Erich Maria Remarque: Na západní frontě klid

Pavel se po dovolené vrací zpátky mezi své „přátele“ a podmínky jsou tvrdé. Dostáváme se do předních linií, kde zuří těžké boje, každou chvíli jde o život. Avšak začne povolovat zásobování a ztráty jsou velké. Katza umírá ve chvíli, kdy se ho ještě Pavel snaží zachránit, o úmrtí Pavla je na konci románu už jen zmínka.

Román na Západní frontě klid má asi 160 stránek a psán je povětšinou v er-formě, výborně je potom využíváno dialogů postav. Například popis nějakého místa je často veden právě přes rozprávění postav, což mi připadalo jako dobrý nápad, protože to čtenáře, alespoň podle mého názoru jakoby více vtáhne do děje.

Mnohé pasáže jsou dost naturalistické, například, za asi nejvíce příkladnou, bych vybral tu z boje na hřbitově, kdy je ponurá atmosféra tohoto místa popsána tak „barvitě“, že až člověku chvílemi zatrne. Nebo scéna kdy jednotka v čele s Katzou procházela jakýsi březový háj, do kterého chvíli před tím dopadlo několik dělostřeleckých min, a ve kterém poté zůstalo jen mnoho končetin a kusů lidského masa, což je na několika místech popsáno pro slabší povahy možná až moc detailně.

Celou knihou se jako nit táhne to, že ač je ve válce sebehůře, přináší všechny útrapy alespoň jeden, dá-li se říci, klad – totiž pevné přátelství. Nicméně hlavním sdělením knihy je spíše poukázání na to, jak válka, zvláště mladého člověka, kterému je nějakých devatenáct let, ničí nejen fyzicky ale hlavně duševně. Pavel, po návratu domů o své dovolené, je zcela změněn a prakticky si nemá se svou rodinou a přáteli o čem povídat, protože zažil takové hrůzy, které by lidé, kteří na frontě nebyli jen těžko pochopili.

Válka Pavlovi vzala, tedy až na již zmíněné přátelství vlastně všechny hodnoty, které člověk může mít. To je také, myslím si, hlavním sdělením knihy. Nicméně ještě další a možná důležitější poselství vidím ve scéně, kdy Pavel (tuším) poprvé zastřelí nepřítele a je nucen s ním strávit několik hodin v jámě po výbuchu miny. Pavel se v těch chvílích vojákovi omlouvá a zamýšlí se nad tím, jak hrůzný čin právě spáchal a je sám ze sebe zklamán. Je to jasný vzkaz toho, že nemusí být špatní ti, kteří proti se zbraní v ruce jdou, ale spíše ti, kteří jim to nařídili. Řadový voják pouze „slepě“ plní rozkazy, nicméně není jiné cesty, protože jiné chování by znamenalo dezertaci. Je to zkrátka slepá ulička.

Vojáci prakticky fungují jako stroje – je-li dán rozkaz, jsou vstříc smrti, je-li chvíli klid, snaží se nějak odreagovat, například dobrou večeří a ani je moc nevzrušuje, že co chvíli kolem třeba proletí střepina nebo prosviští granát. Není se ale čemu divit. Další, dá-li se říci, pozoruhodnou pasáží, je například scéna, kdy Pavel pozoruje nováčky, kteří byli povolání do první linie a přitom padají mnohdy zcela zbytečně, protože nemají dostatek zkušeností a zbystřené smysly děním tak, aby poznali, co za granát na ně letí, kam asi dopadne a tak dále. Je to také způsobené tím, že fronta postupně padá a vojáci jsou unaveni i z důvodu nedostatečného přísunu potravy. Zkrátka, myslím si, že hrůzu bojů na první linii tento román líčí dost podrobně na to, aby čtenáři co chvíli bylo až možná trochu nevolno.

Kniha je, docela efektivně, doplněna tu a tam perokresbami, které působí mnohdy velice sugestivně. Zobrazují třeba jen shozenou pomuchlanou plynovou masku, ale společně s líčením toho, co bojový plyn s člověkem udělal, z toho člověku běhá mráz po zádech.