Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Zločin a trest

Předem se preventivně omlouvám za případné chybné přepisy ruských jmen (např. někdy píši s Raskolnikovem, jindy s Raskolnikovovem). Hlavní postavou románu je student Rodion Romanič Raskolnikov, nazývaný též Roďa, který studuje (resp. studoval) v Petrohradě, a jenž je poměrně vznětlivé povahy. Raskolnikov si vymyslí vlastní filozofii o tom, že existují dva typy lidí. Jedni, masa, kteří jsou obyčejný dav a podléhají zákonům, a druzí, ti výjimeční, kterým je dovoleno páchat zločiny, pokud přinášejí nové myšlenky (a tedy i pokrok), a proto je v zájmu lidstva odpustit jim likvidaci překážek. S touto teorií si vyhlédl starou lichvářku Alenu Ivanovnu, kterou zabil, protože tím chtěl finančně pomoci rodině (jeho sestra Duňa si měla kvůli penězům vzít Petra Petroviče Lužina, který se ještě do děje připlete). Čin se ale nezdaří tak jak měl, protože se k vraždě připlete lichvářčina sestra Lizaveta, která nebyla tak zlá jako Ivanovna, nicméně sekyra žel skončí i v její hlavě. Po činu k Ivanovně přijdou nečekaně zákazníci, ale Raskolnikovi se podaří schovat se v prázdném bytě, a pak se nepozorovaně vypařit.

Po vraždě je dosud vcelku racionálně smýšlející Raskolnikov sám sebou otřesen do té míry, že upadne do jakési horečky a poblouznění mysli, ale přesto ještě stihne ukrýt ukradené šperky a navštívit přítele Razumichina, který, vylekán Raskolnikovým chováním, začne se o něj společně s mladým lékařem Zosimovem a s pokojskou Nasťou starat, i přes odpor téměř pomateného Raskolnikova.

Po pár dnech je Raskolnikov pozván na policejní stanici ve věci svého dluhu. Když ale na stanici uslyší o vraždě lichvářky, omdlí, čímž na sebe uvrhne podezření. Doma Raskolnikova navštíví Petr Petrovič Lužin, který chce Raskolnikova poznat, ale je vyhozen. Jednou potom, smyslů téměř zbaven, navštíví Raskolnikov místo činu a přítomných domovníků se vyptává na mrtvou a na kaluže krve. Při svém bloudění městem pozná Raskolnikov jistého Marmeladova, kterého záhy pozná raněného na ulici. Nechá ho zavést domů a tam pozná pro změnu Soňu (která z nouze „prostitučí“), do níž se zamiluje. Kateřině Ivanově (manželce Marmeladova) Raskolnikov dá na pohřeb manžela, což uvidí nachomýtnuvší se Lužin...

Za Raskolnikovem mezitím přijede rodina (matka Pulcherija Ivanovna a sestra Avoťja Romanovna), ale Raskolnikov je opět ve své „podivné“ náladě, a tak obě ženy ubytuje raději Razumichin, který se do Duni zamiluje. Později se Duňa rozejde s Lužinem, který měl nekalé úmysly a pomluvil Raskolnikova. Do hry také vstupuje Svidrigajov, bývalý zaměstnavatel Duni (dělala u něj vychovatelku), který ji chtěl zneuctít. Nyní ji však chce zase získat, a tak navrhne Raskolnikovi, že jí věnuje peníze, pokud si nevezme Lužina. Peníze ale nakonec dá vdově Marmeladova, i když se pokusí ještě znovu Duňu získat – pozve ji k sobě pod záminkou, že ví něco o bratrovi (odposlechl totiž Raskolnikovo přiznání se k vraždě Soně) a pokusí se jí přepadnout, ale Duňa je ozbrojena a ubrání se – Svidrigajlov se později zastřelí.

Raskolnikov mezitím čelí tlaku svědomí a policejních důstojníků Zametova a Porfirije Petroviče. Zametova Raskolnikov zmate tím, že se mu jednou večer v hospodě k vraždě skoro přizná, ale pak se mu vysměje, že ho podezřívá. Porfirij je opatrnější a působí na Raskolnikova psychologicky – několikrát ho potká a doslova si s ním hraje. Po Raskolnikově setkání s neznámým člověkem, který ho na ulici tiše označil za vraha a docela ho tak vyvedl z míry, je Raskolnikov pozván na stanici (protože byl lichvářčiným zákazníkem), kde si s ním dost nervózní Porfirij nejdříve „jen tak“ povídá. Mluví však z cesty. Vtom náhle začne s psychologickým nátlakem, až se mu už Raskolnikov málem dozná, ale vloží se do toho jistý Nikolaj, který se k vraždě přizná, což vezme Porfirijovi „esa z ruky“.

Raskolnikov má tedy klid až do doby, kdy ho Porfirij navštíví s tím, že se mu jde omluvit. Nakonec z něj ale vypadne, že ví o tom, že je Raskolnikov vrah (poznal to hlavně z chování Raskolnikova a dalších malých stop jakým byl Raskolnikův článek „o filozofii dvou druhů lidí“; možná, že ho udal i Svidrigajlov – nemýlím-li se (A to je nepravděpodobné. Myslím tím to, že se nemýlím. Takže tím vlastně chci říci, že se mýlím... Rozumíte mi přece, ne? – pozn. autora) a doporučí mu doznání.

Raskolnikov se tedy (i na nátlak Soni) dozná a je odsouzen na osm let nucených prací na Sibiři, kam za ním Soňa přijede a podává zprávy jeho rodině (Razumichin si mimochodem vezme Duňu). Soňa s Roďou se znovu zamilují a román končí...

Kniha má 430 stran, občas s celostránkovými obrázky, které jsou (k velkému nadšení čtenářů jako jsem já – pozn. autora), počítány do stránek, takže občas se člověk mile překvapí tím, kolik toho už přečetl (resp. prohlédl – pozn. autora). Po formální stránce je román psán převážně v er-formě, při myšlenkových úvahách Raskolnikova pak v ich-formě. Je rozdělen na několik větších celků, které jsou pak dále děleny na jednotlivé kapitoly, avšak pouze číslované. Děj je prakticky vzato čistý (tj. nevětvený), i když, pokud bychom ho brali opravdu detailně, vkrádají se do děje různé postavy i se svými příběhy, které ale, snad bez výjimky, vždy nakonec s Raskolnikovem souvisejí.

Největší problém románu pro mě byla ruská jména. Než jsem si totiž zvykl na to, že každá postava má jména tři, myslel jsem si, že se to tam lidmi hemží, odpusťte mi nespisovnost, jako na Václaváku. Když jsem ale (poté, co mi to došlo – pozn. autora) postavy vydělil třemi, bylo to již únosné. A tak největším problémem zůstalo představování postav. To se mi opravdu nelíbilo - postavy byly mnohdy čtenáři představeny pouze jedním či dvěma jmény a vzápětí, třeba i po delším textovém úseku, byly oslovovány jménem třetím. To do plynulosti čtení vnáší pěkný chaos. Možná, že to bylo účelně pro zvýšení „napětí“, mně se ale takovéto praktiky nelíbí.

Velice bych ale proti tomu vyzdvihl velice podařené vplouvání postav do děje a i jejich, i když někdy málo pravděpodobné, proplétání osudů. (Píši málo pravděpodobné, protože ke konci se začalo vyskytovat už až moc náhod... – pozn. autora) K tomu je ještě také třeba přidat fakt, že nebýt Razumichina a vydatné pomoci přátel, kdo ví, jak by Raskolnikov dopadl. Ale to už se zase dostáváme k hypotézám „kdyby“. Tedy zpět ke vplouvání postav do děje. To je uděláno opravdu bravurně (nová postava se většinou objevuje „jen tak mimochodem“), ale pravdou je, že ještě více souvislostí by člověk pochopil, kdyby román četl vícekrát. Například mě osobně se stalo, že jsem na začátku četl o nějaké osobě, kterou Raskolnikov potkal na ulici, a až po přečtení knihy a následném psaní obsahu jsem zjistil, že daná postava nebyla „proplouvačná“, nýbrž, že na konci knihy hrála docela velkou roli – byl jím totiž Svidrigajlov...

Co se týče charakterů postav a motivů, myslím, že zde máme docela bohaté zastoupení. Od zloduchů (např. Lužin, Svidrigajlov), po ty hodné (např. Razumichin). Najdeme zde několik motivů lásky (Razumichin + Duňa, Raskolnikov + Soňa) i nenávisti (třeba Raskolnikov – Lužin). Ještě asi stojí za zmínku role prostitutky Soni – vystupuje zde totiž jako ryze kladná postava. Napadá mě analogie s Maupassantovou Kličkou.

Rád bych také řekl, že ač je román Zločin a trest románem víceméně psychologickým, čtení je napínavé a prakticky pořád se něco děje. Toho je docíleno nejen námětem (jde přece o vraždu), ale hlavně konci kapitol – v jejich závěru se totiž přihodí vždy něco neočekávaného (zvrat, příchod nové postavy atd.), ale pokračování je většinou až v některé z dalších kapitol. Samozřejmě monologů bychom našli požehnaně, ale většinou jsou omezeny na snesitelnou míru nebo na aktuální myšlenky postav při probíhajícím rozhovoru, které rozhovor pro čtenáře naopak dobře oživují. Bohužel ale výjimky potvrzují pravidlo, a tak bychom našli i vícestránková filozofování postav, která moc záživná nebyla. To ale hlavně proto, že tyto rozsáhlejší myšlenky postav se většinou vztahovaly k poměrů v tehdejším Rusku, které asi přece jen málokdo do podrobností zná, a proto ho to nepotěší („proto ho to“, hezké – pozn. autora).

Samozřejmě, nejdůležitějším na tomto románě tedy není děj, nýbrž (abych tak řekl) psychologický profil hlavní postavy, ale i postav ostatních. Převedeno do normální řeči zkrátka uvažování a myšlenky hlavně Raskolnikova. O tom by se dalo napsat velmi dlouhé pojednání, já se ale (protože na dlouhá pojednání nejsem) omezím jen na stručné nastínění na pár řádcích. Také proto, že rozebírat tady jenom Raskolnikovo chování do podrobností by bylo, myslím si, dost nezáživné. To je docela dobrá poznámka, ať se to tak možná nezdá, protože předchozí věta vlastně shrnuje, proč je román poměrně dost čtivý – výborně totiž kombinuje „myšlenky s dějem“. Není to tedy jen nezáživný popis myšlenek, což jsem se před přečtením románu obával.

Tedy stručně k Raskolnikovi. Raskolnikov je, jak už jsem říkal, poměrně vznětlivý, někdy unáhlený, ale poměrně velmi racionálně smýšlející člověk, který si (podle své filozofie o dvou typech lidí) usmyslel, že pro dobrou věc může likvidovat překážky, tedy i zabíjet. Na začátku se tedy jeví jako zcela vyrovnaný člověk, ale po činu zjišťujeme, že tomu tak úplně není – Raskolnikov se „hroutí“ a postupně zjišťuje, že „šlápl vedle“. Je sice ještě stále dost silný na to, aby čelil tlaku (byť i nepřímému) okolí, ale postupně ho tíha událostí zdeptá natolik, že je hrubý na své okolí a pociťuje akutní touhu se někomu přiznat – vybere si tedy Soňu, protože doufá, že u ní (jako u „vyděděnce“ společnost, Soňa je totiž prostitutka) najde pochopení. Proti jeho očekávání je ale Soňa „čistší“, než si myslel a uprosí ho, aby se udal... Další průběh jsem již nastínil výše.