Jevgenij Zamjatin: My

Tento román je sci-fi, nebo možná spíše utopie. Děj se odehrává na Zemi v budoucnosti, kdy „světem“ vládne Jednotný stát. Vše je „dokonalé“, byty lidí jsou průhledné, lidé dělají vše podle určitého pořádku. Všichni kolektivně vstávají v daný čas, všichni jedí v daný čas, i milovat se mohou jen v určitý čas a to jen, pokud dostanou tzv. Růžový lístek. O pořádek se stará Úřad strážců, respektive Strážci, kteří hlídají „blaho“ všech. Lidé nemají jména, ale jsou označení jen písmenem a číslem. V čele Jednotného státu stojí osoba Dobroditele, který ovládá dalo by se říci s pomocí Strážců, veškerou moc.

Hlavní postavou románu je hlavní konstruktér Integrálu (což je jakási vesmírná loď, která má šířit myšlenky Jednotného státu na ostatní planety) D-503, který nám dění předkládá ve svých pečlivých zápiskách, které chce umístit na palubu Integrálu, až bude loď dokončena.

D-503 se jednou setká s I-303, která je jiná, než všichni ostatní. Snad i proto se do ní D-503 zamiluje. I-303 je svým způsobem rebel, protože porušuje pravidla Jednotného státu - zato ji chce také D-503 udat, protože sám do doby, než I-303 potká, všechna pravidla striktně dodržuje, ale má ji příliš rád. Toho I-303 časem využije, i když není úplně zřejmé, jestli D-503 jen využila k pokusu o únos Integrálu (soudě ale podle toho, jak se například I-303 k D-503 zachovala, když se s ní chtěl ve Starověkém milovat a I-303 mu dala najevo, že totéž chce také, ale vzápětí mu ukázala na hodiny, že je čas aby šel D-503 domů, přičemž si byla jista, že D-503 okamžitě poslechne, řekl bych že ano), který I-303 osnuje společně s dalšími kumpány, kteří jsou odpůrci Jednotného státu a osnují své plány za tzv. Zelenou stěnou, která odděluje Jednotný stát od zbytku Země, kde se dříve odehrávaly těžké války, než byl nastolen Jednotný stát), nebo ho měla opravdu ráda. Faktem je, že D-503 se od doby, kdy I-303 poznal, rapidně změnil. Do té doby si liboval v přesnosti a pečlivosti.

Chystaný převrat se nakonec neuskuteční (otázkou pro mně zůstává, kdo za prozrazením celého plánu Úřadu strážců stál), i když jistá destabilizace Jednotného státu se odpůrcům podaří. Závěr je takový, že D-503 si zavolá osobně Dobroditel (což je pro D-503 obrovská pocta, která mu vrátí zpátky jeho „rozum“) a řekne mu, že ho I-303 jenom využila. D-503 se tedy vrátí k „normálu“ a I-303 je odvedena pod Dobrditelův Stroj (vykonávající tresty smrti ve prospěch a blaho Jednotného státu). A D-503 se rozhodne, že podstoupí operaci pro vyoperování fantazie, kterou vymysleli pro blaho lidí Jednotného státu po výše uvedených událostech lékaři Jednotného státu.

Tento román patří do neoficiální ruské literatury. Proč, to je myslím zřejmé, hlavně když přijmeme fakt, že je to celé téměř jistě parodie na SSSR a komunistické režimy. Na druhou stranu se ale musí uznat, že to není přímo satira, protože Jednotný stát (tedy analogie SSSR) v románě není kritizován přímo, ale dost skrytě, víceméně je na čtenáři, jak si to vyloží. Například fantazii D-503 stejně jako Jednotný stát považuje za nemoc, D-503 říká něco ve smyslu toho, že jen ničí přesnost a důslednost. D-503 autoritu a význam Jednotného státu uznává bezmezně a každé nařízení Jednotného státu vítá a oslavuje (minimálně na začátku).

Co se formy týče, myslím, že román je náramně vyveden. Tím, že je vše stylizováno jako odkaz lidem, kteří zápisky najdou, nám D-503 nenásilně (většinou se slovy, to vám musím vlastně vysvětlit apod.). vysvětluje termíny Jednotného státu, jako co jsou Růžové lístky (povolení milostného aktu), Strážci, Zelená stěna (z výbojů vysokého napětí, oddělující ostatní svět), Stroj (na popravy), Plynový zvon (na výslech) atd.

Kniha má asi 230 stránek A5, členěna je tedy, jak jsem již naznačil, do krátkých kapitolek (záznamů). Psán je v ich-formě, tedy jako vyprávění D-503.

Abychom lépe pochopili, jak D-503 a většina lidí Jednotného státu smýšlí, dovolil bych si uvést pár výstižných citátů.Například poté, co D-503 poprvé potká I-303, říká: „Ta žena mi byla nepříjemná jako nerozložitelný iracionální člen, který se náhodou připletl do rovnice“. (Pozn. autora: připomíná mi to Cimrmanovi anekdoty odborné, kterým se zasmějí jen zasvěcení. Pokud u vás hláška D-503 nevzbuzuje úsměv, tento odstavec raději přeskočte.) Nebo třeba když D-503 viděl střenku u Starověkého domu, komentoval to ve svých poznámkách takto: „Vrásky se jí rozzářily (tj. nejspíš se paprskovitě složily, takže vypadaly jako by se rozzářily).“ Nebo třeba když se D-503 u I-303 napije alkoholu, popisuje pak svou kocovinu takto: „Postel se pode mnou zvedala, klesala a znovu se zvedala - plula po sinusoidě. Domlouval jsem sám sobě - v noci jsou čísla povinna spát; je to stejná povinnost jako ve dne pracovat. Nespat v noci je zločin...“ Také si libuje v sonetu, který napsal jeho přítel R-13: „Věčně se snoubcí dvakrát dvě s věčnou vášní se ve čtyřku pojí, milenci vášniví, co svět světem stojí, neoddělitelně spjatí - dvakrát dvě.“ Lásku k I-303 zase kryje D-503 sám pro sebe povinností „rozřešit všechny neznámé, které se kolem I-303 vyskytují“.

Takto tedy D-503 vnímá svět - zcela exaktně. Tomu také odpovídá forma, jakou své zápisky píše - každá kapitolka označena jako kolikátý Záznam, Osnova... Takto píše do doby, než se zamiluje, což jeho exaktnost a přesnost naruší...

Pozoruhodné jsou také „popisy“ postav - D-503 nikdy nepopisuje postavu, ale jen výraz v obličeji. A to tím stylem, že například když se na něj zadívá jeden Strážce, komentuje to jako „jeho nebozízky se do mně zavrtávaly stále hlouběji“, kde nebozízky myslí oči. Nebo když poprvé uviděl I-303: „... v očích nebo v obočí má jakési divné zneklidňující x a já je nemohu a nemohu pochopit, dát mu číselné vyjádření. Viděl jsem obočí zvednuté ke skráním, jako ostré růžky x, zase jsem se z ničeho nic zarazil...“ Tedy opět místo nějakých popisů, jak daný člověk vypadá se dozvíme jen náznaky a pocity D-503.

Zajímavý je jeden rozhovor I-303 a D-503. D-503: „Nenávidím mlhu. Bojím se mlhy.“ I-303: „To tedy znamená, že ji máš rád. Bojíš se, protože je silnější než ty, nenávidíš, protože se bojíš, máš rád, protože si ji nemůžeš podrobit. Vždyť milovat můžeme jenom to, co si nemůžeme podrobit.“ To píšu jen tak k zamyšlení... Nebo exaktní metafora na zapomění: „Ebbinghausova křivka klesá neúprosně do hlubin věčného nevědomí“ (Ebbinghausova křivka je křivka udávající proces zapomínání v závislosti na čase - pozn. autora)

Co bych na románě vytkl, by bylo právě označení postav, které, zvláště u samohlásek, často na začátku vět dost mátlo.