William Shakespeare: Makbeth

Pánem se stane vzápětí na příkaz krále za statečnost v boji s Nory. Makbeth pozve krále na svůj hrad Inverness a než král přijede, svěří se o setkání s čarodějnicemi své ženě Lady Makbethové. Spolu pak urychlí osud - zavraždí v noci krále a svedou to na jeho opilé sluhy, u kterých se najde narafičená vražedná zbraň, a které též „jako odplatou“ Makbeth zabije. Malkolm a Donalbain, královi synové, ze strachu před smrtí utečou do Anglie, a tím vrhnou podezření i na sebe. Makbeth se stane tedy králem a moc a strach mu stoupnou do hlavy. Proto ještě najme vrahy na Banka. Slyšel totiž, co čarodějnice říkaly. K nim si ještě jednou přijde pro věštbu a dozví se, že ho nemůže zabít člověk z ženy zrozený a jeho zkáza přijde až na něj přitáhne nedaleký Birnamský les. Makbeth je věštbou uklidněn, ale mezitím odjede Makduff, další vojevůdce pryč ze země. Makbeth se o tom dozví a nechá vyvraždit celé jeho sídlo, ovšem Makduff sám je dávno již v Anglii. Tam společně s královými syny a Siwardem, velitelem anglických vojsk, sešikují armádu a táhnou na Makbetha, tyranizující v Dánsku obyvatele. Maskováno větvemi z Birnamského lesa, dotáhne vojsko až k Makbethovu sídlu, kde se strhne boj. Dalo by se říci Dánsko versus Makbeth. A k jeho smůle mu utne hlavu (Makbethovi) právě Makduff, který byl z těla mrtvé matky předčasně vyňat. Ten se také stane dánským králem.

Tato kniha mě příliš nenadchla. Možná, že pokud bych toto dílo viděl v divadle, byly by dojmy lepší. Takhle ale musím mnohé vytknout. Děj často zamrzal, s nadsázkou řečeno, na kolotoči: vražda – útěk poddaných – „divné“ Makbethovi řeči – „divné“ řeči poddaných. I když tu byly i napínavější momenty. Nejvíce se mi líbila věštba čarodějnic, že Makbeth bude ohrožen, až na něj přitáhne les. To je docela tajemné ne? (kdybych to na začátku neprozradil) Dialogy postav byly někdy, podle mého názoru zbytečně zdlouhavé a naprosto nezáživné, že jsem začal nabývat dojmu, že se Shakespeare tuto poměrně krátkou hru snažil všemožně natáhnout.

Tragédie je založená opět na fatalismu („Osud si Makbethem klátí, on sám ho však nevyvrátí. Může zabít všechny vůkol, osud však vždy splní úkol. Neuteče nikdy inu, litovat bude svých činů.“). Jak vysvětluji veršem, Makbethovi je předložen osud, který nemůže změnit, jen urychlit, ale který ho vždy nezměněn předhoní. Ovšem když se zamyslíme nad tím, jak to všechno začalo, nalezneme zde další, ještě větší faktor, který celý děj prvotně ovlivnil. Čarodějnice?! Ne. Ty nemyslím. Mám na mysli sugesci a slepou víru. Makbethovi čarodějnice řeknou, že bude králem a on tomu uvěří. A podle toho také jedná. Z toho lze vidět, jaké asi měly tehdy čarodějnice postavení. Všichni jejich věštbám věřili. Proč asi? Odpověď je prostá: byla jiná doba... Lidé měli čas vyslechnout si „bláboly senilních čarodějnic“,a protože neměli nic jiného na práci, tak jim i věřili. No představte si tuto tragédii zasazenou do dnešní uspěchané doby. Makbethovi dobíhajícímu autobus se najednou do cesty postaví tři babice a začnou mu vykládat cosi o osudu. Kam by je asi Makbeth odeslal, to si můžeme domyslet. Tam by v tichu a klidu dožily svoje stáří (mám na mysli ten zelený háj) a vše by se obešlo pokojně a bez krve. Pravda. Tragický by na tom byl asi jen ujíždějící autobus a Makbethova slova, kterými by častoval ještě notnou chvíli otravné babušky. A kniha by končila na sedmé straně. To jsem ale hodně odbočil. Vraťme se k Mekbethovi, kterému byla právě sdělena jeho budoucnost. „Králem?!“, honí se Makbethovi hlavou. A protože asi nikdo nemá rád čekání, snaží se běh věcí zrychlit. Zabije krále, zešílí, zabije svědka Banka a pomine se ještě víc a už začíná vraždit kdekoho, což zarazí až příchod anglického vojska a jeho smrt. Na tomto je krásně demonstrováno to, jak může být slepá víra v něco zničující. Makbeth byl původně věrný králův vojevůdce a kam až do dopracoval. Na nenáviděného tyrana a vraha.

Zpočátku mě velmi znepokojovalo množství postav, hlavně skotských pánů, které jsem ve výše uvedeném shrnutí děje ani nezmiňoval, na nichž mě rozčilovala shodná začáteční písmena jejich jmen. Např. Malkolm, Makduff, Makbeth, Menteith (Hleďme na něj! Ten tam taky byl?!) nebo třeba „Mladý“ Siward (No dobře. To už přeháním.). Nevím jak vy, ale já se většinou přesné jméno postav dozvím až dlouho potom, co knihu přečtu, protože jsem líný jména číst celá. Ale autor mě asi vyslyšel a Malkolma na delší dobu odeslal do Anglie, Makduff byl kdesi ukryt a poté také odcestoval a Menteitha asi schoval do skříně, poněvadž jsem ho vůbec nezaregistroval.

Moje kritické hodnocení této tragédie vyplývá hlavně z toho, že mám raději humor, než smutnou a tragickou tématiku. Proto se do takovýchto témat, jako bylo toto asi budu i nadále spíše s žertem „navážet“, nežli ho objektivně hodnotit. Musíte mi to prominout. A Čtyři vraždy (mi) stačí. A tady jich bylo až moc...

Na závěr: pokud milujete kulinářské umění, vřele vám doporučuji tuto knihu. Najdete v ní totiž i veršovaný recept na jakousi polévku. Problém však nastane při obstarávání ingrediencí...