Karolina Světlá: Povídky Karoliny Světlé

Pro pořádek se nejdříve budu věnovat Hubičce. Tato povídka se otvírá úmrtím ženy jistého Lukáše Polouckého a drby lidí, že se stejně neměli moc rádi, protože Lukáš miloval jinou a nebožku si vzal na nátlak rodičů, ale teď by se mohl možná konečně oženit s milovanou Vendulkou Polouckou. Rodiče tomu nechtěli kvůli pověrám, protože pradědečkové obou jmenovaných byli bratři. Nakonec se ale Lukáš po šesti nedělích, kdy jako vdovec měl držet smutek za zesnulou, objevuje u Vendulčina otce – ten je zpočátku proti svatbě a namítá, že jsou oba tvrdohlaví a budou se jen hádat, ale nakonec rozčilenému Lukášovi podlehne a svolí, protože je také rád, že bude mít konečně v chalupě klid. Vendulka, protože Lukáš má dítě, o které se nemá kdo starat, se k Lukášovi hned nastěhuje, ač svatba bude až ji povolí úřady, což může trvat několik týdnů. Ale hned první večer chce štěstím Vendulku políbit – ta to ale nedovolí z pověrčivosti kvůli nebožce, protože ještě nejsou manželé. Lukáše to časem začne štvát a počne si namlouvat, že Vendulčin otec měl pravdu, že to Vendulka dělá z tvrdohlavosti a chce ho jen naštvat. Tak ji několik dní přemlouvá až se rozzuří do té míry, že začne na truc chodit do hospody a jednoho dne přijde před stavení s muzikou a tančí se třemi dívkami. Takou potupu už Vendulka nemůže vydržet a tak uteče k tetce Martince, která bydlí v lese a pomáhá pašovat věci přes hranice. Martinka se jí ale jen vysměje a prorokuje, že u ní nebude déle než týden a když se ráno vrací s vystrašenou Vendulkou z „procházky“, přijde se Lukáš, kterého začalo tlačit svědomí, udobřit, a tak vše končí svatbou.

Hubička je dlouhá jen asi 40 stránek většího formátu a je psána ve třetí osobě. V podtitulu si pozorný čtenář všimne nápisu „Humoreska...“ – nevím, ale příliš humorná mi tato povídka nepřipadala, možná je už ze mě „okoralý suchar“, ale opravdu marně přemýšlím nad jediným vtipným místem – ááá! – přece jsem se jednou zasmál. To když jsem se dočetl, že Matouš, který pašoval zboží přes hranice (což je zde ospravedlňováno tím, že císaři na clu stejně mnoho neubude) to prý „...pašoval ze zvyku, pro ukrácení dlouhé chvíle“. (To by mě zajímalo, jestli ti tuneláři u nás taky jenom nemají co dělat... – hloubavá pozn. autora)

Hlavními (a téměř jedinými) postavami jsou Vendulka a Lukáš, déle ještě Martinka a Matouš, a tím výčet postav téměř hasne. Děj je naprosto jednoduchý, začátek mi ale připadal zbytečně zdlouhavý (jako celá povídka... – „Ehm, ehm - to už sis dovolil dost!“ – kárá vnitřní hlas autora). Nejzáživnější, řekl bych, pro dnešního čtenáře, byl asi příchod Vendulky k Martince a jejich „noční pašerácká procházka“.

Je také ještě nutno podotknout, že realistické rysy, jako třeba folklór a lidové zvyky se zde vyskytují poměrně často – tak třeba zvyk držet smutek za zesnulé šest neděl, zvyk námluv před svatbou a námluvčího, který šel s budoucím ženichem. Dále třeba to, jak Vendulka sypala kolem postýlky Lukášova dítěte saze, aby poznala, nešla-li k němu nebožka matka, která by se prý poznala podle kachních šlápot.

Je docela zajímavé, že ač autorem je autorka (hezké spojení, že?), je čtenáři, aspoň mi to tak připadá, neustále podstrkováno, že pravdu má Lukáš, Vendulka si zbytečně vymýšlí a tak dále. Buď to byl od Světlé úhybný manévr proti zavržení její povídky dobovými čtenáři, resp. nakladateli, nebo nevím. Přijde mi, že to Vendulka dělala z pověrčivosti, a tak je (na svou dobu) správné, že si své nakonec prosadila, přijde mi, že byl Lukáš akorát tvrdohlavý sobec, ale pořád mi připadá, že se čtenáři cpe něco jiného. A to i od Martinky(!). Ale nechme toho, ještě se historicky znemožním. Pojďme na druhou povídku – Kterak se domluvili.

Povídka „Kterak se domluvili“ je jednou z nejkratších povídek z Ještědských povídek. Nebudu se skrývat s tím, že tento fakt mě do značné míry při výběru ovlivnil, respektive jsem se nenechal ovlivnit ničím jiným. Hubička mě celkem nenadchla, ale jedna povídka není směrodatná, a tak jsem potřeboval další doličný předmět.

Děj. Mařku, která se stará o dva sirotky, si namlouvá krejčí Antonín, ona se ale nechce nikomu podřizovat, a tak mu dá košem. Jednoho dne pak ale večer Antonín přijde s konšeli, že chce sirotky adoptovat. Když to konšelé zjistí, začnou ho pomlouvat (protože by se jim učedníci také časem hodili), že když není ženat, nebude se o ně moci dobře postarat, a tak Antonín Mařce nevrhne, nechce-li si ho kvůli těm dvěma (sirotkům samozřejmě) vzít. Mařka řekne, že kvůli nim ne a otec ji už chce seřvat, ale ona dodá (možná strachy, kdo ví?), že si ho vezme kvůli jemu samotnému, a tak je svatba. (No jo, taky vám ukápla slza na polštář? – pichlavá pozn. autora)

Na to jak je povídka krátká se jí musí nechat, že je poměrně zajímavá a hezky „akčně“ spádná. (Teda já sám nevím, jestli teď mluvím vážně nebo to myslím ironicky. – pozn. autora) I na tak krátkém kousku se ale na konci objevují lidové zvyky, kdy nevěsta si na chvilku sundává závoj, pokládá šaty na šaty manžela, aby podle zvyku byl pod pantoflem on a ne Mařka a bla, bla, bla („Tohle je čtenářský deník?! – To snad nemyslíš vážně!“ – důtka vnitřního hlasu). Omlouvám se, ale jestli mám výhrady proti popisům Nerudy, tak proti tomuhle - zlatý Neruda!

Ještě jeden postřeh, totiž děj se odehrává na Ještědsku, což je občas slovy autorky připomínáno (zkrátka vpadne do děje slovy „To my tady v Podještědí...“).

Pokud jste tedy příznivcem popisů prostředí a postav, jak to umí třeba Neruda, Balzac, nebo Jirásek (to už je extrém), Světlá vás asi příliš nenadchne. Děj všech povídek, které jsem četl, je založen spíš na dialogu. V obou (Oj. Teď jsem se podřekl!) jsou o prostředí jen stručné zmínky, popisu postav jsem si nevšiml skoro vůbec (možná proto, že ho stejně vždycky tak trochu ignoruji a usínám u něj).