávit noc v márnici. Ráno ji tam ale najde myslivec, který uvidí otce s psem Lišajem a posléze nabídne Barče svatbu, že ji už dlouho miluje. Bára tedy s otcem odejde bydlit do myslivny, s obcí se udobří a Elška dostane z Prahy dopis, že jí teta odkáže majetek, když si vezme Hynka, a tak Pepinčiny plány se Slámou padnou a vše šťastně skončí.

Povídka Divá Bára je psána v er-formě. Realistickou formu splňuje především popisem vzhledu vystupujících osob a potom také líčením lidových pověr jako třeba té o polednici, kvůli které lidi Barku nemají v lásce, o bouřce, nebo zvyk házení věnečků do vody, za účelem oženění se. Děj je naprosto lineární a točí se, až na malou výjimku, kterou jsou Elščina studia, téměř neustále, přímo nebo nepřímo, kolem Báry. Zhruba první polovina povídky je poměrně nezáživná, čtenář je zasvěcován do vzhledu Báry, dozvídá se o jejích kamarádech Josífkovi a hlavně Elšce, je mu malován obrázek života ovčáka, Elška odjíždí na studia do Prahy. Krom toho, že si tedy čtenář udělá představu o tom, jaká Bára byla, a jak vřelý vztah měla k Elšce, se zde více nestane. Změna v příběhu nastává ve chvíli, kdy se o Elšku začne zajímat správce a ve vsi začne chodit strašidlo. Poté Němcová napětí chvilku udržuje, než je Bára odhalena, poté ale již děj nepolevuje, Barka je potrestána nočním pobytem v márnici a rychlý sled událostí nás dovádí až k její svatbě s myslivce. Náhlé závěry mi normálně příliš nevadí, ale takovýhle happyend, to bylo i na mě moc.

Hlavním cílem této povídky bylo, alespoň dle mého názoru, upozornit na to, jak může být taková hloupá pověra nebezpečná pro člověka, který ještě to, zda bude mít přátele, nemůže ovlivnit. Bára byla jiná než ostatní kvůli tomu, že žila sama s otcem, jehož výchova se promítla v téměř chlapecké chování Báry a za druhé právě díky pověře, kvůli které se od ní lidé odvrhli.

Pokud by se udělala úsporná opatření, děj by se téměř obešel bez vedlejších postav, z nichž byla nejdůležitější jen Pepinka, která byla vlastně příčinou celé trochu napínavé části povídky.

Mám-li to shrnout, není podle mě Divá Bára nějak příliš pozoruhodnou povídkou. O lidových pověrách se dovídáme jen velmi málo (polednice, strašení na hřbitově), popisy postav také nejsou nikterak zvláštní, musím jen uznat, že takový konec, jaký tato povídka má, jsem nečekal a že, ač z této povídky nemám nijak významný zážitek, jsem se při jejím čtení zase nenudil, asi díky krátkých přímým větám, kterými mezi sebou postavy mluví, což bych chtěl také vyzdvihnout.