Jaroslav Hašek: Dobrý voják Švejk

Dobrý voják Švejk jsou (minimálně) dvě čtyřsetstránkové knihy, které ale obsahují jednotlivé povídky o útrapách vojáka Švejka. Podle knihy bylo natočeno několik filmů (v hl. roli vynikající Rudolf Hrušínský), jejichž shlédnutí myslím je lepší než pouhé čtení, hlavně tedy kvůli výbornému hereckému výkonu hlavního protagonisty i ostatních herců.

Poté, co se Švejk doví, co se stalo, jde do hospody, ve které je velmi opatrný hostinský Palivec. Je opatrný, protože tuší, že by mohl být za svoje výroky stíhán. V hostinci je totiž tajný policista Bretschneider, který má uši nastražené na jakoukoli urážku monarchie nebo císaře pána. Opatrnost hostinskému ale nestačí, protože řekne, že obraz císaře uklidil na půdu, protože na něj „sraly mouchy“. Švejk toho napovídá mnohem víc a Bretschneider je odvede na stanici, z čehož si ale Švejk nic nedělá. Naopak, na stanici si ještě popovídá z dalšími, kteří jsou zabásnutí za podobné delikty. A tak se Švejkův příběh odvíjí dál. Dozvídáme se třeba, že byl oficiálně označen za blba a proto nemůže na vojnu. To se mu ale snaží vymluvit a zavírají ho do rozličných vězení a blázinců...

Asi nemá cenu tady více rozmazávat obsah, na ten je, řekl bych, lepší film, vzhledem k již zmiňovaným hereckým výkonům. Pozastavil bych se tedy u typologie Švejka.

Švejk je velmi svérázná postava, která by se jen těžko zařazovala do nějaké kategorie. Na jednu stranu to vypadá, že je to, s prominutím blbec, ale vzápětí Švejk pronese něco tak moudrého, že je zase člověk na pochybách, myslí-li to vážně. Není tedy zřejmé, zda se svými narážkami a výroky Švejk monarchii vysmívá a svoji blbost jen simuluje. Třeba to, jak hned na začátku neví, kterého že to Ferdinanda zabili. Nebo jen dělá, že neví...

Já osobně si myslím, že Švejk je postava velmi inteligentní. Na druhou stranu se ale někdy chová dost naivně a s ničím si nedělá starosti.

Soudě podle toho, co v náznacích říkal v prvních asi deseti kapitolách, si myslím, že Švejk jedná částečně promyšleně. Mluvil totiž o tom, jak tvrdě s jeho jednotkou jejich velitel za války zacházel. Nebylo by tedy divu, že Švejkova „blbost“ by byla jen hraná, jako pomsta. A zároveň, jako blbci se mu nemůže nic za jeho výroky stát, protože je to přece blbec, který se nemůže brát vážně. Myslím, že Švejk se s tím i někdy chlubí, mnohokrát říkal, že je „superarbitrován za blbost. Jsem notorický blb.“ Tedy myslím si, že Švejk využívá toho, že byl takto označen a zároveň si z toho tropí žerty.

To, že Švejk nebere snad nic vážně, bych doložil na scéně z komisařství, kdy se svého spoluvězně ptal, za co sedí a dotyčný se ho zeptá, jestli nemá řemen, že by se oběsil - místo aby ho Švejk začal chlácholit, povzbuzuje ho slovy „jen s chutí do toho!“. Ale opět můžeme namítat, jestli je Švejk opravdu takový ignorant, nebo tušil, že když zareaguje proti očekávání spoluvězně (že ho začne chlácholit a litovat), myšlenky mu zažene rychleji.

Zkrátka o Švejkovi nemůžeme s určitostí říci tak ani tak...