Eduard Petiška: Staré řecké báje a pověsti

Řecká mytologie je však rozsáhlá a poměrně náročná, a proto jsou příběhy upraveny a zkráceny tak, aby byly stravitelné i pro mladé čtenáře, pro které je kniha určena. Některé příběhy jsou částečně založeny na historii, jako například Trojská válka, ale většina jich je opravdu jen bájemi. Příběhů je celkem 26 a snad ve všech vystupují bohové, kteří mají lidské vlastnosti. Kladné i záporné. Nejvyšší bůh Zeus, jeho manželka Héra, bohyně moudrosti Pallas Athéna, lásky Afrodita, bůh moří Poseidon, podsvětí Hádés, slunce Hélios, světla Apollón, posel bohů Hermes a další. Radí hrdinům, pomáhají jim, ale také je trestají.

Námětem několika příběhů (např. Midas, Tantalos, Nioba, Sisyfos) je troufalost panovníků a následný boží trest – ten se často ujal mezi lidmi jako úsloví a používá se dodnes. Král Sisyfos musí valit do kopce velký kámen, který na kopci vždy spadne dolů, král Midas se pletl do sporů bohů a za trest mu Apollón nadělil oslí uši, král Tantalos bohy podvedl (uvařil jim svého syna) a je vystavován trojím mukám (nemůže jíst ani pít a nad ním visící meč neustále hrozí zřícením). Další příběhy (Hérakles, Perseus, Théseus, Iásón a Medea, Bellerofontes a další) zase vypravují o tom, kde kolik příšer a tajemných bytostí hrdinové pozabíjeli, kolika lidem pomohli, zkrátka o jejich „udatných“ činech. V mnohých příbězích (např. Oidipus a Antigona) hraje též důležitou roli osud, kterých je předurčen a je nezměnitelný. Mezi další význačnější postavy bychom mohli ještě zařadit Promethea, který stvořil první lidi, aby na světě nebyl sám, a ukradl bohům pro ně oheň, za což byl přikován ke skále a osvobozen až Héraklem. Orfeus, vynikající pěvec, Achilles (v Trojské válce) a jeho pata, jediné zranitelné místo na těle, moudrý Gýges, který dovedl moudře použít neviditelnosti, král Agamemnón, Paris, postavy z Trojské války a další desítky postav.

Nejdelší příběh Odysseovy cesty vypráví o strastiplné cestě Odyssea z Tróje domů, při které, oslepením Kyklopa, rozhněvá boha moří Poseidona, který se mu pomstí tak, že se domů vrátí až po deseti letech bloudění a sám a cestou zažije mnoho dobrodružství (dá-li se to tak říct). Doma na Ithace ho poté nikdo nepoznává, ale časem se vše vyřeší.

Toto je mé první podrobnější hodnocení a posouzení literárního díla, a protože s tím ještě nemám zkušenosti, omluvte prosím, že budu tuto knihu posuzovat spíše subjektivně nežli objektivně a to hlavně podle jejího obsahu. Co se literárního posouzení týče, musím říci, že text byl srozumitelný. Vytkl bych jen kvanta postav, jejichž příběhy na sebe často navazovaly, načež jsem marně lovil v paměti, kde jsem dané jméno četl. Ještě bych vytkl někdy až moc rychlý konec. Děj bych ohodnotil jako docela poutavý a zábavný.

Osobně se mi kniha velice zalíbila. Hlavně proto, že to nejsou jen nudné, suché, smyšlené příběhy, ale skrývají v sobě i střípky historie a mnohé souvislosti se přenesly do lidových úsloví, které jsem často pochopil až po přečtení této knihy. Sisyfovská práce, Achillova pata a další – to jsou příklady těch asi nejznámějších úsloví, které jsou zakotveny v řecké mytologii. Děje jednotlivých kapitol, jak už jsem řekl, byly také vcelku zajímavé. A musím podotknout, že i v částech, kde hrdinové, jako například Herakles, pouze plní jeden úkol za druhým a likvidují příšeru za příšerou se čtenář většinou nenudí. Konce příběhů byly ze začátku občas překvapivé, ale když jsem tak dál jednotlivé kapitoly pročítal, většinou se již daly předvídat.

Zajímavá je také na této knize, podle mě, jakási podobnost s dnešním světem. Inu – je vidět, kde asi staří Řekové brali náměty pro své pověsti. Pojďme se na tedy tuto knihu podívat z trošku jiného úhlu a porovnat její děje a hrdiny se současností. Pozastavme se u hrdinů. Stručně řečeno byl „prototyp“ hrdiny často z nějakého polobožského rodu (dnes se také na vysoké posty, až na výjimky, bez známých nedostanete), měl nadlidské schopnosti, ať už rozumové (ty dnes dosti scházejí) nebo fyzické. Hrdina (jako třeba Herakles) byl tedy logicky bohy ochraňován a podporován (pokud si je nerozházel jako Odysseus), měl od nich, jak se říká „nádobíčko“ (opět jako třeba Herakles), a tak vesele zabíjel nadpřirozené bytosti a překonával různé nástrahy osudu. Dnes tomu, co bohové dělali, říkáme protekce. Co by ale hrdinové dělali, kdyby přízeň bohů ztratili? To přece také víme – asi by se roky plavili za svým domovem jako chudák Odysseus. Na druhou stranu by asi dokázalo hodně naštvat, mít jen jedno oko a vlastně kvůli večeři (Kyklop chtěl Řeky spolu s Odysseem sníst) o něj přijít. Ptáte se proč říkám kvůli večeři? No přece kdo ho oslepil? Odysseus. A Odysseus měl být jeho večeře. Zpátky k protekci. Je pravda, že třeba taková Pallas Athéna ochraňovala i obyčejné lidi statečné, z nichž se poté stávali hrdinové. Ale co jiného jí zbývalo – měla to přece ve svém „resortu“! Naopak Zeus, nejvyšší bůh, většinou lidi trestal. Jak to tedy asi muselo vypadat u „Diů“ doma? Vždyť Pallas Athéna byla Diovou dcerou a přitom mu vlastně podkopávala autoritu. Opět jako v Odysseových cestách. Zeus dal na prosby bratra Poseidona a na Odyssea seslal neštěstí. Pallas Athéna ale Odysseovi na Ithace pomáhala, zatímco Poseidon a tudíž i Zeus byl na něj ještě pořád rozhněván, což odnesli chudáci Fajákové, kteří Odyssea vezli domů. To musela být pak doma mela. Ale to už je jen dedukce.

Chování některých bohů mi však připomíná totalitní režimy dnešního světa. Dělají si zkrátka s lidmi, co chtějí a když je lidé přestanou uctívat, jednoduše je sprovodí ze světa. Tak třeba Nioba. Nechtěla uctívat bohyni Létó, a tak byla nenápadně odstraněna i se svými dětmi. Pravda, že se jí ještě posmívala, že má více dětí a ničila jí oběti, ale stejně si myslím, že hlavním důvodem její zkázy byla neposlušnost autority a pokus o secesi. Nebo Psýché. Ubohé Psýché chtěla bohyně Afrodita zkazit život, aby dál nemohla podtrhávat její diktátorskou autoritu tím, že byla hezčí a lidé ji uctívali. Když se jí to nepodařilo, nechala jí vykonávat „nucené práce“ při kterých se jí neustále snažila zabít. Prý za to, že opařila jejího syna Éra, který se do ní zamiloval. Jak chabá výmluva jejího sobectví.

Vraťme se zpět k hrdinům. Ti většinou likvidovali různá nadpřirozená monstra. Co by třeba ale dělal takový Herakles, kdyby mu úkoly dával jeho příbuzný v jiném sledu? Jistě by zahynul, protože kdyby nezabil milého nemejského lva, neměl by jeho kůži jako brnění a podlehl by jedna dvě další příšeře.

Shrnu-li to, osobně se mi na této knize nelíbila nespravedlnost. Jistě, Zeus je nejvyšší bůh, ale má přesto vůbec právo míchat se do lidských životů? Život přece nestvořil. Neměl by se spíš raději starat o ostatní bohy a sám o sebe? A jako nejvyšší bůh by všem měl jít příkladem a měl by být nezaujatý! Ale to není!!! Vzpomeňme, že Hérakles i Perseus byli jeho synové. Na tom není nic zvláštního, Zeus má přece manželku Héru. Ale s tou má božské potomstvo! A Hérakles i Perseus byli polobohové! – Ano. Zeus, ten nejvyšší bůh byl nevěrný! Nejednou a vždy s jinou ženou. Tohle že je nějaký příklad?! Takovýhle bůh má právo trestat jiné?! Zeus nejenže byl Héře nevěrný a svoje syny zvýhodňoval nad ostatními, ale jinak se o ně nestaral a nebyl podle mě ani příliš spravedlivý. Dopustil, aby Hérakles ukradl (plnil zadané úkoly) laň bohyně Artemidy, stáda obra Géryona, pás královny Amazonek a další a další. Nikdo kvůli Héraklovi nemohl mít klidný spánek. Stejně tak Persea nepotrestal, když nechal zkamenět obra Atlasa. Tím mě dopálil nejvíce. Zeus prostě trestal jen tehdy, když se mu to hodilo, případně pod nátlakem jiných bohů, kterým měl vládnout. Jako třeba v Odysseových cestách, kdy mu bůh slunce Hélios vyhrožoval, že pokud nepotrestá Odysseovu družinu za zabití kusu dobytka z jeho stád, bude svítit v podsvětí. Zeus ustoupí a družinu pobije. Ale to, že jeho synové vesele „rozkrádají“ při svých úkolech kde co, nechá bez trestu.

Co chudinky monstra, na to už nemyslel nikdo. Jak k tomu přijde třeba zrovna takový obr Atlas, že je z něj hora jen proto, že byl právem nedůvěřivý k Perseovi poté, co ho Hérakles podvedl. Atlas totiž odjakživa držel nebesa, aby nespadla. Hérakles k němu přišel, jestli by mu nesehnal jablka Hesperidek (opět jeden z jeho úkolů). Atlas vyhověl, ale nebesa již na svá bedra vzít nechtěl. Není se čemu divit. Nést na sobě miliardy tun vzduchové hmoty není jen tak. Jenže Hérakles ho přelstil (lépe řečeno podvedl) a s jablky utekl. Žádné díky, nic. Potom se nemůžeme divit, že když si tam chce odpočinout Héraklův nevlastní bratr Perseus, je Atlas nedůvěřivý a pošle ho pryč. A za to je z něj hora. Perseus mu totiž vzteky ukázal hlavu Medúsy. Každý, kdo se podívá do její tváře zkamení.

Nebo osudy tak zvaných monster. Třeba Minotaurus, jediný žijící exemplář polo-býko-člověka. Byl „člověkarián“ (podobně jako je někdo vegetarián), a proto byl zabit. Jen proto, že chtěl přežít. Stejně tak hydra, Chimaira nebo sfinx, stvoření s dívčí hlavou a lvím tělem a další „příšerné“ bytosti. Nechci je obhajovat, ale copak nemá každý živý tvor právo na život, natož když je jediný svého druhu? Nebo zlatý beran, který zachránil Frixa před smrtí, když ho jeho otec chtěl obětovat. Odnesl ho do jiného království a byl za svůj skutek náležitě „odměněn“ – obětován bohům. Jaká ironie. Před obětováním zachrání jiného a sám je obětován. Podobně taková Medúsa, jistě velice mírumilovná obludná ženská bytost s křídly, byla zabita jen pro chtíč. Chtíč jednoho krále vyhrávat s její zkameňující hlavou každou válku. A Perseus (jeho adoptivní syn – Zeus se o něj nestaral) jde a milou Medúsu zabije. Nepřemýšlí, pouze vraždí. Inu, jaký otec, takový syn...