William Shakespeare: Romeo a Julie

Myslím, že tuto tragédii nemusím zdlouhavě líčit. Ale přesto si to neodpustím, protože jak se znám, za pár dní bych už nevěděl o čem to bylo. Dějištěm se stává Verona, kde probíhá neustálý boj mezi dvěma rody – Kapulety, mezi ně patří Julie, a Monteky, mezi které patří Romeo. Romeo s Julií se do sebe zamilují na Montekově hostině, na kterou byl omylem pozván. Jejich láska se rozhoří a chtějí se tajně oddat druhého dne u bratra Vavřince, jenž je tomuto nakloněn – usmířily by se tak oba rody. Poté co Tybalt ve vyprovokované bitce zabije Merkucia, Romeova přítele a příbuzného vévody, zabije odplatou Romeo samotného Tybalta, Juliina příbuzného, a je veronským vévodou Eskallem vyhnán z města. (Vím, že je to dosti krkolomná věta, ale jiné spojení mě nenapadlo.) Když se o tom dozví Julie, pro obrovskou lásku Romeovi odpustí. Mezitím je však na přání Kapuletovo zasnoubena s Parisem, vévodovým příbuzným. To však Julie nechce a bratr Vavřinec má řešení. Dá jí lahvičku, po jejímž vypití upadne do hlubokého dvoudenního spánku (Přesněji řečeno dvakrát jednadvacet hodin. Přesnost, je přece vlastnost králů!). Bude to vypadat, že zemřela a on o tom zpraví Romea, aby ji z hrobky unesl. Vše však má skončit tragicky (podle plánu samozřejmě nemá, ale skončí). Romeovi list od Vavřince nedojde (kvůli milnému podezření posla na nákazu morem) a on, když se o Juliině smrti dozví, jde k její hrobce, aby se tam zabil. Tam se střetne s Parisem, kterého probodne a poté se nad Juliiným tělem otráví. Po chvíli přijde Vavřinec Julii odvést, ale ta, jak zjistí, že její milý je mrtev, probodne se dýkou. Ve hře ještě vystupuje třeba Juliina služka, Romeův sluha Baltazar, přítel Benvolio, a rodiny Kapuletů a Monteků.

Zmítán velikým odporem, podníceným mou zvrácenou představou o literatuře dávno již minulých staletí, na kterou jsem hleděl jako na tvrdý chléb, jenž je již lépe vyhodit, nežli si na něm vylámat chrup, vzal jsem s velkou nechutí do ruky jednoho zimního odpoledne toto asi 120 stránkové dílo a „zakousl se do něj“. Obrovské bylo mé překvapení, když jsem nejenže nemusel druhého dne k dentistovi, ale naopak jsem se začetl velmi zaníceně (asi jak na mě „lezla“ angína). Tím už jsem naznačil, že kniha je psána docela dobře čitelným jazykem, který je místy zdařile veršován. To se mi líbilo, ale nevím, proč se verše objevovaly jednou za deset stran (No dobře. Tak dvakrát za deset stran...).

„Postav také příliš nebylo a časem jich i ubylo“ (Ale no tak. To bylo až moc satirické!). Dialogy nejsou příliš dlouhé a též se dobře čtou (ne jako u pana Hamleta).

Do této tragédie částečně prosakuje antika, která je připomínána mnohými, řekl bych „narážkami“ a úslovími. Třeba hned na začátku je Romeo Benvoliem přirovnáván k člověku zasaženým Mílkovým šípem (Mílek byl jiný název pro Amora) nebo Julie je zase Romeem přirovnávána k žačce Dianině (Podle pověsti o Danae, kterou otec uvěznil v jeskyni, aby se k ní nikdo nedostal a nemohla tak zplodit syna. Avšak dostal se k ní Zeus => Perseus).

O pevnosti vztahu mezi Romeem a Julií svědčí i fakt, že Julie, když se dozvěděla, že jeho příbuzného zabil meč Romeův, přešla toto jen slovy jako „Líbezný vrahu!, Ďáble andělský! nebo Zvlčilé jehně!“ a Romea vroucně milovala dál. Ač je tento příběh obecně znám, neznal jsem ho já příliš dobře, k tomu se přiznávám, což se také značně podepisuje na tomto celkem kladném hodnocení, protože jsem rád, že jsem se konečně dozvěděl, jak to vlastně bylo. Ale na konci jsem byl docela z otravy ze smrti Juliiny otráveného Romea otráven (To je stylistika!!! Co?!). To se mi nelíbilo (Jakož i ta předchozí věta!). Na můj vkus až příliš tragické. A proč? Jen kvůli selhání „mnišské informační technologie“. Ano. Právě mnich Jan měl totiž doručit dopis od Vavřince pro Romea, nýbrž byl pro již uvedené podezření z nákazy morem zadržen. Jak prosté. Ale jak kruté to mělo následky. Stačilo by, aby Romeo přišel o pár minut později a tragédii se dalo předejít. Pravda. Jak by to asi s tímto párem bylo dál, kdyby se oba nezabili? Svou smrtí vlastně vykoupili mír mezi oběma rody. To mi připadá smutné. Protože když si to přebereme od začátku, zjistíme, že nebýt nesnášenlivosti obou rodů a divném zvyku rodičů hledat dceři ženicha sami, nemuselo by se nic z toho stát. A nebýt nadutého Kapuleta, který si vzal do hlavy, že si Julie musí vzít Parise, jehož nechtěla, nemusela ona strádat jak strádala, ale mohla vesele a šťastně žít po boku Romea. Takže jestli chtějí Kapuleti a Montekové hledat nějakého viníka této tragédie, měli by v první řadě začít sami u sebe. Ale to nejspíš neudělají. Proč taky? Pro ně je přece pohodlné svést to na osud...

Nezmínil jsem se, proč vlastně byly oba rody znesvářené. Z hry se, hned na začátku, od choru dozvíme, že příčina jejich nenávisti byl dávný hněv. Já bych to viděl na to, že jedni byly sobečtější nežli druzí. A za ty jedny bych dosadil Kapulety. Připadá mi totiž, že vesměs to byly právě oni, kteří vyprovokovávali rozbroje mezi oběma rody. Ale nejsem soudce, tak to berte jen jako jakousi úvahu.