Božena Němcová: Babička

Vzhledem k tomu, že se Babičkou vyhrožuje již od základní školy, neměl jsem pražádnou chuť ji číst. Nakonec jsem se ale přemohl a musím říci, že sice bych bez ní přežil, ale toho, že jsem si Babičku přečetl, nelituji. Musím říci, že je to vcelku uklidňující počtení a docela dobrý útěk z dnešního uspěchaného světa

Celý děj knihy se odehrává v Podkrkonoší. Babička se otvírá příjezdem, koho jiného než babičky, k dceři Terezii Proškové (doopravdy Panklové), která ji pozvala, aby u nich na Starém bělidle (v ulici Na starém bělidle - pozn. autora) bydlela. Když k ní babička přijede, hned si jí všichni oblíbí, zvláště pak Terezčiny děti Barunka (Božena Němcová), Jan, Vilím a malá Adélka. Děj není jednolitý, jak sama Němcová píše, jsou to spíše obrazy venkovského života, i když zachycují více než rok babiččina pobytu na Starém bělidle. Staré bělidlo je často navštěvované, a tak se zde setkáváme s rozmanitými postavami, jako je např. kupec Vlach, který se objevuje jednou za půlroku, pan Beyer, Krkonošský myslivec, nadřízený toho Rýznburského, který je na Bělidle také častým hostem. Mezi další významnější postavy bychom pak mohli ještě zařadit Kristlu z hospody, kamarádku dětí, o jejíž štěstí s Mílou, který je kvůli pomlácení Taliána odveden na vojnu, se postará babička spolu s kněžnou. Dalším zpestřením života na Starém bělidle jsou babiččina vyprávění, třeba o tom, jak dostala peníz od samotného císaře Josefa, kterého ale nepoznala, nebo o různých pověstech o hradech v okolí, atd. Jednou, když jde babička s dětmi na delší procházku a opět jim vypráví příběh, tentokrát o němé dívence, která se tam podle pověsti ztratila a našla léčivou studánku, je potká kněžna, a protože dostane od babičky košík s jahodami, pozve je na druhý den na zámek (korupce kvete v každém věku – štiplavá pozn. autora). Mezitím se ještě od myslivce, u kterého jsou na návštěvě, dovídáme známý příběh o pomatené Viktorce. Dalším zpestřením života je třeba pouť do Svatoňovic, povodeň, oslavy různých svátků během roku nebo nástup dětí do školy. Když se pak dostane babička s dětmi ke kněžně, vypráví o manželi Jiříkovi a její cestě z Nisy do Slezska, čímž si kněžnu nakloní (i když my víme své – další štiplavá pozn. autora). Babička má takové charisma, že se spřátelí opravdu s každým. Kněžnu a její svěřenkyni Hortenzií pozve na Staré bělidlo a oni tuto možnost několikrát využijí, zvláště slečna Hortenzie, která se skamarádí s dětmi. Díky vřelému vztahu s kněžnou (zlaté jahůdky...) babička vyřeší spor Míly s Taliánem, který chodil za „jeho“ Kristlou, a tak dostal nabančeno, kvůli čemuž byl poslán na vojnu, nebo Hortenziino trápení s milým z Florencie, čehož by si kněžna bez babičky ani nevšimla. Nakonec ale babička umírá.

Babička je psána přístupným lidovým jazykem (hlavně dialogy), čte se docela dobře, i když sem tam člověk narazí na nějaký archaismus, který je ale povětšinou vysvětlen v poznámkách na konci knihy. Kniha je napsána v er-formě jako vypravování Němcové (kterou zpodobňuje Barunka) o své babičce, má asi 250 stránek formátu A5 (kniha, ne Němcová - pozn. autora).

Jak jsem již podotkl na začátku, jsou to obrazy venkovského života, takže žádný souvislý děj. Přesto se Němcová snažila oživit knihu napínavějšími pasážemi, mezi něž bych si dovolil zařadit příběh o Viktorce nebo třeba povodeň. Jinak je ale na Babičce asi nejcennější popis lidových zvyků a tradic, které během roku lidé drželi, ať již mám na mysli třeba pouť do Svatoňovic, vánoční či velikonoční zvyky. V Babičce se takových zvyklostí objevuje mnoho, nejvíce samozřejmě náboženských, vždyť babička byla silně věřící. Pro mě osobně to byl vcelku problém (protože jsem jako Cimrman ateista, i když se také stejně jako on bojím, že mě pán Bůh potrestá...), protože jsem mnohým náboženským svátkům nerozuměl, hlavně jsem nevěděl, kdy byly. To jsou samé takové svátky božího těla, svatojánské noci, svatokateřinské a kdoví co ještě.

Co se mi líbilo (nebo jak bych to řekl), byla úsloví a moudra, která šetrná babičky používala na každém kroku. Líbilo se mi na nich hlavně to, jak byli lidé ve své době neobyčejně pozorní, např. k počasí. Dnes si myslíme, že máme téměř stoprocentní předpověď počasí, která ale často selže, zatímco lidové pranostiky se většinou nemýlí. Další věcí, která se mi na babičce líbila, je to, jak si lidé dříve všeho daleko více vážili, i takových maličkostí jako třeba drobky od chleba. Kdyby byla dnešní společnost jen z desetiny tak šetrná jako lidé dříve, myslím, že by se nedalo o nějakých energetických krizí ani uvažovat.

Je nutno dodat, že Babička je snad 100% realistické. Rodina Proškových je totiž rodina Panklových, Barunka pak má být sama Božena Němcová, kněžna je také skutečná, vůbec ani prostředí Podkrkonoší není vymyšlené.

Ještě se vrátím na chvilku k ději. Díky tomu, že děj není souvislý, se velmi špatně hledá nějaká určitá pasáž. To je na vysvětlenou, proč je výše uvedený obsah Babičky tak chaotický. Od doby, kdy jsem knihu četl, do doby, kdy píši tento text, uplynulo již hodně vody a při mé paměti je ještě obdivuhodné, že jsem si vůbec na něco z Babičky vzpomněl. Největší problém ale je právě v nesouvislosti děje. Obrazy venkovského života jsou totiž tak rozmanité, že kdybych chtěl shrnout všechny nejdůležitější momenty, musel bych buď opsat skoro celou knihu, nebo nepsat vůbec nic. Když jsem si mnou napsaný obsah po sobě četl, shledal jsem, že většina toho, co si z Babičky pamatuji, je absolutně vzato naprosto nepodstatné.

Zajímavé jsou také charaktery Němcové, tak jak je popisuje. Je pravda, že to není takový „požitek“ jako třeba u Nerudy, ale na druhou stranu tady tolik nehrozí, že čtením toho, jak postava vypadala, zapomenete, jak se jmenujete. Němcová lidi popisuje většinou dost stručně, ale přesto výstižně, což oceňuji, protože to navodí docela příjemnou atmosféru takovou, že člověk si zbytek domyslí. Shrnu-li to, popisy postav Němcové se mi líbily. To ale nemohu říci o oblečení, kterému mnohdy přikládala, myslím, až zbytečný důraz. O to horší je to dnes, kdy člověk už pomalu ani netuší, jak že lidé dříve chodili oblečení a najednou se dozvídá o nějakých fěrtoších, šněrovačkách, mezulánkách, holubičkách na čepcích atd., o čemž ani netuší, k čemu to bylo dobré. Němcové se ale musí nechat, že většinu oblečení, pokud jeho funkci přesně nepopíše již v textu, vysvětlí v poznámkách.

Babička opravdu vcelku realisticky popisuje poměry tehdejší doby, mně se na ní nejvíce líbí hlavně to, jak se lidé bavili ponejvíce vypravováním, protože mi přijde, že v dnešním světě již na to nezbývá čas.

Za nejhezčí postavu Babičky bych, nepočítaje babičku samotnou, vyhodnotil postavu mlynáře, pana otce, kterého čtenář potká bezvýhradně s jakousi záhadnou pikslou v ruce. Nutno dodat, že piksla není až tak záhadná, jak se zná, protože obsahuje šňupací tabák. Nejdříve jsem se divil, že by někdo tabatěrku tahal stále u sebe, ale po přečtení Malostranských povídek jsem dospěl k názoru, že to dříve patřilo k lidem. Na tom, že tedy mlynář nosil tabák u sebe, by možná ale nebylo nic až tak zvláštního, mně na tom ale přijde komické to, že mimo asi jediné místo (což je pokud si vzpomínám povodeň), si „pan otec s pixlou točí v prstech“, na což je čtenář upozorněn snad vždycky.

Shrnu-li to, babička se mi pěkně četla a zalíbila hlavně kvůli nostalgickým vzpomínkách na prázdniny trávené na venkově. Z Babičky by se také dalo vyvodit nejedno poučení, za nejdůležitější bych považoval asi to, že bychom si měli vážit starých lidí, nejen z morálního hlediska, což považuji za samozřejmost, ale hlavně jako jakéhosi zdroje poznání z nám již neznámých let. Bylo by to hezké v dnešní době najít každý večer čas a namísto sledování televize (ve které stejně, až na světlé výjimky, které existují jen proto, aby potvrzovaly pravidlo, pro rozumného člověka nic zajímavého není...) večer strávili vyprávěním...