JanKoWeb: Recenze - Emile Zola: Tereza Raquinová

Emile Zola: Tereza Raquinová

Státní nakladatelství krásné literatury a umění, Praha 1966. Přeložili Eva Sgallová a Břetislav Štorm. Hlavní „hrdinkou“ je žena – Tereza Raquinová, která vyrůstala u své tety se svým slabým a nemocným bratrancem Kamilem, což ji velice poznamenalo...

Ač byla dříve energická, kvůli tetě se musela naučit ovládat, což časem přerostlo v jakousi neustálou přetvářku a útlum emocí. Kamila si tedy „dobrovolně“ vezme a všichni tři se z vesnice přestěhují do Paříže, kde si zřídí obchod s nitěmi v tmavém průchodu. Časem je začne pravidelně navštěvovat několik přátel - pan Michaud (policejní komisař, starý přítel paní Raquinové) se synem Olivierem a jeho ženou Zuzanou, Kamil pak přivede přítele z dětství a spolupracovníka ze zaměstnání Laurenta. Když se Laurent poprvé s Terezou setká, oba se do sebe zamilují. Je to ale zvláštní láska – ze strany Laurenta víceméně z vypočítavosti (vidina toho, že nebude muset pracovat) a ze strany Terezy skoro z trucu – Kamil byl v jejích očích slabá hloupá troska, kdežto Laurent silný, zdravý muž. Začnou se tedy tajně scházet u Terezy a postupně si usmyslí, že by měli více klidu, kdyby se Kamila zbavili. Jednoho dne, když si všichni vyjdou na procházku, při následné vyjížďce na loďce Kamila Laurent hodí do řeky, přičemž ho Kamil kousne do krku. Kamil se utopí a milenci se smluví, že se takticky raději nějaký čas nebudou intimně scházet. Trvá to více než rok, ale nahrají to tak, že sami jejich přátelé navrhnou (i když to bylo také trochu sobectví, aby byla jejich čtvrteční posezení u domina zase klidná), aby se vzali. Plán tedy naprosto klapl, ale oba jsou vraždou již tak zdeptaní, že Kamilův přízrak vidí všude a postupně se začnou vzájemně obviňovat, posléze nenávidět (což vlastně popisuje téměř polovina románu). Svůj čin prozradí ochrnuté tetě, která je již nemůže prozradit a nakonec se pokusí jeden druhého zabít – když ale vidí, jak daleko to došlo, oba se otráví.

Francouzský naturalistický román o přibližně 220 stránkách „notýskového“ formátu A6. Napsán je v er-formě. Více než vnější se věnuje vnitřní charakteristice postav, tedy jejich chování a reakcím na různé podněty.

Děj je naprosto jednoduchý – dal by se rozdělit na takové tři větší úseky:

První (nejkratší) je vylíčení strastí Kamila a hlavně Terezy v dětství, je to vlastně předzvěst druhého. Čtenáři se totiž předloží zničená Terezina osobnost, která se stává na oko zcela poddajnou.

Vše se však mění v druhém úseku, kdy Tereza pozná silného, statného Laurenta a uvědomí si, co všechno kvůli slabému Kamilovi ztratila. Tady je také velmi dobře vidět typický naturalistický rys – láska na fyzické úrovni. Laurent se totiž chvíli rozhoduje, zda si má s Terezou něco začít a nakonec přichází k názoru, že to pro něj určitě nebude žádná ztráta, naopak vidí možný zisk peněz, klidu a uspokojení. S Terezou se tedy začne scházet v Kamilově ložnici a vášnivě se tam milují. Není to tedy v žádném případě ta idealistická romantická láska. V Tereze se projeví dlouho utlačované emoce, které ji zcela změní. Po nějaké době si ale oba uvědomí, že by byli přece jen trochu klidnější, nebýt Kamila, a tak ho zabijí. Pro mě osobně to byl docela šok, protože jsem čekal, že vraždou Kamila (o které jsem věděl předem, proto jsem si také od knihy mnoho nesliboval) román skončí – a dalo by se říci, že tím téměř začal. Takovýto vcelku nečekaný postup však velice oceňuji.

Vraždou Kamila také začíná náš pomyslný třetí oddíl, kterým je naprostá, ale postupná změna obou vrahů. Jak jsem již naznačil na začátku, tato část je vlastně téměř více jak půl románu. Zlé svědomí se jich začne nenápadně ale jistě zmocňovat. Jak již bylo řečeno na začátku, hraje zde asi i velkou roli dlouhé odloučení, ale jisté je jedno – oba vrahové by se nyní raději neznali. Postupně se začnou děsit každého stínu a začnou mít pocit, že je Kamil stále mezi nimi, respektive Kamilovo studené, shnilé tělo, které viděl Laurent, tehdy s jakýmsi potěšením, v márnici. Ze silného Laurenta se stává vystrašený slaboch, což mu ale nebrání v tom, že si svůj hněv a strach časem začne vylévat na naprosto „zdecimované“ Tereze, která také časem upadne do ještě horšího stavu než v jakém byla předtím, než Laurenta poznala. Konec již znáte.

Nutno také dodat, že ač se to možná nezdá, po celou dobu jsem se nenudil. Již na začátku jsem se totiž přesvědčil o tom, že autor je skvěle věcný a každá maličkost, o které se zmíní, většinou způsobí nemálo zásadní změnu chování postav. Příkladem bych uvedl zdánlivě bezvýznamné kousnutí Laurenta Kamilem do krku, o kterém jsem se na začátku zmínil. To totiž v Laurentově proměně bude hrát velmi významnou roli a je tedy potom ještě mnohokrát připomínáno. Proti realistickým románům (Ve kterých se často stává, že čtenář je nuděn vcelku bezvýznamnými popisy prostředí a postav, i když nepopírám, že pokud má člověk fůru času, tak to má také své kouzlo. – pozn. autora) tedy tento fakt věcné stručnosti a stručné věcnosti (roztomilé spojení – pozn. autora) ještě jednou vyzdvihuji.

Co se jazyka týče, je zcela srozumitelný, ale abych jen nechválil, měl bych možná přece jen malou připomínku k časem se již docela opakujícím slovům ve větách, které popisovaly vztah Laurenta a Terezy. Je to samozřejmě opět tím, že je román naturalistický a výhodou je, že je čtenář ochráněn před sáhodlouhými „okecanými“ romantickými scénami, takže se zase nenudí. (Dokonalost tedy, jak vidno, neexistuje. – pozn. autora) Vše je řečeno typicky stručně, jen tak, aby čtenář pochopil, co se v postavách odehrává a proč jednají tak, jak jednají. Přímé řeči jsou většinou krátké a výstižné, s filozofováním postav ani autora se zde skoro nesetkáme.

Časté slovo, které autor používal, bylo slovo sobeckost, sobci (např. při popisu čtvrtečních hostů). I z toho je vidět, že se jedná o naturalistický román, protože takový romantik přece není sobecký. Nebo snad ano? Inu vidíme, že autor se nebál nazývat věci pravými jmény... Asi i proto byl za své dílo svého času dost kritizován, a proto také knihu opatřil jakousi předmluvou, ve které se snaží román obhájit a svoji řeč zakončuje slovy ve smyslu – „ať mi tento úvod odpustí ten, komuž není třeba lucerny za slunného poledne“, což je docela hezké shrnutí jeho slov.

Pokud bych měl hodnotit román jako celek, řek bych, že bylo docela pozoruhodné, sledovat duševní i fyzickou proměnu postav, ale třetí část, jak jsem román výše neuměle rozdělil, byla možná až trochu zbytečně zdlouhavá, i když neméně zajímavá. Shrnu-li to tedy, román ani není tolik zvláštní svým námětem a dějem, jako je velmi pozoruhodný typologií postav a hlavně jejich změnou chování.

Vyhledat titul: Městská knihovna Praha
Rubrika Recenze | Tagy Zola, Novela, Francie, Vražda | Pá 27.11.2009 | 3077x

Náhodné články

Tento web jsem zakládal na střední, v roce 2008. Je zde hlavně archiv mé tvorby.

Aktuální věci publikuji kvůli úspoře času na Twitter.

Honza

"Čas je materiál, ze kterého se vyrábí život."

B. Franklin