Michail Bulgakov: Psí srdce

Pes tak byl „pokřtěn“ na Bobíka a vzat k němu domů. Zanedlouho ale Bobík zjistí, že jeho nový pán je zřejmě lékař, o čemž se přesvědčí na vlastní kůži. Profesor Preobraženskij, jak se hodný pán jmenuje, totiž Bobíka použije k experimentu, při kterém, za pomoci asistenta Bormentala, Bobíkovi voperují lidskou hypofízu z nedávno zesnulého člověka. Z deníkového zápisu se pak čtenář doví, že se Bobík během několika dní změnil v „člověka“. Dozví se o tom sice veřejnost, ale žádný velký skandál se ku podivu nekoná. Polygraf Polygrafovič Bobikov, kteréžto jméno si „tvor“ sám vybral, se ale chová na poměry profesorova bytu, ve kterém bydlí, hrubě a neslušně. Profesor posléze zjistí, že to pramení zřejmě z toho, že zesnulý dárce hypofízy byl několikrát za krádeže trestaný alkoholik. S Bobikovem jsou tedy jenom problémy. Navíc se ještě domluví se Švonderem, členem nově zřízeného domovního výboru a profesorovým nepřítelem, který mu najde místo vedoucího oddělení očisty města, takže se Bobikov na několik dní vytratí. Když se vrátí a profesor spolu s Bormentalem ho chtějí vyhodit, začne je ohrožovat revolverem. Z epilogu se potom čtenář dozví, že pan Bobikov „zmizel“ a místo něj se objevil opět pes Bobík...

Tato novela má asi 100 stránek, formálně je psána v er-formě. Dělena je do několika číslovaných kapitol. Děj je naprosto jednoduchý, bez jakýchkoli odboček. Novela je tedy podle mého názoru psána docela záživně, stejně tak oceňuji například střídání třeba myšlenek, s vyprávěním, nebo jakoby čtením deníku o provedené operaci.

Co také oceňuji, ze jistá dávka humoru, například už v tom, jak pes na začátku přemýšlí, nebo třeba v označení asistenta Bromentala, kterého Bobík na začátku kousl, dále v textu jako „rafnutý“. Stejně tak je docela humorná scéna, kdy se (tuším poprvé) objeví členové nového domovního výboru a začnou profesora otravovat. Ten ale zavolá nějakému svému příteli a náhle je všechno jinak. Nebo když tam členové domovního výboru byly na konci novely, „sjel“ je profesor za to, že se nepřezuli a „naťapou“ mu tam. Vůbec si z nich profesor hlavu nedělal, ale to objasním níže.

Myslím si, že řadu věcí jsem nepochopil, takže bych značně ocenil nějaké poznámky, které by vysvětlovaly mnohé profesorovy narážky, nebo třeba jeho podivné prozpěvování jakési patrně opery „Od Sevilly pro Granadu... v tichém svitu hvězd“. Stejně tak by bylo záhodné v poznámkách více osvětlit dění v tehdejším Rusku tak, aby byl čtenář lépe v obraze. Myslím si také, že je v textu řada glos a narážek na tehdejší umělce, což ale nezasvěcenému unikne.

Co čiší z téměř celé novely, je profesorova nenávist k nastupujícímu komunismu. Nově úřadující domovní výbor mu také chce zabrat část bytu. Sice nevím, co měla znamenat profesorova narážka na jednoho člena výboru, když se ho ptal na to, zda je muž nebo žena, ale patrně se jim tím chtěl vysmát. Nicméně profesor je ještě stále vlivný a má dobré kontakty (najdeme zde dokonce přímou narážku na to, že bez kontaktů je člověk ztracen), takže si na něj bolševici z domovního výboru hned tak nepřijdou. Takže to zkusí přes Bobikova.

Bobikov, jako hlavní a ústřední postava, je zajímavým prototypem masového a snadno ovlivnitelného člověka, který sebou nechá snadno manipulovat. Švonder ho získá pro myšlenky komunismu a je zle. Následují hádky s profesorem, který si to ale nenechá líbit a konec již znáte.

Další věc, která mě na novele mile překvapila, byl stručný popis operace, ve které padl pojem tureckého sedla, o kterém jsme se zrovna nedávno učili ve škole, což člověka potěší.