Božena Němcová: V zámku a podzámčí

Při vystupování z kočáru je málem Joli zraněn a za to je písař Kalina málem vyhozen. Když se dovíme, jak to na zámku chodí, je nám ještě představena zlá komorná Sára a hodná Klára a její matka klíčnice. Pak se už konečně děj přesouvá do podzámčí. Tam se čtenář setkává s chudou paní Karáskovou, o které se dozvídáme z vypravování podruhyň (jak se jí manžel zabil pádem z lešení), a které právě ještě umírá dítě Josífek a Karásková tak zůstává sama s malým Vojtěchem. Karásková zanedlouho umírá na choleru a v podzámčí, ale i na zámku zavládá strach z nemoci kvůli kterému se i jindy necitelná vrchnost nad podruhy slituje a dá jim např. zdarma polévku, kterou ale úmyslně šidí, jak se záhy dovíme. Vojtěcha si vezme krejčí Sýkora, který ale má již dost dětí na krku. Na zámek mezitím přijíždí baron s komorníkem Jaquesem, kterému se u Skočdopolů líbí a do Sáry se na oko zamiluje, při čemž Sáře ale uteče pes Joli a způsobí nebývalý poprask. Najde ho ale Vojtěch a se Sýkorou přivede paní hraběnce (nebo jaký to vlastně měla titul), což jí obměkčí srdce a vezme Vojtěcha jako Alberta na zámek. Další zvrat nastává, když hraběnka odhalí, jak je Sára proradná a podlá. Odposlechne totiž její rozhovor s Jaquesem, ze kterého vyplyne, že nikdy nesoužila tam, kde tvrdila, a paní jenom ždíme. Hraběnka z toho onemocní, ale zmoudří tím – vyžene Sáru a přestane se chovat tak namyšleně – nechá si opět říkat Kateřino, Vojtěcha pošle na studia na lékaře, Kalinu nechá oženit se s Klárkou, manželi dovolí vzít si k sobě svého zapomenutého syna. Z dialogického doslovu se pak ještě dovídáme, že doktor díky paní Skočdopolové zřídil ve městečku nemocnici a všechno dobře dopadlo. Ostatně doktor v této povídce hrál při přetváření osobnosti hraběnky velkou roli.

Povídka má něco přes sto stránek, pro velká písmenka se čte ale poměrně rychle. Psána je povětšinou ve třetí osobě, až na závěr, který tvoří jakýsi dialog mezi zvědavým čtenářem a autorkou. Kniha je jinak napsána docela přístupným a srozumitelným jazykem, archaismy jsou zde jen ve velmi malé míře a na konci knihy se nachází vysvětlivky, avšak jak praví Murphyho zákony, to co v nich hledáte, stejně nenaleznete.

Děj, i když sleduje vlastně více linií – zámek, podzámčí, Vojtěcha, které se ale postupně slévají v jeden, je jinak vcelku plynulý a pokud se člověk smíří s obsahem této povídky (tj. líčení poměrů mezi chudými lidmi v kontrastu s hýřením na zámku), nebude se podle mě moc nudit, protože Němcová dává přednost vlastnostem a chování před popisy toho, jak lidé vypadají. Výtku bych měl jen asi k začátku, totiž k vyprávění podruhyň o staré Karáskové, které je místy trochu nesrozumitelné a mírně zmatené.

Když už se člověk smíří s tím, že tato povídka patří mezi povídky realistické, je docela zajímavé sledovat třeba postupnou proměnu paní Springfieldové. Na začátku je nám představena jako děsná, nafoukaná „fúrie“, které raději manžel vždy podvolí. Je nesporné, že na tom má svůj podíl falešná Sára, na jejíž rady paní dá, protože si myslí, že byla u dvora a musí tedy všemu rozumět, ale přitom jí (Sáře) jde jen o peníze a o vliv, a paní takto téměř ovládla. Aby šla s dobou, pořídila si paní psíčka Joliho, na kterém je doveden do extrému kontrast mezi zámkem a podzámčím, kdy lidé v podzámčí hladoví a mnohdy nemají kde hlavu složit, zatímco Joli spí na měkkých poduškách a jí drahé maso a pochoutky, o kterých si podruh může jen nechat zdát. Již předtím si, jak již bylo řečeno, nechala paní koupit titul a zámek. Z příhody s Kalinou (upuštění Joliho, resp. nehlídání ho) a rozhovorů s manželem je hraběnčina pýcha a nadutost jen dokreslována.

Paní se mírně mění po chvilkové ztrátě Jolínka, a také na tlak pana doktora, který, soudě podle toho, že v Chyži pod horami to tak také je, má představovat názor autorky. Ta udělá „dobrý skutek“ a vezme Vojtěcha k sobě do zámku, ale začne ho postupně kazit. Úplně však ze své špatnosti vystřízliví, až když odposlechne rozhovor mezi Klárou a Jaquesem, který ji probere ze „sna“. Jak již bylo psáno výše, téměř ji to vyléčí, jak na konci poznamenává doktor.

Pozoruhodný je také kontrast mezi „zlou“ mamsel Sárou a „dobrou“ Klárou. Píši to v uvozovkách, protože je to čtenáři podstrkováno přesně takto okatě.

Shrnuli tedy, je-li tato povídka realistická, dokládá to hlavně líčení situace lidí v podzámčí a proměna hraběnky. Pokud bychom zde měli najít motiv lásky, je zde hlavně v podobě lásky k bližnímu, kdy si chudí lidé pomáhají (krejčí – Karásková, Klára – Vojtěch, atd.), ale mileneckou dvojici bychom zde také našli (Kalina – Klára, trochu Sára – Jacques), ale v malé míře.

Hlavní cíl této povídky mělo pravděpodobně být poukázání na obrovské rozdíly mezi životem na zámku a v podzámčí, což se Němcové, řekl bych, docela podařilo. Ovšem o té věrohodnosti povídky by se asi dalo docela polemizovat, protože už když ji člověk čte, nabývá dojmu, že je vše až příliš vyhroceně idealizované, což potvrzuje komentář knihy, ve které se autor vyjadřuje k tomu, že takto to asi doopravdy nechodilo, že by se hraběnka (nebo co to bylo za titul) nechala ovlivňovat „prostým sprostým“ doktorem a služebnictvem. Je pravda, že konec knihy až podezřele připomíná Hollywoodský happyend.