Karel Čapek: Zahradníkův rok

Kapitoly jsou rozděleny podle měsíců a je v nich postupně předloženo, jaké nástrahy v nich na zahrádkáře čekají. Mezi ně jsou ještě jakési mezikapitoly, které se věnují nějakému konkrétnímu tématu, jako třeba Dešti, zelinářům, kaktusářům atd. Mně osobně se asi nejvíce líbila kapitola srpen, vyprávějící o zahradníkově dovolené. Připadá mi nejvtipnější. Zahradník totiž odjíždí, svěřuje svou zahrádku do péče svému známému se slovy, že na ni stačí párkrát mrknout a to je vše. Den na to však přijde známému dopis s poznámkou, že mu zahradník zapomněl sdělit, že je nutno zahrádku zalévat dvakrát denně, v pět ráno a v sedm večer. Druhý den přijde dopis s prosbou, že je moc sucho, tak ať dá rododendronům dvě kove, každé jehličině pět a tak dále. Další dny stále další a další úkoly a bedny s novými rostlinkami, které je nutné okamžitě zasázet. Až se zahradník vrátí, v duchu si zanadává a s neupřímnými slovy díků známého vyprovodí. Ale i ostatní kapitoly jsou zábavné.

Jak jsem již řekl, kniha je velmi útlá. Tím mám na mysli asi 120 stran. Něco zaplní obrázky, čímž se knížka stává ideální společnicí do vlaku, nebo na večer místo televize, ve které stejně, jako vždycky nic není. Co se formy týče, je nejasná, autor totiž chvilku mluví ve třetí osobě, chvilku sám promlouvá ke čtenáři, takže to moc zobecnit nejde. Nechybí ani přímá řeč, ani řečnické otázky, takže se při čtení člověk nenudí a jak by také mohl – vždyť Čapek je svými povídkami a hlavně svým zajímavým humorem „pověstný“. A tím, že se, podobně jako ve Věcech kolem nás, zabývá věcmi všedními, nabývá kniha na určitém kouzlu.

Humor textu také velice pěkně doplňují bratrovi obrázky – tu zahradníka, zápolícího s hadicí, tu zase balancujícího na jedné noze v zahrádce. Celkem je takovýchto povedených kreseb asi 70.

Kniha je i vcelku poučná. I když je pravda, že si ji asi lépe vychutná člověk zahrádkářsky znalý, ale pro případ nouze je zde slovníček s vysvětlenými pojmy. To bych možná vytkl. Nachází se totiž, jako obvykle na konci, takže jsem ho objevil až někdy v polovině čtení. Takže pozor! Je tam. Shrnu-li, pokud vám při pohledu na zahrádku v hlavě běhají myšlenky, jak by bylo hezké mít svoji, či svoji zahrádku máte nebo aspoň pěstujete pokojové květiny, vřele doporučuji si tuto knížku přečíst. Je pravda, že jako „pěstitel“ pokojových květin (Vnitřní hlas: „Tak to si fandíš. Něco přes dvacet skomírajících kytek a hned seš pěstitel.“ – Kušuj, zpropadené svědomí!) jsem přesto měl sem tam problém s názvy. Proti tomu jsem si ale při jeho vyprávění představoval zahrádku u vilky bratří Čapků, kterou občas vídám, takže mě jeho povídání dokázalo docela dobře vtáhnou do „děje“.