Honore de Balzac: Otec Goriot

Skoro celý román se odehrává v penzionu paní Vauquerové. V něm bydlí hlavní hrdinové tohoto příběhu, se kterými se seznámíme hned na začátku. Otec Goriot, kdysi velmi zámožný podnikatel s těstovinami, dnes ale sešlý stařec, ze kterého si všichni strávníci, co chodí k paní Vauquerové, dělají legraci. Do penzionu záhy přijíždí mladý student Evžen Rastignac. Déle zde ještě stojí za zmínku pan Vautrin, z něhož se nakonec vyklube galejník, který, když dal Evženovi rady do života, je díky paní Michonneauové zatčen. Evžen přišel do Paříže studovat práva a posléze chce poctivě pracovat, časem a hlavně díky panu Vautrinovi ale zjistí, že bez kontaktů a peněz se v Paříži neprosadí. Proto Evžen požádá o peníze rodinu a požádá sestřenku, vlivnou vikomtesu de Beauseant, aby ho do společnosti uvedla. Ta mu tedy pomůže a ještě mu dá další rady do života. Evžen se záhy zamiluje do jisté Delfíny de Nucingen a zjistí, že je dcerou pana Goriota, stejně jako nafoukaná hraběnka Anastázie de Restaud (milenec Maxim de Trailles). Od té doby, co se na vlastní kůži přesvědčí, jaký vztah mají tyto dcery k svému otci, začne si Goriota daleko více vážit. Evžen, zamilován do Delfíny, ale zanechává studií a pomůže Delfíně dostat se také do společnosti. Vautrin ho sice navádí, aby si vzal slečnu Viktorii, která se, po nahraném souboji při nímž padne její bratr, stane dědičkou velkého jmění, ale Evženovi se to ale nelíbí a Vautrin je stejně zatčen. Goriot se s Evženem spřátelí a teprve teď Evžen úplně prokoukne, že Goriot své dcery miluje tak, že se od nich nechává oškubávat. Oni ním ale opovrhují (Delfína méně, ale to dělá spíše kvůli Evženovi) a chodí k němu jen pro peníze a to nakonec přivodí staříkovi mozkovou nehodu (když se doví, že je jejich manželé, které podváděly, chtějí ožebračit), na jejíž následky nakonec umírá, ač ještě v posledních chvílích života věří, že ho dcery mají rády a chce začít znovu podnikat, aby dcerám pomohl. Nakonec ale ani nikdo nepřijde na jeho pohřeb a náklady platí Rastignac s přítelem (lékařem) Bianchon. Vikomtesa je mezitím zdiskreditována a odjíždí z Paříže. Kniha končí tím, že Rastignac vyzve společnost na souboj...

Otec Goriot je realistický román psán v er-formě, na začátku se snaží Balzac dění trochu oživit řečnickými otázkami, ale během času otázky bohužel mizí. Převažovaly spíše rozhovory a zamýšlení se postav, sem tam proložené jakoby názorem autora, popisů prostředí a postav bylo tedy v celkem zdravé míře. U popisu prostředí bych se ale na chvilinku zastavil. Chci totiž vyzdvihnout, že na začátku Balzac popisuje již zmíněný dům paní Vauqerové, ale popisuje ho velmi poutavě. Nejlepší ale je, že když už začne popis čtenáře unavovat, komentuje to Balzac tím, že už to více nebude rozvádět, aby čtenáře neodradil, což naštěstí dodržel v celém románu.

Ještě musím zmínit, že kniha má něco kolem 250 stránek formátu A5, ale četla se mi poměrně pomalu. To dělaly hlavně občasné, třeba několikastránkové pasáže bez odstavců, které se nečtou příliš dobře a právě to bych hlavně vytkl. Jinak použitý jazyk textu je vcelku srozumitelný, sem tam nějaká ta vysvětlivka. Mě osobně ale dělala největší problémy francouzská jména, kdyby mě třeba teď někdo požádal, abych napsal na papír nějaké jméno z knihy, asi bych ho zkomolil, takže mě omluvte. Déle bych ještě podotkl, že se zde na několika místech připomíná řecká mythologie, např. si vzpomínám na přirovnání paní Beauseantové k Adriadině niti.

U postav, které budu více komentovat za chvíli, bych hlavně vytkl milence vystupujících dcer Goriota a i paní vikomtesy. V těch jsem měl totiž postupem času takový guláš (který mi vystačil na několik obědů – pozn. autora), že když jsem psal výše uvedený stručný obsah, luštil jsem příjmení postav několik desítek minut. Bylo to pro mě také docela poučující, s jakou samozřejmostí se dříve tolerovala nevěra v bohatém manželství. Ano, podle všeho to měly za následek předem domlouvané sňatky.

Nyní bych okomentoval postupnou proměnu nejdůležitějších postav, která je charakteristická pro realistický román (resp. přizpůsobení se okolí):

Otec Goriot. Čtenář je nejdříve obeznámen s jeho vzhledem před lety, kdy byl ještě velice zámožný, bydlel draze a hýčkal své dcery. Ke zvratu ale dochází, když své dcery vdá. Jejich manželé se s Goriotem odmítají stýkat a dcery otce navštěvují, jen když potřebují peníze. Goriot postupně chudne, posléze se stěhuje do levnějšího pokoje a prodává majetek. Vrcholem je potom bod, kdy Goriot kvůli dceři prodává památnou rodinnou brož, aby mohl zaplatit dceřin dluh u lichváře Gobsecka. Poté to již jde s Goriotem, jak se říká, z kopce, ale téměř do poslední chvilky života nechce uvěřit tomu, že ho dcery jen sprostě vykořisťují. Nakonec umírá bez jediného centu.

Vautrin je silná osobnost, která zná velice dobře lidi a dovede s nimi manipulovat, což se přesvědčíme na nejdříve sice docela dobře míněných radách Evženovi, když ale Vautrin zjistí, že by mu z toho mohlo také něco kápnout, navádí Evžena ke sňatku s Viktorinou a nechá zabít jejího bratra. O tom, jak je Vautrin silná osobnost se dále ještě přesvědčujeme při jeho zatčení, kdy se dovede po malém škobrtnutí naprosto jistě ovládat a působit jako vždycky zcela lhostejně a klidně.

Evžen postupem času ztrácí dobré iluze o životě a snaží se zapadnout do společnosti, ač je jí nejdříve velmi znechucen. Nejdříve se tomu brání, ale posléze zjistí, že jinak neuspěje a začne těžit ze svých známostí. Vztahy ve vysoké společnosti ho stále něčím překvapují, hlavně ale lhostejností lidí. Učí se rychle a kvůli lásce k Delfíně a novým „zájmům“ přestane studovat, resp. se vždy jen na přednášku zapíše, jako že tam je. Když pozná, jak je to s Goriotem, začne s ním cítit a pomáhat mu, ale na jeho „záchranu“ je už moc pozdě. Jak se začleňuje do bohaté společnosti, začne trochu pychnout, což se projevuje i tím, že začíná pohrdat chudým penzionem paní Vauqerové. Poté, co zjistí, že i jeho Delfíně není otec příliš drahý, chce jí to vyčíst, ale sám uznává, že na to nemá dost sil, a tak román končí tím, že k ní jde po nuzném pohřbu otce na večeři.

Delfína de Nucingen prochází jen nepatrnou změnou a to takovou, že pod vidinou toho, že by ji Rastignac mohl dostat do vysoké společnosti a když pozná, že mu vadí její chladný vztah k otci, začne se o otce trochu zajímat, což bychom mohli považovat za pouhou vypočítavost, ale i bychom to mohli přikládat lásce k Rastignacovi.

Také bych chtěl poukázat na to, jak hezky si Balzac dovede hrát s krutými kontrasty denního života. Tak například kontrast mezi chudým venkovem a bohatou Paříží, nebo to, jak Goriot umírá a strávníci paní Vauqerové jakoby nic v klidu spořádají svoji porci jídla a na Rastignacovu důtku se na něj jen oboří, nebo to, jak přestože Goriot je téměř mrtvý, Vauqerová požaduje i za něj po Rastignacovi zálohu na byt. Asi nejkrutějším kontrastem je potom to, jak když Goriot umírá, Anastázie chce půjčit na nové šaty, kvůli čemuž již nezbudou peníze na léky pro nemocného otce, nebo to, jak naprosto bez problémů se jdou dcery bavit na ples a o otcův zdravotní stav se vůbec nestarají. Tento román byl psán tak, aby se čtenáři z hýřivé pařížské společnosti udělalo špatně a myslím, že tento dojem se Balzacovi povedlo výborně navodit.

Tato kniha je, podle mého názoru, velmi poučná i pro současnou dobu. Uvedu pár komentovaných příkladů. „Chcete-li mít úspěch, nedejte především na sobě všechno tak znát.“ Je pravda, že lidé, jakmile poznají, že je člověk „mouchy sežerte mě“, toho většinou zneužijí (To známe také od Lavičkových s koupí chaloupky. – pozn. autora). Vautrin říká něco ve smyslu „můžete být buď vrah nebo oběť“, což naprosto shrnuje „vražednost“ (nejen) pařížské společnosti a shrnuje ono obecně známé „mít ostré lokty“ pro prosazení svých cílů. Nebo ještě rada de Beauseantové, že „Čím chladněji budete počítat, tím rychleji půjdete kupředu. Bijte bez lítosti, budou se vás bát.“, říká opět něco podobného, jako rada předchozí. Nebo ještě v kostce rady Vautrina, že „bez peněz a známých se ve společnosti Evžen neprosadí“ platí hodně i dnes. Bohužel nejen pro Evženy...

Mně osobně se ale nejvíce líbila slova samotného zdrceného Rastignaca, kdy téměř na konci říká, že „Ušlechtilé duše nemohou dlouho na tomto světě žít. Neboť jak by se také mohly ušlechtilé city sloučit s nízkou, malichernou a povrchní společností?“...