Ray Bradbury: 451 stupňů Fahrenheita

Na začátku se dovídáme, že Guy Montag pracuje u Požárníků. Postupně ale čtenář zjistí, že se nejedná o požárníky, kteří by hasili požáry, nýbrž o Požárníky, kteří požáry zakládají. Spalují knihy, které jsou zakázané. Kdokoli knihy čte nebo uchovává je zatčen a jeho dům je zapálen. Dění se odehrává v daleké budoucnosti ve velkém městě...

Když jednou jde Montag z práce domů, pocítí najednou zvláštní pocit („Pocítí pocit... To je sloh! My jsme neměli dát toho kluka studovat...“ - vnitřní hlas autora) a na rohu ulice potká 17 letou dívku Clarissu. Jako by na Montaga čekala, začne si s ním povídat. Svým chováním a otázkami otevře Montagovi oči - ten najednou vidí přírodu, ke které byl dříve jako všichni ostatní netečný. A to ho změní - začne více přemýšlet. Clarissa říká, že nechodí do školy a je jiná než ostatní, a proto o ní tvrdí, že je blázen. Má totiž strýčka, který ji učí o tom, jak svět vypadal v dřívějších dobách. Jednoho dne ale Clarissa zmizí a Montag se od Beautyho (velitele Požárníků) dozví, že její rodina byla zatčena.

Předtím jde Montag na rutinní akci, při které zapálí dům, v němž byly nalezeny knihy. Žena, které knihy patřily, se nechá upálit i s domem, což Montagem otřese natolik, že začne přemýšlet o tom, že v knihách musí být něco velmi zvláštního, když je za ně člověk ochoten položit život. Jeho žena Mildret ho ale vůbec nechápe a sleduje pořád telestěnu - jakousi interaktivní televizi. Montag řekne, že je nemocný a začne číst knihu, kterou z domu oné ženy odnesl. Přijde však Beauty a začne do něj mluvit, že knihy musí být zničeny, protože lidem jenom škodí, a že každý Požárník si projde krizí, kdy odnese knihu, kterou měl spálit. Ale má den na rozmyšlenou, aby ji mohl dobrovolně a bez následků zničit.

Montag se však spojí s profesorem Faberem, kterého jednou potkal v parku a který uchovává nějaké knihy. Ten má o zachráněnou knihu velký zájem. Když pak Montag přijde na stanici, vyjede na akci a záhy zjistí, že jedou k jeho vlastnímu domu. Má být spálen, protože Požárníci dostali echo od kamarádek Mildret, kterým Montag v zápalu vzteku z ničení knih předčítal z těch, které měl schované doma. Montag má být tedy zatčen, ale Požárníky přemůže a dá se na útěk. V patách je mu ale mechanický Ohař, což je robotický pes na hledání a likvidaci nežádoucích lidí. Montag však přeplave na radu Fabera řeku za městem a Ohaře tak setřese. Vydá se na cestu podél staré trati a v lese tam potká skupinku lidí, kteří jsou stejně jako on vyhnanci. Dozví se, že všichni v sobě nesou odkaz knih. Montag ještě na přenosném televizoru vidí, jak je místo něho chycen a zabit nevinný člověk, aby se policie neztrapnila (honičku totiž telestěny přenášely živě).

Kniha končí tak, že město je vybombardováno (zuřila totiž jakási Velká válka) a skupinka lidí, které Montag potkal, se vrací do jeho města, aby šířili co ví.

Toto dílo má asi 160 stránek formátu A5. Je rozděleno do tří částí - Ohniště a salamandr, Síto a písek a Oheň se rozhoří. Velmi bych vyzdvihl, že název je vysvětlen hned na začátku - je to teplota, při které se papír vznítí.

Kniha se čte pěkně, děj je velmi spádný, nechybí zápletky, milovníci zajímavých myšlenek si přijdou na své a nalezneme zde i trochu romantických prvků - v rozhovorech Clarissy s Montagem.

Jedná se o velmi zajímavou antiutopii, ne nepodobnou Zamjatinovu románu My. Když už jsem se o tom zmínil, neodpustím si malé srovnání těchto dvou děl. Obě se odehrávají v budoucnosti ve velkém městě, kdy jsou lidé ovládáni konzumem či vyšší mocí a v obou nalézáme hlavního hrdinu z centra těch, kteří se starají o zachování nastoleného řádu (v románu My je to hlavní konstruktér Integrálu, který má šířit myšlenky Jednotného státu dál do vesmíru). Obě postavy jsou silně ovlivněny dívkou, která jim vnukne nový způsob myšlení (zde je to Clarissa, v románu My I303; V románu My je to jen trošku jiné, protože I303 se do D503 zamilovala zřejmě jen proto, aby se dostala k Integrálu). Obě dívky také spojuje výjimečnost jejich myšlení ve srovnání s ostatními a obě jsou ovlivněny rodinou a někým, kdo jim vyprávěl o tom, jak společnost vypadala dřív. Na tomto místě se linie příběhů trochu rozcházejí, protože zde Clarissa odchází ze scény, kdežto v románu My je I303 u D503 až téměř do konce. Zde se však objevuje nový průvodce - profesor Faber. Oba příběhy spojuje také to, že se hlavní hrdina změní a poruší zásady, kterým dříve věřil. V obou příbězích jsou represivní složky, které hlídají to, aby se lidé nevymykali myšlení davu (zde Ohaři, v románu My Strážci) a v obou příbězích je svoboda lidí omezována „pro ně samé“, což je často připomínáno. V obou dílech jsou i ženy, které se hlavnímu hrdinovi začínají svou pasivitou protivit a v obou dílech najdeme motiv jakési Velké války. Jediné, v čem se obě knihy skutečně liší, je závěr - zde poměrně optimistický (dojde možná k obnově lidí a šíření knih), proti tomu v románu My poněkud pesimistický, když je I303 popravena a D503 si nechá vyoperovat fantazii.

Přestože román 451 stupňů Fahrenheita napsal Američan a román My Rus, v mnohém se, jak jsem nastínil výše, shodují. Pokud bychom se tím hlouběji zabývali, zjistíme, že největším rozdílem v obou románech je kromě konce snad jen jediné - zatímco v Jednotném státu jsou lidé ovládání Dobroditelem, nejvyšší autoritou, v prostředí Montaga je tím, co lidi ovládá, konzum, telestěny. Asi není nutné podotýkat, kde se vzala inspirace. Když se podíváme na vývoj USA a vývoj Ruska v době, kdy byly knihy napsány, je to myslím naprosto zřejmé.

Nacházíme zde hodně narážek proti konzumu, například i to, že poté, co Mildret na začátku spáchá sebevraždu, což je zde jen naznačeno, přijíždí dvoučlenný tým lidí s pumpou, kteří jí vymění krev a zachrání ji tak život. Jak sami říkají, je to pro ně rutina, děje se to pořád. Z toho plyne, že lidé tamní společnosti jsou naplnění nejvýše prázdnotou (zajímavé spojení, že? - pozn. autora)...

Co se zajímavých myšlenek a poselství týče, dovolím si zde některé citovat. Například už na začátku, když Beautty říká Montagovi o Clarisse, že ji sledovali. Nechodila totiž do školy a podle Beauttyho slov „to děvče bylo časovaná bomba. Domácnost může zničit to, co jsme se naučili ve škole.“. Jde o schemativnost myšlení (viz dále), kvůli které Clarissa nechtěla chodit do školy.

Hezké je, jak Clarissa odpoví poté, co se jí Montag zeptá, proč má pocit, že ji už zná dlouho: „Mám vás ráda a nic od vás nechci a protože jeden druhému rozumíme...“.

Co se otázky proč jsou knihy zakázané týče, vysvětlení nejlépe podává asi scéna, ve které Montag přečetl Mildretiným kamarádkách jednu báseň a jedna z nich se rozplakala dojetím („Jedna jedna.“ - vnitřní hlas autora). „To je důvod, proč mají být knihy zakázané... Přináší jen utrpení.“ Další vysvětlení nám podává Beautty, když Montagovi ospravedlňuje svoje povolání: „v telestěnách napěchujeme do lidí údaje, které nejsou nebezpečné. Zahlť lidi fakty, až se budou cítit přecpaní, ale budou mít dojem, že srší informacemi. Potom budou mít pocit, že myslí. Budou mít pocit pohybu, aniž se pohnou, budou spokojeni, protože fakta tohoto druhu se nemění.“ To jsou podle mě velmi podstatné myšlenky, trochu šokující na nich je, že byly napsány už před více než padesáti lety. Až se dnes večer dodíváte na zprávy, zkuste si říci, co jste se důležitého, ale opravdu podstatného, dozvěděli. Nedozvěděli jste se jen změť prakticky nic neříkajících čísel - kde kolik lidí zemřelo či nic neříkající i když třeba emotivní, s prominutím, plky, které jsou vám k ničemu? (Pokud vás tato problematika alespoň trochu zajímá nebo se nechcete stát konzumním a stádovým tvorem, doporučuji k přečtení knihu Ivana Vágnera - „Televizní zprávy - psychický nátlak?“ nebo Neila Postmana - „Ubavit se k smrti“. - agitační pozn. autora) Beautty dále ještě říká, že „My (Požárníci) jsme ta dítka Štěsteny. Podpíráme hráz, aby se lidé nezničili.“, tedy ničí knihy.

Pěkné zamyšlení o knihách předkládá Faber: „Knihy jsou důležité, protože nám pomohou přestat dělat pořád ty stejné pitomosti a omyly. ... Knihy byly jen rezervoáry, hledejte v přírodě... Kouzlo knih je jen v tom, co říkají“. Myslím, že to netřeba komentovat. Dále ještě říká, že „ke čtení potřebujeme čas a hodnotu, o čem kniha vypráví. Času je sice hodně, ale nemáme čas přemýšlet. Televizor řekne, co si máte myslet a natluče vám to do hlavy. Musí mít pravdu, žene vás tak rychle, že mysl nemá čas, aby protestovala: 'vždyť je to nesmysl'“. Pozoruhodné je, že tato myšlenka je stará skoro padesát let a přitom stále více aktuální...

Také velmi pěkná je myšlenka, kterou pronese jeden z „vyhnanců“: „Nesuďte knihy podle obalu“. Tato myšlenka je mnohem hlubší, než se na první pohled může zdát... Nebo třeba citát anglického filosofa, „Slova jak listy jsou a kde jich mnoho, plod sladký zřídkakdy uzraje“. Tedy méně může být někdy více...

Kdybych měl říci něco k symbolům, Fénix, který měli Požárníci ve znaku, byl stvoření, které si jednou na několik set let pod sebou udělalo hranici a upálilo se, načež se narodilo znovu a tak stále dokola. Jak Montag říká, lidé jsou stejní. Jen s tím rozdílem, že ví, co dělají.

Další symbol je možná samotné jméno dívky - Clarissa je totiž „polatinštění“ jména Clarice, které je odvozeno od slova clarus, což znamená clear, bright, famous, tedy jasný, bystrý, chytrý...

V obou dílech (zde a román My) nalézáme nesčetné množství velmi zajímavých a pozoruhodných myšlenek. Krása knihy podle mě není jen v zábavném a mnohdy napínavém čtení, ale právě a hlavně v myšlenkové hodnotě.

Tato kniha mě doslova uchvátila a řadím ji ve svém knižním žebříčku na nejvyšší místa, společně s knihami Válka s mloky a zmiňovaným románem My. Vřele doporučuji k přečtení.