William Shakespear: Veselé windsorské paničky

Asi nejfrekventovanější postava, rytíř Jan Falstaff, který má ovšem s rytířem pramálo společného, se snaží „vytáhnout“ nějaké ty zlaťáčky z paní Vodičkové, manželky žárlivého pana Vodičky a paní Hoškové, manželky zámožného pana Hoška a přítelkyně paní Vodičkové. Podvůdek, se kterým se svěří svým kumpánům Pistolovi a Berkdeberovi, spočívá v tom, že oběma paním pošle stejný milostný dopis a bude se u nich dlouhou dobu přiživovat jako milenec a zároveň obere i jejich manžely, přičemž panu Vodičkovi i „nasadí parohy“, po čemž již dlouho touží. Vše by mu možná vyšlo, ale kumpáni plán prozradili a tím vlastně začal hlavní komediální děj. Paní Hošková i paní Vodičková se spolčí, postupně se k nim přidá i pan Vodička, komicky mluvící dvojctihodný pán (učitel) Veleba, doktor Cajus se svou francouzsko-anglickou mluvou, paní Čiperná, jejíž jméno jí plně vystihuje (vměšovala se a věřila snad všemu) a další. A nakonec byl „odrbán a zesměšněn“ sám Falstaff. Do hlavního děje se ještě přidávají námluvy paní Aničky Hoškové, dcery paní Hoškové, vybírající si mezi mnoha ženichy – Fentonem, šlechticem, kterého miluje, Věchýtkem, synovcem venkovského sudího Blumy a konečně doktorem Cajusem. Nakonec se ve zmatku, nastalém při „epochálním“ konečném zesměšnění Falstaffa před celým městečkem, se i přes odpor obou rodičů, provdá za Fentona.

Snad právě proto, že jsem od Shakesparovy několik staletí staré komedie nic nečekal, byl jsem velice mile překvapen. Zřetelná zápletka se objevuje už skoro na začátku. Je jí právě ono Falstaffovo rozhodnutí napsat „milostný dual-dopis“. Do jasného hlavního děje, směřujícího cestou k potrestání drzého zlodějského smilníka jsou vsunuty jasně viditelné vedlejší příhody. Zdůrazňuji viditelné, ne jako u knih, kde člověk pořádně nerozezná, o co vlastně autorovi hlavně jde (Vančurův Kosmas promine) - pro téměř paralelní děj zkrátka nemám pochopení. Vyzdvihl bych ještě délku dialogů. Ty totiž nejsou příliš dlouhé, čtou se svižně a děj má tedy i proto svěží spád. Naopak bych vytkl poněkud chaotický závěr, který asi bez znalostí staroanglických zvyků nepochopím.

Co se mi z počátku nelíbilo, byla hlavně mluva pana Veleby, který spíše „šprechtil“, tj. mluvil s německým přízvukem, či jakoby šišlal. Když jsem si na to zvykl a začalo mi to již připadat komické, přišel na scénu francouzský doktor Cajus a to bylo utrpení. Místy, protože mluvil více francouzsky nežli anglicky, jsem mu vůbec nerozuměl. Ale potom jsem si zvykl i naň a jeho dialogy vyrozumíval z kontextu. Z celé hry se mi asi nejvíce líbila část, kdy Falstaffa při příchodu pana Vodičky paní Vodičková schová do koše s prádlem, které jest následně i s milým panem Falstaffem řádně vykoupáno ve strouze, říčce či potoku, nebo co to vlastně bylo. A Falstaff se potom o tom (to je ale pěkný verš) svěří panu Patočkovi, což není nikdo jiný než převlečený pan Vodička (činil tak od doby, kdy se dozvěděl o dopisech od Pistole), jak se vlastně z domu Vodičky dostal. Docela mě ale zamrzelo, že podruhé, když domů přišel Vodička „na kontrolu“ na jisto, dostal Falstaff jen pár ran holí, převlečen za tetku, která se chovala značné nenávisti Vodičkovi, a utekl znovu.

Je pravděpodobné, že pro staroanglické diváky musela být tato hra k popukání, protože je v ní, jak jsem se později dočetl, skryto mnoho aktuálních narážek (myslím ve své době). Takže se při čtení této hry asi nebudete válet smíchy po zemi, ale určitě se alespoň minimálně pobavíte.

Zakončeme ostrou osobní a naprosto subjektivní kritikou: kniha se mi poměrně špatně četla. Ne díky obsahu, ale poněvadž se mi do ruky dostala ve speciální „salátové edici“, možná určené pro divadlo, ve které se stránky obtížně zakládaly a tudíž není zaručeno, že jsem knihu přečetl celou (komická poznámka autora). Halina Pavlovská by jistě měla shrnující radu, z komedie plynoucí: „Nedělej věcí víc, než můžeš stihnout!“