Antoine de Saint-Exupéry: Malý princ

Knížku Malého prince naleznete nejspíše v dětském oddělení vaší knihovny. Ne neprávem je nazývána filosofickou pohádkou. Podle mého názoru by ale měla patřit do rukou spíše dospělým než dětem. Usuzuji tak i ze své osobní zkušenosti - když jsem ji četl někdy ve dvanácti letech, jako dítě jsem z toho byl zklamán. Teď, když jsem ji četl v letech devatenácti, jsem z ní přímo nadšen. V knize je skryto hodně téměř filosofických názorů autora a tak bych si dovolil odchýlit se od zaběhnutého řádu, v jakém píši tyto texty a u obsahu obsah rovnou komentovat. Také je faktem, že na této knize není podstatný děj, ale právě obsah.

Formálně je knížka členěna do několika číslovaných kapitol a psána chvíli v ich- chvíli zase v er-formě. Má asi 90 stránek, ale velká písmenka a obrázky.

Knížka vypráví o jakémsi Malém princi, který žije na své planetě, ale jednou ji kvůli neshodě se svou květinou opustí a cestuje po planetách jiných, až přiletí na zemi, kde v poušti potká autora (který tak může příběh Malého prince zaznamenat), kterému se právě porouchalo letadlo. Malý princ autora požádá, aby mu nakreslil beránky. Autor se nejdříve vzpouzí, že kreslit neumí a že nemá čas, ale nakonec beránka přece jen nakreslí. Malému princi se ale nelíbí. Autor tak kreslí znovu a znovu až se namíchne a nakreslí krabici - Malému princi řekne, že je beránek uvnitř. To Malého prince potěší. Podle mně je Malý princ alegorií na dětství, ve kterém má člověk ještě mnoho fantazie a je tak trochu naivní...

U té bedny s beránkem bych se ale ještě pozastavil. Myslím si, že už samotná bedna s beránkem by se dala přeložit ve smyslu - „Není důležité, jak věci vypadají navenek. Důležité je, co je uvnitř, respektive co uvnitř mít chceme.“ A tomto smyslu je celá kniha. Jako příklad si můžeme vzít dnešní dítě - hraje si doma na podlaze s autíčky, nejlépe aby to byl nějaký drahý model, jinak není spokojeno. A přitom třeba jeho prarodičům ke spokojenosti stačila místo autíčka třeba obyčejná žehlička - důležité bylo, co měla představovat. Bohužel, v dnešním světě se na tohle často zapomíná - dobrý výrobek je hodnocen na základě designu a na funkci se jaksi pozapomíná.

Ale pojďme dále. Když autor nakreslí bednu s beránkem, říká, že mu nakreslí ještě provázek a kolík, aby k němu mohl přes den beránka přivázat. To Malý princ komentuje slovy: „Přivázat? To je ale divný nápad!“ A po krátkém rozhovoru ještě dodává, že „když jde člověk stále rovně, daleko nedojde“. To v sobě skrývá mnoho. Vzhledem k mému přírodovědnému zaměření bych to okomentoval, dovolíte-li, trochu exaktně: „K evoluci je potřeba přizpůsobovat se, tedy jistá variabilita. Jestliže by se ve vývoji druh nechtěl přizpůsobit okolí (tedy přeneseně by šel stále rovně), neměl by moc šancí na přežití“. Na tom vidíme důležitou věc - výrok, zdánlivě banální, se dá aplikovat na mnoho věcí. Můžete si to samozřejmě přeložit do svého oblíbeného oboru...

Když se autor zamýšlí nad tím, z jaké planety to Malý princ přišel, říká také zajímavou věc: „Jednou ji viděl turecký hvězdář. Podal o svém objevu obsáhlý výklad na Mezinárodním astronomickém kongresu, ale nikdo mu nevěřil, protože měl zvláštní kroj. O pár let později předvedl svůj výklad ve velmi elegantním fraku a tentokrát mu dali všichni za pravdu.“ V tom můžeme opět najít analogii k již zmiňovanému výroku, totiž, že důležitý není vzhled, ale obsah...

K zamyšlení je také autorova zmínka o tom, že dospělí si potrpí na číslech - „Když jim vypravujete o svém příteli, neřeknou vám: ‚Jaký má hlas? Které jsou jeho oblíbené hry?‘, ale ‚Jak je starý? Kolik vydělává jeho otec?‘ Opět zde můžeme najít již zmiňovanou povrchnost.

Hezký je také rozhovor, kdy princ vypráví o tom, co dělá na své planetě. Na autorův údiv odpovídá slovy: „To je věc kázně. Když dám ráno do pořádku sebe, musím udělat pořádek na planetě. Je třeba se přinutit a pravidelně vytrhávat baobaby, hned jak je rozeznáme od růží, kterým se moc podobají, když jsou ještě maličké. Je to práce hrozně nudná, ale je velice snadná.“ Princ tím vlastně opisuje přísloví „bez práce nejsou koláče“, ale tady najdeme víc. Třeba to, že práce se nemá odkládat - to je i ze zmínky, že práce je to nudná, ale snadná. Když by totiž princ nechal věci náhodě, odpadla by mu sice nudná práce každodenní kontroly, ale až by baobab byl větší, přibyla by mu práce namáhavá. Můžeme si tedy jeho slova vykládat i jako nutnost počítání s budoucností a plánování. Chceme-li si práci, může se to ve výsledku obrátit proti nám.

V dalším rozhovoru můžeme najít opět jistou míru povrchnosti dospělých. Malý princ říká: „Mám strašně rád západy slunce. Pojďme se na jeden podívat. Ale musíme počkat...“ A autor se ptá: „Počkat? Na co?“ - „No přece na západ slunce...“ V tom můžeme najít také nedočkavost. Autorova otázka je položena zcela zbytečně...

Také je zajímavý výklad toho, co je „vážná věc“. Autor totiž jednou spravuje motor a Malý princ se ho začne na květiny - autor se naštve a řekne, že myslí na vážné věci. Malý princ se pak rozzlobí... Na to hezky vidíme, jak je vážnost relativní. Pro každého je totiž vážná věc něco jiného, záleží to na jeho osobních měřítkách...

Asi nejpozoruhodnější je věc s květinou. Květina se chová arogantně a využívá své krásy a citů Malého prince - chce po něm například na noc poklop, přes den zástěnu... To princ komentuje velmi zajímavými slovy: „Neměl jsem ji poslouchat. Květiny nesmíme nikdy poslouchat. Musíme se na ně dívat a vdechovat jejich vůni. Moje květina naplňovala vůní celou planetu, ale nedovedl jsem se z toho těšit. Tehdy jsem ale nedovedl nic pochopit. Měl jsem ji posuzovat podle jednání, ne podle slov. Květiny si tak odporují!“ Princ potom ze své planetky odešel a když se s květinou loučil, nejdříve mu neodpověděla, ale poté řekla: „Byla jsem hloupá. Odpusť mi to. Snaž se být šťastný. - No ano, mám tě ráda. Tys o tom vůbec nevěděl. A byla to má chyba. To nevadí. Nech ten poklop, já už ho nechci.“ Myslím, že závěr si z toho udělá každý sám, netřeba komentovat.

Další část knihy princ vypravuje o svých cestách po planetách. Je to vlastně jakýsi přehled, nebo spíše karikatura, hodnot některých lidí. Tak třeba krále, který chtěl vládnout, ale neměl komu - na druhou stranu je to ale král moudrý, protože říká: „Kdybych nakázal generálovi, aby létal od květiny ke květině a on neuposlechl, čí by to byla chyba? Moje... - Je třeba žádat od každého to, co může dát. Autorita závisí především na rozumu.“ A dále, když princovi nabízí post ministra spravedlnosti, říká: „Budeš tedy soudit sám sebe. To je nejtěžší. Je mnohem nesnadnější soudit sám sebe než kohokoli jiného. Jestliže se ti podaří sám sebe dobře soudit, bude to znamenat, že jsi opravdový mudrc.“

Dalšího, koho potká, je domýšlivec. Chce po princovi, aby zatleskal, načež domýšlivec smekne klobouk. Pak ještě chce, aby mu Malý princ řekl „obdivuji se ti“. Malý princ to řekne, ale rozumně dodá „Jak tě to může zajímat?“...

Na další planetě je pijan. Jeho chování bychom mohli označit jako vytloukání klínu klínem. Na dotaz, co dělá, říká: „Piji.“ - A proč? „Abych zapomněl.“ - Na co? „Na to, že se stydím.“ - A zač se stydíš? „Stydím se, že piji...“

Mně osobně se nejvíce líbil rozhovor s byznysmenem, protože si tak také občas připadám. Byznysmen stále něco počítal a na princův dotaz „co?“ odpověděl, že už neví, nakonec si vzpomene (s princovou pomocí), že počítá hvězdy. Ale nevnímá přitom vůbec svět kolem sebe - jak sám říká, byl vyrušen jen třikrát - jednou kvůli revmatu, protože se málo pohyboval („Chybí mi pohyb, ale nemám čas se jen tak potloukat. Jsem přece vážný člověk...“, jak sám říká). Princ se tedy ptá, proč byznysmen ty hvězdy počítá a on odpoví, že mu patří. Malý princ odpoví slovy: „Já mám květinu a každý den ji zalévám. Pro mou květinu je užitečné, že mi patří. Ale ty jsi hvězdám neužitečný...“ - Je to zajímavý postřeh o oboustranném prospěchu. A také narážka, na byznysmenovu hamižnost...

Na další planetě potká Malý princ lampáře, což je jediný člověk, který se nezabývá jen sám sebou - stará se o to, aby jeho jedna lampa přes noc svítila a přes den byla zhasnuta, jenže jeho planeta se otáčí rychle a tak nic jiného nedělá.

Další, koho potká, je zeměpisec, který žije ve svém pseudosvětě - nic totiž neviděl na vlastní oči a spoléhá jen na to, co mu kdo řekne že kde je. Přitom ale říká, že zeměpisec je příliš důležitý, než aby se mohl toulat..

Další pozoruhodné tvrzení jsou slova hada, který říká, že „osamělí jsme i mezi lidmi“. Ve slovech hada můžeme také najít alegorii na smrt . Princ říká: „Ty jsi podivné zvíře, tenké jako prst.“ - Ale jsem mocnější než prst krále. „No, příliš mocný nejsi, nemáš nožky, nemůžeš cestovat...“ - Koho se dotknu, vrátím ho zemi, ze které vyšel.

Na Zemi dále princ potká zahradu s růžemi a je zklamán, že neexistuje jen jeho růže, protože mu tvrdila, že je jediná ve vesmíru. Probere ho ale liška, která mu řekne, že dokud si ho neochočí, bude pro ní princ jen malým chlapcem, podobným statisícům dalších. „Ale až si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mne jediným na světě a já zase pro tebe jedinou na světě.“ Poté liška ještě říká, když se princ ptá, co má tedy říkat: „Nic. Řeč je pramenem nedorozumění. Každý den si však budeš moci sednou trochu blíž... A bylo by lépe, abys přicházel ve stejnou hodinu. Když tě budu očekávat, objevím cenu štěstí...“ Když princ pochopí, že má rád svou květinu, udělí mu liška ještě poslední radu - „Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“

Hezký je i rozhovor s výhybkářem, kterého se princ ptá, kam všichni ti lidé pořád jezdí - „Nejedou vůbec za ničím. Ve vlaku spí nebo zívají. Jen děti mají nos přitisknutý na okna.“ - Jedině děti ví, co hledají. „Mají štěstí.“

V jedné z posledních kapitol najdeme také „dospěláckou“ kapitulaci - autor říká, že jim dochází voda a že motor letadla nemůže spravit a tak tu asi oba umřou žízní. Ale princ říká „ pojďme hledat studnu“ a neodrazují ho ani námitky, že hledat studnu v poušti je bláznovství. Má to také jistou návaznost na to, co jsem psal před chvílí, totiž že děti vědí, co hledají. Studnu tedy nakonec najdou a zachrání se...

Jedním z posledních poselství knihy je scéna se studenou, kdy si autor uvědomí, že krása je v okamžiku a situaci, ne ve věcech - může totiž pít ze studny doma, ale nic se nevyrovná radosti z chuti vody ze studny objevené v poušti...

Závěrem bych tedy rád ještě jednou připomenul, že tuto knihu by si měli podle mně číst hlavně dospělí...