William Shakespeare: Hamlet

Tato tragédie začíná tím, že se stráži hradu zjeví duch mrtvého dánského krále. Horaciem je přivolán Hamlet, který svého otce pozná a duch mu řekne, že nebyl uštknut hadem, jak se tvrdí, nýbrž otráven „ušojedem“ (jedem, který se aplikuje do ucha) svým bratrem Klaudiem, jenž se nyní stal králem. Hamlet začne kout pikle (Jak se vlastně takové pikle kují?!) a předstírá šílenství (Což ani nemusí, protože je ze smrti svého otce zcela zdrcen.). Král i královna se jeho divnému chování podivují a vrchní komorník Polonius ho vysvětluje tím, že Hamlet miluje jeho dceru Ofelii, což byla i částečně pravda. Na hrad přijdou potulní herci, které Hamlet v rámci svého plánu přemluví, aby sehráli hru o otrávení starého krále. Klaudius se mezitím rozhodne poslat Hamleta na čas do Anglie a seznámí s tím dvořany Rosenkrantze a Guildensterna. Hamlet obeznámí Horacia, přítele, zase se svým plánem. Když potom král zhlédne část hry, zhroutí se. Hamlet si chce o otcově vraždě promluvit s matkou a přitom mimoděk omylem zapíchne Polonia, odposlouchávajícího za závěsem. Jakmile se to dozví Klaudius, rozhodne se odeslat Hamleta do Anglie ihned s listinou, do které napsal prosbu, aby ho v Anglii popravili. Hamlet, předstírající šílenství, s návrhem jet do Anglie souhlasí a Rosenkrantz a Guildenstern ho do Anglie odvezou. Na moři je však jejich loď přepadena piráty a Hamlet změní listinu tak, aby v Anglii popravili oba proradné dvořany. S tímto obeznámí, jakmile se vrátí do Dánska, Horacia a když se i král dozví, že je Hamlet zpět, spikne se s Laertem, bratrem Ofelie, jež se kvůli Hamletovi zabila, a synem mrtvého Polonia, který chce Hamleta zabít za vraždu svého otce. Podporován králem, vyzve Hamleta na souboj, avšak má meč natřený jedem a v občerstvovacím poháru je jed též. Ten však vypije královna a zemře. Hamlet je poté zraněn jedovatým mečem, ale meč Laertovi vezme, ten mu prozradí lest a je vzápětí proklán Hamletovým mečem stejně jako za okamžik Klaudius. Po chvíli zemře i Hamlet na otravu.

Tuto knihu jsem začal číst v zápětí po dočtení Romea a Julie v dobré víře, že Hamlet bude podobně zajímavý. Nevím, jestli jsem toto dílo nepochopil, nebo prostě jen četl špatný překlad, ale silně mě zklamalo. Námět je sic docela zajímavý, zápletka tajemná, též děj by byl docela zajímavý (nebýt Hamleta – vysvětlím záhy), celkem i napínavý, ale to, řekl bych až moc. Když se totiž skoro celou hru Hamlet jen rozhoupává k pomstě svého otce, je to už po chvíli docela otravné. Proti Romeovi a Julii, kde se skoro pořád něco dělo, zamrzal děj této tragédie mnohdy právě na sáhodlouhých promluvách Hamleta. To mi tedy připadalo hodně tragické.

K této knize mám tedy mnoho výhrad. V první řadě právě k dialogům, ale i monologům Hamleta. Mnohokrát jsem měl chuť už vzteky knihu sklapnout. Ty jeho téměř nic neříkající pološílené ,s prominutím, „žvásty“ mi hezky (ba spíš nehezky) lezly na mozek. Nedávaly mi často vůbec smysl a totálně mě mátly, protože jsem místy nevěděl, zda Hamlet mluví vážně nebo opět jen tak, znovu mi odpusťte, „plká“. Také jeho chování mě rozčilovalo. Místo aby šel a hezky po stylu „očko za očko“ otce pomstil, nudí čtenáře svými zdlouhavými hovory. Abych pravdu řekl, tak jsem si oddychl, když král Hamleta odeslal do Anglie a byl od něho na chvilku pokoj. A nebyla tam ona slavná věta: Být či nebýt. A to mě dorazilo, protože doteď nevím, proč to Hamlet pronesl. Musíte mi prominout, že se tolik věnuji kritice Hamletových řečí, ale nemohu to v sobě dusit, hezky od plic si na něj postěžovat.

Světlé momenty by se také našly, ale překrývají je ty strašné Hamletovy hovory. Na které, když si vzpomenu, zapomenu rázem všechny klady. Tak se na mě nezlobte.

Když to shrnu, tak se mi nesrovnatelně více líbil Cimrmanův Hamlet bez Hamleta. Nejen proto, že v něm je Hamlet „schovaný“, ale... Nu... Dovolil bych si raději vystihující glosu: Královna: „Je to tak běžné, živý musí zemřít.“ A Hamlet by odpověděl: „Je to tak běžné, paní.“ Královna: „A když je, proč tobě se to zdá tak podivné?“ Načež král: „No to bys tomu dala. To by byla voda na jeho mlejn. Víš jak je užvaněnej.“ Myslím, že toto Hamleta plně vystihuje. Ano byl asi pološílený (spíše celošílený). To chápu, ale neomlouvám. Protože málem přivedl k šílenství mě. Zkrátka: zlatý Jára!!!

Dodatek po druhém přečtení knihy (aneb kritika kritiky): Nyní, po druhém přečtení této tragédie, mě docela mrzí, to co jsem prve na adresu Hamleta (myslím teď postavu) napsal. Vím, že napsat něco, a poté to odvolávat, je dost jednoduché. Ale chybovat je přece lidské (stejně jako psát sloveso „je“ ve dvou větách po sobě). Takže bych se tímto chtěl popravit - ale ne! Ne!!! Poopravit! A pomluvit. Chci říct omluvit. Ale to až na konci. Bude to taková pěkná tečka, za tím naším povídáním.

Když jsem totiž Hamleta četl poprvé, byl mozek jako obvykle někde na túrách (Ale že se v poslední době takhle rekreuje nějak často!). Knihu jsem, jak po druhém přečtení zjišťuji, zásadně nepochopil. Až po rozboru, který jsme si měli připravit na hodinu literatury, jsem zcela pochopil, tedy spíše pochopil, no dobře... tak více než prve pochopil hluboký filozofický význam tohoto díla. Teď pro změnu nechápu, jak mohl někdo takto hluboké dílo vůbec napsat. Ale to možná bude tím, že jsem něco podobného ještě nečetl. Snad v každém z Hamletových monologů (i dialogů) se skrývá nějaké zamyšlení, takový vyšší princip. Až nyní zjišťuji, jak jsem se prve zmýlil, když jsem napsal, cituji (je zajímavé, citovat sám sebe): „Nedávaly mi často vůbec smysl (monology) a totálně mě mátly, protože jsem místy nevěděl, zda Hamlet mluví vážně nebo opět jen tak, znovu mi odpusťte, „plká“. Také jeho chování mě rozčilovalo. Místo aby šel a hezky po stylu „očko za očko“ otce pomstil, nudí čtenáře svými zdlouhavými hovory.“. Hamlet vůbec neplkal, nýbrž mluvil velice rozváženě a často se skrytým smyslem, kterého jsem si při prvním čtení neměl šanci všimnout (Nu - dobrá. Měl jsem šanci, ale nevyužil jsem ji, abych byl přesný.). A to, že otce „očko za očko“ nepomstil, také nebylo dáno tím, že by nebyl při smyslech. Až moc dobře si byl, při svých racionálních úvahách, vědom toho, že by se mohl zmýlit a připravit tak o život možná nevinného člověka. Z jeho presumpce neviny bychom se měli učit dodnes. A to myslím nejen v právu, ale i v normálním životě, než někoho obviníme. Je přece vždy lepší se nejdříve zamyslet sami nad sebou, než se s někým pohádat a nakonec zjistit, že chyba byla na naší straně (Vím o čem mluvím. Jinak bych nic z tohoto nepsal). Tímto chci také apelovat na ty, které moje předchozí kritika negativně ovlivnila (pokud ji vůbec někdo viděl), aby přesto Hamleta přečetli. Poprvé vás možná také nenadchne, ale seberte tu sílu, přečíst si ho vícekrát. V Hamletových promluvách potom objevíte mnohem více, než jen pouhá slova.

Abych se ale jen neopravoval, mám ještě zase výtku. Vím, že jsem pořád ještě Hamleta nepochopil zcela, ale z toho, co se mi podařilo v mém výletním mozku „rozluštit“, mám pocit, že takhle rozsáhlého a promyšleného jednání by obyčejný člověk nebyl schopen. Tím chci jen lehce nakousnout to, že Hamlet musel mít nesmírně pevné nervy a musel to být dost vyrovnaný a vzdělaný člověk, když dokázal ovládnout svůj hněv na strýce a matku, a jednat takto vcelku promyšleně (i když byly okamžiky, kdy už se málem nechal strhnout emocemi). A abych nezapomněl, už jsem také pochopil co znamená to Hamletovo „Být, či nebýt“, kdy Hamlet přemýšlí nad tím, zda je lepší ulehčit si útrapy - zabít se, a v tom případě nechat vraha nepotrestaného, nebo zda je „lepší snášet střely rozkacené sudby“, tj. nevzdávat se a proti nástrahám osudu dál bojovat.

Slovo autora - „Tak jsem měl zase jednou pravdu“:
Nepochopil jsem vás poprvé,
kralevici dánský - Hamlete.
Byl bych se bil téměř do krve,
že jste to vy, kdo se pletete.
Však po přečtení druhém již,
zjišťuji já touto chvílí,
když k pravdě jsem už mnohem blíž,
že jsem to já, kdo se tu mýlí.
Zkrátka jak jsem prve pílil,
stačil vás však pomluvit,
teď vidím jak jsem se zmýlil,
a chtěl bych se omluvit!