František Kubka: Karlštejnské vigilie

Karlštejnské vigilie přibližují rok 1371. Nesmíme se však nechat zmýlit, protože autor úmyslně, jak sám píše, posunul onemocnění Karlovo o řadu let. Tři týdny po Velikonocích náhle Karel onemocněl s příznaky otravy. Ihned k němu přispěchal jeho přítel a osobní lékař Vítek z Choltic, který, když se Karlovi udělalo lépe, vymyslel jeho doléčení na Karlštejně. Sezval tam ještě Karlovy přátele rytíře Buška z Velhartic a kanovníka pana Ješka z Janovic. Manželka Karlova odjela na hrad Karlík. Plán na Karlštejně byl takový, že vigilie před letnicemi, totiž celý týden, stráví vyprávění příběhů, aby se Karlovi udělalo lépe. V Praze jsou mezitím zatčeni a obviněni z pokusu o vraždu krále dva písaři a kuchař a popraveni mají být po letnicích. Příběhů je za celý týden 21. Proto každý večer vypráví 3 příběhy. Asi všechny příběhy mají částečně historické jádro, ale pouze 5 z nich (Blaženka – první Karlova láska, Dina, Neznámá – líčí zabití Jana Lucemburského a útěk Karla na příkaz otce z do rybárny, kde se zamiloval do rybářovy dcerky, Blanka – za kterou byl v sedmi letech „oženěn“ a Anna Svídnická – jeho 3.manželka, které bylo, když si ji bral teprve 14 let) vypráví sám Karel, takže jsou pro čtenáře, prahnoucím pro to, aby se co nejvíce o Karlu dozvěděl, nejvýznamnější. Samozřejmě se i ostatní příběhy týkají Karla, ale ve výše uvedených hraje takříkajíc hlavní roli. Drtivá většina povídek vypravuje o ženách, ale nemusíte se bát, že to jsou nějaké romantické příběhy. Napětí v žádném případě nechybí. Některé jsou spíše pohádkové (Jako třeba krásná Alena – žena žárlivého platnéře Tomáše, jež aby mu nebyla nechal hlídat samotným čertem. Nebo Dora, Olga, Beata – jeptiška klíčnice, která opustila klášter a když se po deseti letech vrátila, bylo vše jako dřív a nikdo nepoznal, že byla pryč.), jiné tragické a jiné zase velmi napínavé (Inéz – o lásce v době moru, Monika – trpějící pro svou krásu, Hafiza). Vigilie končí dovyprávěním posledního příběhu a příjezdem manželky Alžběty Pomořanské (4.manželka), která Karla prosí za odpuštění. Byla to ona, kdo ho otrávil. Chtěla totiž, aby ji měl více rád a přidala mu do jídla trochu laskavce, rostliny, o které se věřilo se přináší lásku, jíž se přiotrávil (Ne láskou nýbrž tou rostlinou. I když otrávit se láskou by bylo také docela zajímavé.). Karel jí to promine a nechá propustit uvězněného Hynka Hlaváče na Skalici, Čeňka ze Žumburku a pomocníka vrchního kuchaře.

Ani nevím proč, ale prve jsem si myslel, že tato kniha bude příšerně nudný životopis Karla IV., psaný ještě určitě, pro mě, podivnou staročeštinou. Proto jsem přečtení odkládal, jak jsem jen mohl, než jsem konečně jednoho odpoledne, se zdrceným výrazem v obličeji, otevřel tuto knihu. A byl jsem jako u vytržení, když jsem dočetl první vyprávění. Nejenže použité jazykové prostředky navozují celkem pěkně dávnou dobu Karlovu a co je pro mě podstatné, jsou velmi snadno srozumitelné, ale hlavně příběhy, které Karlovi jeho přátelé vypravují, jsou velice poutavé a i historicky zajímavé. Musím upozornit, že historie nikdy nepřerůstá děj, takže se nemusíte bát, že se budete nudit u popisů toho, kde se co kdy stalo. Naopak. Budete vtaženi do děje. Možná se vám i chvílemi bude zdát, že sedíte u stolu ve svícemi osvětlené komnatě na Karlštejně s Karlem a nasloucháte jeho vyprávění. Příběhy nejsou ani příliš dlouhé, což je ideální pro relaxační čtení ve chvílích volna. Některé končí smutně, jiné vesele. Konec celé knihy je dost překvapivý.

Charakteristiky jsou velice pěkně psány, takže si z nich čtenář udělá hezkou představu nejen o vzhledu a vlastnostech vystupujících postav, ale i o jejich životě. Náměty příběhů nejsou jednotvárně zaměřeny na milostná témata, nýbrž je jich tu pestrá škála, takže jsem se snad ani na chvilku nenudil.

Pozitivní je i historické ovzduší, jak říká sám autor, kvůli kterému se vlastně tato kniha objevila v povinné četbě. Z příběhů si postupně uděláme obrázek o Karlově životě. V pěti povídkách nám na sobě prozradí, jak se na Křivoklátě v sedmi letech zamiloval do Blaženky, dcery správce a jak byla jejich láska překažena „povinným“ sňatkem se stejně starou Blankou z Valois. S tou žil spokojeně, měli spolu dvě děti Kateřinu a Markétu. Karel však mnoho cestoval a nakonec Blanka zemřela na mor, či možná žalem, když ji Karel na pár dní opustil. Poví nám o tom, jak padl jeho otec u Kresčaku a jak ho poslal před smrtí pryč z bitvy, aby římský král byl zachráněn a jak se, schován v rybářské chatrči, v horečce poté zamiluje do rybářovi dcerky. Přiblíží nám jeho třetí ženu Annu Svídnickou, kterou si vzal, když jí bylo 14 let a jemu právě zemřela druhá manželka, nezanechavši žádného následníka. Dozvíme se také o jeho přátelích. Třeba o Arnoštu z Pardubic, jenž byl pražským arcibiskupem, malířském mistru Dětřichovi, který zdobil svými malbami stěny Karlštejnských kaplí, jeho učiteli ve Francii Petru Rogerovi a dalších a dalších. Co se povahy týče, dozvíme se že Karel, duševně silná osobnost, dovedl skvěle naslouchat, při čemž si vždy vyřezával za dřeva, rozuměl ženám, byl výborný diplomat, měl hodné ženy, mnoho přátel...

Abych jen nechválit, vytkl bych to, že při cestách po Evropě, jež nás ve vyprávění zavádějí do různých zemí (ale nejvíce samozřejmě do Čech), jsem občas ztratil přehled, kde to vlastně hrdinové povídek jsou. Třeba při Karlových cestách do Vlach jsem dlouhou dobu „jezdil“, nevím proč, na Moravu, zmaten asi Valašskem, někdy až do Uher a hodně jsem se podivoval, když jsem tam bloumal po krajinách, zatímco Karel navštěvoval italská města. Pokud se najde někdo, kdo jako já neví, kde jsou Vlachy (nebo jak se to vlastně skloňuje), jsou v Itálii. Respektive je to Itálie. Právě proto bych docela v knize uvítal mapku staré Evropy, abych zase nebloudil jako při cestě do Vlach.

Mě osobně se asi nejvíce líbilo vypravování pana Vítka a to konkrétně o Aleně. Alena byla pohledná žena platnéře Tomáše, který však chronicky na svou manželku žárlil. Jednou měl odjet na tři měsíce do Antverp a ze strachu z ženiny nevěry, upsal čertu svou duši, pokud ženu uhlídá. Čert se vydává za Tomášova učedníka Ondřeje a Alenu se snaží hlídat ve dne v noci. Pořád se mu ale zdá, že za ní někdo neustále chodí a nakonec se do ní při sledování zamiluje a cudnost Aleninu poruší sám, čímž je zachráněna Tomášova duše, jak to poté Alena odůvodňovala. Tato povídka se mi líbila hlavně kvůli perfektně precizní charakteristice čerta a humorným vsuvkám jako: „Čert si pohladil bradu. Byl toho večera neoholen a pod jeho dlaní zasršely jiskry.“ Nebo, promlouvaje k Aleně, pronesl čert: „Váš manžel by měl jistě radost, kdyby viděl, jak svých hříchů litujete.“ Čertu se v tu chvíli zdálo, že mu narůstají andělská křídla, jak upřímně mluvil...

Pokud se chcete dozvědět něco o Karlu IV. a ještě se k tomu zajímavě pobavit, je podle mě tato kniha přesně pro vás. A jestli si myslíte, že moje subjektivní chvála na tuto knihu není pravdivá, nezbude vám asi nic jiného než si ji přečíst.