Jan Neruda: Povídky malostranské

Z Malostranských povídek se mi nejvíce líbila povídka Figurky, proto se jí zde budu také nejvíce věnovat, i když jsem se díky jejímu rozsahu do ní vůbec nechtěl původně pouštět. Nejdříve bych ale obecně charakterizoval toto Nerudovo dílo.

Malostranské povídky zachycují tedy životy lidí na Malé Straně. Jsou založeny hlavně na popisu (většina), takže nějaké příliš napínavé příběhy nečekejte a zasmějete se asi také spíše zřídka (výjimku tvoří jen asi povídka Figurky). Psány jsou většinou v er-formě, mimo asi „autobiografickou“ ‚Svatováclavskou mši‘ a povídku ‚U tří lilií‘. Trochu napínavé jsou např. povídky ‚Doktor Kazisvět‘ nebo ‚Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku‘ (víte-li ovšem dopředu, že tato povídka skončí špatně). Trochu humorné jsou ještě mimo již uvedené ‚Figurky povídky Pan Ryšánek a pan Schlegl‘ (svým „tvrdohlavým“ námětem), ‚Jak to přišlo, že dne 20.srpna 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno‘ (už jenom svým názvem), nebo ‚Hastrman‘ (mluvou pana Rybáře).

Co se týče popisů postav, jsou někdy vyvedeny až tak precizně, že to člověka moc nenadchne. Jinak k nim ale nemám, co bych vytýkal.

Použitý jazyk je sice vcelku srozumitelný, problém může ale nastat například u popisu oblečení, sem tam je pak v textu i jiné dnes nesrozumitelné slovo.

Ještě bych asi shrnul, že Malostranské povídky mají asi 220 stránek sice malého formátu, ale pekelně „nahňácaných“ písmenek. A chci ještě předeslat, že vzhledem k mé paměti se nebudu věnovat příliš vedlejším postavám, které jsou jistě také zajímavé, vplouvají do několika povídek, ale kdo by si je všechny pamatoval. Budu se proto výhradně věnovat postavám hlavním a pozoruhodnostem dané povídky.

Týden v tichém domě

Povídka Týden v tichém domě „mapuje“ život jednoho, dalo by se asi říci, činžovního domu. Povídka je členěna do několika kapitolek, které spolu ale příliš nesouvisí, respektive souvislosti si člověk všimne až po přečtení dalších. Na začátku musím pochválit to, jak efektně a záživně vylíčil Neruda místnost se spáči, kde mu neuniklo snad jediné vrznutí podlahy. Po přečtení je ale člověk trochu v rozpacích, proč to tam Neruda vůbec psal, ale takový je už Neruda, libuje si hlavně v popisu. Shrnu-li také stručně děj povídky, moc se toho nestalo. Jako hlavní „dějový“ proud bych viděl doktorovu „nešťastnou“ lásku (omylem se „upíše“ Klárce, dceři paní domácí), to je také asi jediné více záživné a trochu úsměvné místo povídky (např. když doktor nenápadně přebírá milostné básně Václava za svoje). Pak se ještě dovídáme něco o životě domácích, jistého praktikanta, zkrátka samé zajímavé věci. Co bych chtěl ale nejvíce zkritizovat je kapitolka O některých domácích zvířatech, která je tak zavádějící, že jsem ji musel číst několikrát, než jsem pochopil, že je to nějaká novela jakéhosi Václava o tom, jak se jistá paní Velebová handrkovala s jistým panem Dílcem. Když to shrnu, tato povídka se mi nelíbí hlavně kvůli její dějové přetrhanosti, která člověka mnohdy velmi zavádí a zcela ničí požitek z četby, protože se člověk musí pořád vracet, aby aspoň trochu pochopil, co se vlastně děje a proč, což se mi ale nepodařilo. Pojďme ale už k jiným, podle mého názoru lepším povídkám.

Pan Ryšánek a pan Schlegl

Obraz dvou pozoruhodných mužů z vyhlášeného hostince „u Štajniců“, kteří, ač sedávali vždy vedle sebe, kvůli ženské spolu nemluvili až do doby, co pan Ryšánek onemocní a opět se, ale po delší době, uzdraví. Tato povídka má něco přes 8 stránek nahuštěných písmenek, ale je poměrně zajímavá popisem obou tvrdohlavců, který je opravdu precizní, včetně přesného popsání místa u okna, u kterého sedávali. Myslím, že tuto povídku bych mohl zařadit mezi ty popisem velmi zdařilé. Neruda se zde také zpovídá z jeho obliby mlčky pozorovat lidi.

Přivedla žebráka na mizinu

Žebrák Vojtíšek, kterého všichni malostraňáci („Proč to podtrhává, vždyť je to logické – jsou to obyvatelé ‚malé‘ Strany!? – Jsou! Tak proč ‚velké‘ písmeno?! Proti tomu Praha JE ‚velké‘ město, tak Pražák je taky ‚velký‘ – ehm - promiňte, ‚velké‘. Nebo to tak není?!“ – pozn. autora) mají rádi, chodí často na Malou Stranu a je vcelku „vitální“ až do doby, co potká milionovou (takto přezdívanou žebračku), která se k němu chce přistěhovat, což ale Vojtíšek odmítne. Poté o něm milionová (Asi by taky měla být s velkým písmenem, milion je už velké číslo, to uznávám. Ale kdo by se s tím přepisoval. – pozn. autora) rozhlásí, že má na druhém břehu Vltavy jmění, Malostraňáci („Dobrá. Ta červená mi už stejně vadila.“ – pozn. autora) na něj zanevřou a Vojtíšek jednoho dne zemře. Tato povídka není podle mě až tak zajímavá popisem, který není až tak výrazný, jako spíše svým námětem a změnou pana Vojtíška, který je nejdříve živý a vcelku dobře vypadající, ale když je nalezen mrtev, je jen v roztrhané košili a velice sešlý, což mu zapříčinilo zanevření lidí kvůli pomluvám milionové. Realistická tvorba je kromě popisu ještě charakteristická přizpůsobením postavy prostředí (ne jako u romantiků, kteří se většinou nemění a jdou proti většině) a Přivedla žebráka na mizinu je jistě dobrým příkladem takového přizpůsobení (i když bohužel asi ne zas tak dobrovolného). Za zmínku možná ještě stojí, že se na začátku dozvídáme něcoo místních policistech.

O měkkém srdci paní Rusky

Povídka ukazuje jistou - nebudete tomu věřit, ano – paní Rusku, která se „bavila“ (i když to asi není nejvhodnější slovo), nebo spíše trávila čas (to je lepší) navštěvováním pohřbů. Pravý příbuzní zrovna zesnulého pana Velše ale již nemohli poslouchat její řeči a ušlapali ji ("Oh, promiňte, nechal jsem se unést Slávkem. Paní Rusku samozřejmě jen odvedli na stanici.“ – pozn. autora). Nakonec se dovídáme, že paní Ruska si koupila byt u Oujezdské brány, aby všechny pohřby chodily kolem ní. Tato povídka opět svými popisy příliš nevybočuje z řady, musím ale vyzdvihnout popis pokoje zesnulého a zesnulého samotného. Jinak je zde spíše více dialogu, ať už mezi pozůstalými a paní Ruskou nebo pak na policejní stanici.

Večerní šplechty

Několik mladých lidí si na střeše, kde se scházejí, vypráví novinky ze života a jsou vyrušeni odposlechem. Tuto povídku, až na roztomilou „hlášku“, že „ten chlap by mohl vycházet na pokračování“ (komentování vynořování se pana Jäkla), neshledávám příliš zajímavou, prostě obyčejné večerní šplechty a popisy spíše v menší míře...

Doktor Kazisvět

Podle mě daleko zajímavější. Podává nám obraz postavy jistého doktora, který byl takový podivín a samotář, že ho lidé začali nemít rádi (to mi připomíná hospodu Na mýtince – „...zřídil si hostinec u silnice na Písek, ale chodili mu tam lidi. Tak ji postavil zde, v lesní samotě...“). Doktor Kazisvět (vlastně Heribert) ale zachrání život panu radovy, když se omylem připlete k pohřebnímu průvodu. Co se týče vnitřní i vnější charakteristiky, myslím, že tato povídka by u mě dostala první místo, protože vzhled doktora Kazisvěta, duševní i fyzický, je nenásilně popsán do nejmenších detailů a využitím „tajemného“ otevření víka rakve je zde na chvilku i trocha toho napětí. Jako nejhezčí popisnou větu bych si dovolil citovat tuto – „Když šel po ulici, vypadalo to, jako když vichr svadlý list honí sem a tam...“ a „...suchou postavičku svou kormidloval ulicí tak, aby...“. Na těchto demonstračních větách chci ještě pochválit sled slov (místo svou suchou, suchou svou...), která je podle mě právě na tomto místě více než vhodná.

Hastrman

Je další povídkou, která by na mém žebříčku obsadila nejvyšší místa. Je to obraz pana Rybáře, který chodil vždy v zeleném fráčku. Má sbírku drahých kamenů, ale zjistí, že jsou téměř bezcenné. U této povídky se mi líbí zvláštní důraz na neobvyklou a roztomilou mluvu pana Rybáře, kdy když mluví, vlastně hvízdá a na jeho obrovskou oblibu moře. Zajímavostí na této povídce je také to, že je zde vysvětlen název Nerudova bydliště – dům „u dvou slunců“, kde „slunce“ je podle malostranského jazyka opravdu takto „zvláště“ skloňováno.

Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku

Vypráví o novém obchodníkovi, který si otevřel obchod, ale protože náruživě kouřil, odradil si zákazníky (možná také díky slečně Poldýnce) a nakonec se oběsil. Opět hezký příklad realistické proměny, kdy pan Vorel, ač to není popsané tak detailně jako třeba u pana Vojtíška, postupně chřadne a prodělává, až ho to dovede k sebevraždě.

U tří lilijí

Jediná romantická povídka, založená na kontrastech (hezká dívky x prostředí hostince a bouřky). Psána jako jedna z mála v ich-formě, Neruda, schován před bouřkou v hospodě, pozoruje pohlednou dívku. Asi největšího kontrastu zde Neruda dosahuje v místě, kdy se čtenář doví, že dívka je na taneční zábavě i přesto, že jí doma právě zemřela matka. Tato povídka je také z celého souboru nejkratší.

Svatováclavská mše

Povídka psána v ich-formě, přivádí nás do Nerudových mladých let, kdy se nechal zavřít v kostele, aby v noci viděl mši samotného sv. Václava, o které slyšel vyprávět. Nakonec ho ale najdou vyplašení rodiče a vše dojemně skončí. Tato povídka není podle mě příliš významná jako autobiografická, protože z toho, že se Neruda-dítě nejdřív nebál v tmavém kostele a „hrdině“ vzdoroval chladu a strachu, asi těžko můžeme usuzovat, jaký byl Neruda–spisovatel člověk, na druhou stranu zde dostáváme docela zajímavý pohled na fantazii dítěte. Na povídce bych ale vyzdvihl spíše povedené a (proč bych to nepřiznal) vcelku i záživné popisy tajemného prostředí kostela.

Jak to přišlo...

Tato povídka (nechce se mi vypisovat celý název) nás zavádí opět do autorova mládí a je, řekl bych, daleko více autobiografická než Svatováclavská mše. Podle toho, co jsem se dočetl, byl totiž Neruda pro společnost velice nebezpečný člověk. Zpovídá se z toho, jak chtěl s kumpány rozbořit Rakousko, dokonce byl málem schopen jít i přes mrtvoly... Samozřejmě předchozí věty jsou trochu nadsazené, nicméně námět je opravdu takový, že se parta kluků chtěla zmocnit citadely na Pražském hradě a měla všechno náramně připravené, kdyby plán nenarušil dodavatel munice Pohorák (známá firma), který se opil („a všechno vykecal. Hned to nejdůležitější – kolik nás je...“ – och, odpusťte, opět jsem se nechal unést.) a na dodávku zapomene. Jestli mi nevěříte, povídku si přečtěte. Povídka má 15 stránek a čte se vcelku hbitě. Tentokrát je tedy založena spíše na ději a hře nervů. A že je to pořádný orchestr!

Psáno o letošních dušičkách

Vypráví o podivné slečně Máry a hned v úvodu se dozvídáme, že vždy o dušičkách přivede na hřbitov děvčátko a kam ji dovede, tam položí postupně dva věnce. Později se ale dovídáme, že paní Máry není tak divná, jak vypadá, ale dělá to kvůli dvěma mužům, kteří jí (patrně ze šprýmu) popletli hlavu a ona si myslí, že ji milovali, a tak, aby ani jednoho neupřednostňovala, nechá vždy rozhodnout malé dítě, na který hrob (Cibulky nebo Rechnera) má věnec položit jako první. V této povídce moc popisu není, převažuje spíše opět děj toho, jak byla paní Máry v rozpacích. Musím také vyzdvihnout ten úvod, který čtenáře docela povedeně splete tak, že čeká nějakou povídku ze záhrobí, což se Nerudovi celkem povedlo.

Figurky

60 stran dlouhá povídka, která ale podle mě stojí za přečtení. Nejen, že úspěšně kloubí popisy s dějem, má vcelku spád, ale ještě je také docela humorná. Na druhou stranu jsem ale trochu zmaten tím, že v podnadpisu stojí, že je to „idyllický úryvek ze zápisků advokátního koncipienta“, tudíž je pro mě Nerudovo autorství sporné a musím se přiznat, že po přečtení jsem také nahlas pronesl, že to snad ani nemohl napsat on (byla to narážka na humornost a zábavnost povídky). Po několika fejetonech jsem ale zjistil, že by to Neruda napsat mohl, protože také umí být docela vtipný, když chce. Jen jestli to ale někde „neobšleh“, čemuž nahrává i věta „Myslím, že Neruda má pravdu...“, kterou Krumlovský pronesl. To nechám na vás (- na vás, a hlavně tady vlevo na vás – pozn. autora). Formálně vzato bychom tuto povídku mohli považovat za formu jakéhosi deníkového zápisu.

Autor (ať je to kdo je to, jmenuje se ale podle všeho doktor Krumlovský) přijíždí na Malou Stranu s tím, že zde chce v pověstném klidu dostudovat a ukončit advokátní zkoušku. Když ale přijede na místo, začnou se mu nejdřív všichni obyvatelé domu „válet“ v posteli, což ho nepotěší, ale přesto je z nového bytu nadšen. Nejdříve si snaží všechny naklonit, ale postupně mu také všichni začínají lézt na nervy, když je lépe pozná. Přesto se ale dovídáme o všech obyvatelích domu, a okolí. Od Pepíčka, zlobivého syna (spíše haranta) malíře, ze kterého si neustále tropí žerty škodolibý Provazník, přes zapomětlivého pana domácího s dcerou Otylií, až příliš přičinlivou bytnou, po třeba upovídaného hostinského, „srandistu“ Klikeše nebo doktora Jensena, kterého Krumlovský nejdříve podezřívá, že k němu chodí kvůli Otylii, kterou má rád, ale on se mu přizná, že jako psychiatr kontroluje na žádost příbuzných Provazníka. Krumlovský také omylem urazí milence bytné, nadporučíka Rubackého, a jde se s ním narychlo bít, ale naštěstí náhodou vyhraje (s pomocí rad přítele Morouska). Nakonec se ale kvůli studiím stěhuje zpět do původního bytu.

Tato povídka, jak jsem již řekl na začátku, se mi z Malostranských povídek líbila určitě nejvíce, hlavně kvůli postupné přeměně Krumlovského. Do nového bytu přijíždí za tichem, ale postupně zjišťuje, že zde ho nenajde. Hezky popisuje každou lapálii, ať otravnou bytnou, mňoukající kočku, uřvaného slavíka (to je obzvláště povedené, jak nejdříve jeho zpěv obdivuje a pak by ho nejraději odstřelil) nebo kde mu kdo plivl na botu (pan domácí). O tom, jak vlastně Krumlovský vypadá, se mnoho nedovíme, ale to, jaký je člověk, je nám jeho narážkami a průpovídkami předloženo velmi podrobně.

Další důvod, proč mě tato povídka bavila a velice zaujala je asi ten, že také popisuje, podobně jako Čapek obyčejné Věci kolem nás, zdánlivě obyčejné lidi a je psána lidovým jazykem, přičemž jsou hojně využívány citoslovce, pauzy, odmlky postav, což přidává na čtivosti. Jsou to vlastně zapsané myšlenky člověka, tak jak probíhaly, vč. různých zamyšlení atd., a to je také pozoruhodné.

Za zmínku by ještě možná stála připomínka, proč tolik lidí z Krumlovského okolí bylo tak zvláštních (těžce sklerotický domácí, duševně labilní Provazník, rozverná bytná, podivín malíř...), ale k tomu se dá říci asi jen jediné – figurky... a povedené...

Za nejhumornější větu bych uvedl třeba tu Klikešovu – „Náš hostinský býval vojákem – tenkrát si po hospodách čárky s tácku tajně umazával – teď si je tajně na tácek připisuje – aby si to se svědomím vyrovnal.“.

Shrnuto – jsi-li, čtenáři, člověkem veselým, myslím, že se u Figurek celkem dobře pobavíš.

Když bych ještě na samý závěr shrnul to, zda-li jsou Malostranské povídky nějak významněji přínosné, musím říci, že asi určitě. Ze života tehdejších Pražanů se dovídáme poměrně dost, i když někdy si toho možná ani nevšimneme. Když o tom teď přemýšlím, napadá mě třeba zvyk „rituálního“ kouření tabáku (asi nejsilnější vzpomínka), nebo sypání písku na vytřenou podlahu...

Audioverze Malostranské povídky.