Guy de Maupassant: V rodině a jiné povídky

Vzhledem k tomu, že jsem nečetl celou knihu, ale jen několik povídek stránkovým namátkových výběrem (tzn. nejkratší vyhrává – pozn. autora), nastíním zde obsah těch, které byly něčím zvláštní a více se budu věnovat pouze titulní povídce V rodině, která se mi zdá námětově nejpozoruhodnější.

Nejdříve k těm zvláštnějším. Např. povídka Venkovský příběh, která vypráví o dvou sousedech, které navštíví bohatá paní a ta by ráda „koupila“ jedno jejich dítě. Jedna sousedka odmítne, druhá souhlasí. Od té doby se sousedé začnou nenávidět, ale jednoho dne přijede nóbl „prodané“ dítě a mladík, který měl být prodán se „nafrní“, počastuje rodiče slovy „Vy křupani!“ a zmizí ve tmě. Za zmínku by ještě možná stála třeba povídka Ve vlaku, která vypráví o knězi, jenž byl požádán, aby vlakem doprovodil domů děti jeho známých („To je ale kostrbaté!“ – pozn. autora), protože vlakem cestuje mnoho lehkých děv. Kněz si tedy vybere kupé s jedním pánem a paní, kteří vypadají solidně. Během jízdy ale výše uvedená začne rodit, a tak má kněz doma co vysvětlovat. Nebo další povídka Na Silvestra – tu vypráví „sám“ autor. Na Silvestra nechtěl být sám, a tak pozval na večeři jednu dívku z ulice. A co se nestalo – žena začala v jeho posteli rodit, což u sousedů vzbudilo nebývalý zájem. Vzhledem k tomu, že mi to začíná nápadně připomínat zábavného Alberta, myslím, že se raději už o dalších zmiňovat ani nebudu. Na povídce V rodině však ještě obecně zhodnotím formu a styl Maupassantových povídek.

Povídka V rodině má asi 25 stran (předchozí povídky měli průměrně asi 6), možná také proto je o něco záživnější. Vypráví o panu Caravanovi, jemuž zemře matka a snacha hned začne s pomocí manžela zařizovat vše kolem pohřbu a zároveň před zraky příbuzných schovají nějaký ten nábytek z pokoje zesnulé („Myslím tím, že ho schovají před zraky příbuzných, ne před zraky příbuzných. – Eh... – Eee... – No to je jedno.“ - pozn. autora). Když ale příbuzní přijedou („Teď je to doufám jasné.“ – pozn. autora), náhle se zjistí, že je matka živá a jen upadla do jakéhosi spánku, ale vše, co se kolem dělo, slyšela. To oběma manželům dost zavaří.

U charakteru paní Caravanové bych se na okamžik zastavil. Na ní by se totiž daly hezky demonstrovat naturalistické rysy povídky. Paní Caravanová je totiž vcelku vypočítavá, chladná, ale možná i praktická žena. Matku manžela sice neměla ráda, ale přesto, nebo vlastně možná právě proto, hned organizuje všechno kolem úmrtí a hbitě všechno obstarává. A stejně hbitě také „zachraňuje“ matčinu pozůstalost a chlubí se na oko před sousedkami, jak smutečně upravila matčin pokoj a jak se u ní každou chvíli modlí... Myslím, že to by ke stručné charakteristice paní Caravanové stačilo.

Závěr povídky se mi ale líbil nejvíce – je totiž komicky ironický. Povídka končí slovy Caravana: „Co já jenom řeknu šéfovy!“ (což je reakce na to, že nebyl den v práci a na radu manželky se neomluvil, neb spoléhal na to, že úmrtí matky vezme šéfovi argumenty). Tak jsme se zasmáli, popojedeme k formě a stylu.

Některé povídky jsou psány v er-formě, jiné v ich-formě, která, podle mého názoru, přidává na čtivosti. Náměty nejsou nijak zvláštní, i když je pravda, že se autor snažil vybírat příhody rodinného života poněkud nevšední, což se mu podle mě docela povedlo. K formálnímu členění povídek bych měl ale docela velkou výtku. Odstavce jsou totiž poněkud chaotické (hlavně při přímé řeči) a mnohdy, alespoň jsem měl takový pocit, dost nelogické. Čtení tento fakt dost znepříjemňuje. Otázkou je, zda-li je to chyba nakladatelství, nebo už samotného autora.

Vzhledem k tomu, že povídky jsou kratičké, není divu, že charaktery postav jsou spíše jen naznačené, popis prostředí je také vcelku stručný. Vzhledem k chování postav a hlavně vzhledem k námětům a dějům bychom skoro mohli říci, že naturalismus z Maupassantových povídek „jenom kape“.

Vyzdvihnout bych chtěl hlavně to, že ač povídky nejsou nějak „extra záživné“, nejsou přímo nudné, protože autor vcelku dobře využívá nečekaných zvratů a lehké ironie spolu s přímou řečí.