Bram Stocker: Drákulův host

Povídky jsou psány velmi poutavě, co se literárního jazyka a použitých postupů týče, považuji je za velmi zdařilé. Popisy nejsou vláčné, naopak v sobě skrývají jistou dynamiku a nádech napětí. Mnohé povídky mají nečekaný spád jakožto i konec.

Knížka má formát A5 a obsahuje asi 160 stránek popsaných 9 povídkami a asi 20 stránkové vcelku zajímavé povídání o samotném Stokerovi, které filuta autor nazval "Služebník a jeho pán", což možná evokuje na hraběte Drákulu, je ale o Strokerovi a jeho vztahu k herci Irvingovi.

Drákulův host možná někomu připomene začátek románu o hrabětu Drákulovi, hlavně líčením cesty hlavního hrdiny a ponurou atmosférou okolí. Nicméně na můj vkus povídka končí až příliš rychle. Hrdina jde na vycházku do tajemné vesnice, ve které prý byli nalezeni patrně upíři, vše je opředeno tajemstvím, které nám autor postupně pomalu rozkrývá, ale v nejlepším povídka docela nečekaně končí. A musím dodat, že název je trochu zavádějící, protože sám hrabě se objeví jen na konci a pouze na dopisním papíru (pozn. autora: krevní banky té doby zřejmě zely prázdnotou, tak hrabě asi začal vzhledem k úbytku váhy používat nový způsob dopravy).

Soudcův dům je povídka svými motivy dost připomíná Faustův dům, jen v roli ďábla zde vystupuje již dávno mrtvý zlý soudce, který ve svém domě zřejmě nemá rád nájemníky. Podle mě tato povídka narozdíl od Fausta trochu postrádá logiku soudcových činů.

Indiánská žena, jejíž název je možná trochu matoucí, protože se objevuje jen okrajem ve vyprávění, je o nešťastné nehodě, která přivodí smrt kotěte. Jeho matka černá kočka se ale s osudem nesmíří a hodlá své mládě náležitě pomstít. Konec je sice trochu předvídatelný, nicméně děj povídky je docela napínavý. Svými rysy (pozn. autora: nemyslím teď tu roztomilou kočkovitou šelmu ale rys jako znak) mi povídka dost připomínala Černého kocoura od Edgara Alana Poe.

Tajemství rostoucího zlata, Návrat Abela Behenny nebo Sen o rudých rukou jsou povídky, které mě příliš nenadchly. Jejich děj je dost předvídatelný a hororových prvků v nich nalezneme pomálu.

Je možná zvykem autorů hororových povídek do svých sbírek sem tam zařadit i takovou, ve které si autor ze čtenáře tropí tak trochu žerty (pozn. autora: kéž by to někdy mohlo být i naopak). Takovou povídkou v tomto souboru je třeba Cikánčino proroctví, které manželovi jisté dámy sdělí, že svou ženu zabije. Manželka si poté výklad nechá udělat také a dozví se, že ji má zabít vlastní manžel. To ji vyděsí natolik, že začne strachy tupit všechny nože v domě, což manžela dopálí tak, že... nu, prozradím jen, že právě tady autor čtenáře trochu povodí za nos.