Charles Dickins: Oliver Twist

Jméno Twist mu dal místní serbus (tvrdý, neústupný a zlý obecní slouha) Bumble, který ho také v asi 8 letech odvádí ze sirotčince k paní Corneyové, představené špitálu, ve kterém panuje přísný režim. Oliver jednoho dne požádá o více jídla a od té doby se ho představení špitálu snaží zbavit. Do učení si ho vezme pohřebník pan Sowerberry se zakyslou semetrikou (jak sám autor na začátku píše v přehledu postav), ale po incidentu s Noem Claypolem (který Olivera provokoval) Oliver uteče do Londýna. Tam se ho náhodou ujme John Dawkins (alias Ferina Liška) a dovede ho k židovi Fanginovi, který ho ubytuje a „pomáhá mu“. Záhy ale malý Oliver zjistí, co jsou jeho přátelé zač – při kapesní krádeži Ferina Lišky, které přihlíží, je Oliver chycen jako zloděj. U soudu se ho ale okradený pan Brownlow zastane. Oliver přesto neustojí psychický tlak a u soudu omdlí, načež se ho ujme pan Brownlow a stará se o něj se služkou Bedwinovou. Po svém zotavení je jednoho dne Oliver vyslán zaplatit jistý dluh do města a cestou je unesen. Prsty v tom však nemá ani reklamní billboard předvolební kampaně, ani mimozemská civilizace, nýbrž jeho zlodějští přátelé, kteří se obávali prozrazení.

Zrovna se schyluje k jedné loupeži a Oliverův malý vzrůst se hodí. Je tedy Fanginem donucen jít s bytaři Tobym Crackitem a Billem Sikesem (kteří jsou napojeni na Fangina a kterým pomáhá ještě Nansy), ale při vloupání do jistého domu je Oliver obyvateli postřelen. Lupiči utečou a Oliver se doplazí zpět do onoho domu pro pomoc a je v něm ošetřen rodinným doktorem Losbernem a s obyvateli se spřátelí. Paní Maylieová (majitelka) a její nevlastní dcera Róza záhy i s Oliverem odjedou na venkov. Tam ale jednou Oliver potká záhadného člověka, kterým je jistý Monks. Ten, jak se dovíme na konci, je Oliverův nevlastní bratr a kvůli dědictví se snaží Olivera zdiskreditovat – od pana Bumbleho, který se mezitím oženil s představenou špitálu, což ho velice změní (je nyní pod pantoflem), kupuje důkazy o Oliverově narození a hned je likviduje. Do děje je ještě zapleten tím, že uplatil Fangina, aby Olivera zkazil.

Oliver chce panu Brownlowovi dokázat, že není zloděj, a tak ho společně s panem Losbernem najdou. Všichni kolem Olivera se spřátelí a snaží se vypátrat více o jeho původu, tj. chytit Monkse, kterého Brownlow zná.

Nansy ale mezitím tíží svědomí, že Oliverovi ublížila, a protože odposlechne rozhovor mezi Fanginem a Monksem, řekne to tajně Róze, o které, protože Monks vypátral, u koho Oliver je, mluvili. Róza musí slíbit, že se její přátelé budou zajímat jen o Monkse a Sikese i další lumpy, kterým je zavázána tím, že ji „vychovali“, nechají být. Náhodou se ale opět na scéně objevuje Noe (Ale bez archy – je to Noe Claypol. – pozn. autora), který také utekl do Londýna. Nechá se u Fangina (s nímž se seznámí v hostinci, který zloději používají k domluvám) zaměstnat jako špeh a o Nansyně „podrazu“ řekne Fanginovi, který zprávu poskytne Sikesovi, u něhož Nansy bydlí. Sikes Nansy v amoku zabije a uteče z Londýna. Monks je chycen přáteli pana Brownlowa a vyslýchán, Sikes se na útěku štván davem nešťastnou náhodou sám oběsí. Fanginova banda je pochytána a Fangin oběšen.

Díky doznání Monkse všichni přátelé odjíždí do Oliverovy rodné obce a pan Brownlow začne odkrývat Oliverův původ. Zjistí se, že Monks je Oliverův nevlastní bratr, který byl společně s matkou na otce zlý, a proto od nich otec odešel a s Agnes Flemingovou zplodil Olivera a Rózu, která je tedy jeho sestrou a jíž se ujala paní Maylieová. Otec Olivera byl Brownlowovým přítelem.

Vše tedy dopadne tak, že Olivera si vezme za syna pan Brownlow, Róza si vezme pátera Harryho a všichni šťastně žijí někde na venkově.

Tak po „stručném“ obsahu k hodnocení.

Kniha má 450 stránek formátu A5. A je bez obrázků! Můžeme jí tedy gratulovat („resp. mně, tý knize je to stejně jedno“ – pozn. autora), protože svou „textovou tonáží“ („Hmm. Další nový literární termín...“ – pozn. autora) trumfla i takového cvalíka jakým byl F.L.Věk, který doteď držel se svou „čtyřstovkou“ prvenství. Kniha je rozčleněna do 54 kapitol (plus mínus), které vždy obsahují nějaké dění kolem Olivera, i když se to často na první pohled nezdá (i když se nespí – pozn. autora). Na začátku jednotlivých kapitol udržuje autor docela efektivně napětí tím, že často popíše přicházející postavu, ale neřekne, kdo to je, což se dozvíme až záhy, kdy postavu například někdo osloví. To oceňuji, je to hezké zpestření. Když se to pak ale už v jedné kapitole opakuje asi třikrát, zní to už trochu, s odpuštěním, „blbě“. Na konci kapitol zase autor, jak sám píše, většinou postavy opouští opět v nějakém napínavém momentě, takže při čtení se člověk opravdu nenudí.

Když jsem již nakousl děj, tak ho dokončím než okorá. Napětí v knize je bravurně udržováno nejen výše řečenými metodami, ale i přímou řečí a děním kolem zlodějské bandy. Děj se sice víceméně točí kolem Olivera, nesouvisející kapitolu byste hledali jen těžko. Prakticky všechno dění, ač se to třeba na začátku nezdá, s Oliverem souvisí, což oceňuji. Trochu mě ale mrzí, že skoro 200 stránek ke konci se Oliver téměř vytratí a objevuje se najednou až při odhalování svého původu. To mi připomíná prince Drsoně, který také prohlásil, že „se na okamžik vzdálí a v pravou chvíli se do věci vloží“ a zmizel ze scény taky až do konce dění, ovšem s tím rozdílem, že princ Drsoň přišel s křížkem po funusu, kdežto Oliver funus stihl a dokonce dostal ještě mnoho věnců a květin, a to i bez vlastního přičinění; řečeno obrazně...

I konečná scéna (resp. scéna rozřešení Oliverovy minulosti) je také taková alá Jára. Hlavně Oliverova slova Róze „takže žádná teta, od teďka už vždycky sestra!“ nápadně připomínají Járovu „výplňovku“ Vichr z hor (I když teď si nějak tím názvem nejsem jist. – pozn. autora).

Kdybych se měl ještě zmínit o prostředcích, kterými autor zpestřuje děj knihy, byly to hlavně autorovy řečnické otázky a oslovování čtenáře nebo krátké, mnohdy docela humorné vstupy, kterými komentuje dění knihy a „hádá“ další vývoj. Často také autor do něčeho „rýpe“, má narážky na poměry v sirotčinci, na opožděnost policie, která je na místě vždy poslední... Na ději ani čtivosti to ale neubírá, spíše naopak. Také docela hezky občas začleňuje humorné scény, např. pana Bumble, který se manželstvím mění z tvrdého tyrana ve vystrašeného slabocha, nebo když jeho žena, předtím, než se vezmou (byla to vdova), přemýšlí při pití čaje: „do smrti už nepřijdu k jinýmu.“ To autor trefně komentuje slovy, že „není jisté, týkala-li se tato poznámka manžela, nebo čajníku“. Je také pravda, že se autor občas (ale ne často) neudrží a začne „filozofovat“. Rozsahem se ale vždycky udrží pod 2 stránky, takže se to snese.

K použitému jazyku. Vzhledem k zločineckému prostředí se v dialozích lumpů využívá nespisovná čeština, občas také nějaký ten zločinecký žargon, který je ale šikovně vysvětlen buď postavou samou, nebo kontextem. Případně je vzadu malý slovníček zločineckých pojmů. Mně osobně se nespisovná čeština moc nelíbila, protože, za prvé se jí neříká nespisovná jen tak pro nic za nic, a za druhé mě dost často silně zmátla. Tak například, když některý ze zločinců třeba hovořil o jiném a prohlásil, že daný člověk byl „von“. Já pak marně dlouho přemýšlel, proč by to nějaký urozený člověk s titulem „von [fon]“ dělal. To je hold úděl člověka, který se učí několik let německy. Zblbne z toho... Ale zpátky k jazyku – je pravda, že uhlazená čeština by tak hezky nedokreslovala prostředí. Docela vtipně ironicky také autor používá slovo „ctihodný“ ve spojení se zloději, a tak se dočítáme o ctihodném Fanginovi, který byl již vylíčen jako velký podvodník, zloděj a vypočítavec, i o dalších ctihodných lidech.

Co se postav týče, jsou asi nejzajímavější ani možná ne Oliver jako spíše Fangin, Sikes nebo pan Bumble, takže ty „záporáci“. A proč ne Oliver? Mně osobně připadá, že Oliver je prostě postava, která sebou nechá manipulovat. Samozřejmě, je to dítě, ale to na tomto faktu nic nemění. A dalším faktem zůstává, že nebýt naprosté (a, co si budeme povídat, dost podezřelé shody náhod), nebylo by vlastně vůbec nic. A otázkou (aspoň pro mě) také zůstává, jakto, že když byl Oliver vychován v tak krutém a zkaženém prostředí, jaké je nám nastíněno na začátku, to Olivera vůbec nepoznamenalo, resp. nezkazilo. Kde se v něm vzalo to služné a čestné chování a žebříček hodnot? Nevěřím, že by to dokázala jen shovívavost a víra pana Brownlowa, protože s žádným jiných „dobrým“ člověkem se do setkání s ním Oliver nesetkal. To jsou tedy důvody, proč se nemám pražádnou chuť věnovat charakteru Olivera, který mi přijde přinejmenším podezřelý. I když je také pravda, že charaktery „záporáků“ jsou také většinou lákavější. Inu, konec řečí, pojďme k Fanginovi.

Fangin je, dalo by se říci, hlava podsvětí. Je mazaný, proradný, podlý, ale také úlisný, např. při získávání nových spolupracovníků. Jeho postavení také dokresluje jeho šeptavá mluva, kterou se snaží každého si naklonit, a také jeho smysly, konkrétně sluch, kterým jako správný zloděj registruje každé šustnutí a s ním spojené případné nebezpečí. Postupem času Fangina poznáváme v celé jeho „zkaženosti“, ale jistě nás nepodiví jeho změna chování (resp. šílenství) „v cele smrti“, kde čeká na popravu. Zkrátka Fangin – vychytralý, nebo raději použiji autorovo „výstižnější“ spojení, ctihodný zločinec každým coulem...

Sikes takový není. Proti povětšinou ledově klidnému Fanginovi je Sikes dost vznětlivý, což je dokreslováno jeho agresivitou vůči jeho „věrnému“ psu, ale i téměř „všeho-schopný“. Na svou výbušnost (i všeho-schopnost) také Sikes dojede.

Posledním, o kterém se zmíním, je pan Bumble, obecní serbus, který jako jeden z mála prochází během děje zásadní změnou. Za začátku ho totiž poznáváme jako nekompromisního tyrana, který terorizuje všechny, kdo jsou slabší než on. Poté se ale jednou rozhodne, že kdyby se oženil s paní Corneyovou, mohl by povýšit. Tak se také stane, ale stane se také to, že se z paní Corneyové stane hrozná semetrika a pan Bumble je doma (i všude jinde) pod pantoflem, což se na něm zásadně projeví. Naprosto totiž „vyměkne“ a své ženy i všeho jiného začne se bát, přičemž ve špitále všichni lidé budou se mu smát... („Že já se už dávno nedal na dráhu básníka...“ – pozn. autora)

Shrnu-li to, román, ač na mé poměry docela dlouhý, nebyl ani náhodou nezáživný. Už jenom kvůli tomu, že když autor text poznámkuje a komentuje, jsem mu nakloněn (Proč asi. – pozn. autora), protože to dění oživuje stejně jako čtenářovu pozornost. A za druhé se prostě obdivuji Dickinsově stylistickému umění, protože píše opravdu záživně.

Nakonec bych si ale dovolil jednu jeho stylistickou perličku, která mě zaujala. Totiž věta, kdy kdosi klepal na dveře, zatímco někdo jiný si chtěl rozsvítit: „Vzal z krbové římsy jinou svíčku a připaloval si ji rukou třaslavou, že se klepání ještě dvakrát opakovalo, než mu vzplanula.“. Zajímavé, ne? („Zajímavé, ne?! - Pcha! To říká ten pravý! Ty se tak posmívej stylistickým chybám.“ – praví nabubřele vnitřní hlas autora. „Mlč! ...Ou! – Je tu zase!!! A já myslel, že už jsem se té schizofrenie zbavil...“ – pozn. autora)