Jan Neruda: Ve lví stopě

Předem již poněkolikáté upozorňuji, že jsem značný odpůrce složité poezie a Nerudovy básně za takovou poezii považuji. Tuto „recenzi“ tedy berte s velkým nadhledem a odstupem, doporučuji ji číst nejlépe v noci (a bez osvětlení) s šátkem na očích a z výšky Petřínské rozhledny.

Z tohoto výboru jsem si namátkou vybral jen některé básně, celou sbírku jsem četl jen v případě Zpěvů pátečních. Ty bych komentoval nejdříve.

Zpěvy páteční bych si dovolit považovat za téměř 100% vlasteneckou poezii (pokud z té knihy někdo nevyrval listy – pozn. autora). Neruda si v nich, jako téma bere utiskovaný český národ, ať je to někdy více či méně patrné.

Za „nejostřejší“ báseň bych asi považoval hned první v tomto souboru, totiž „Moje barva červená a bílá“. Básník v ní klade velký důraz na vlající český prapor, symbol české státnosti, který má také symbolizovat celý český národ, když říká, že „Hned plápolavě v rušnou dál se nese, hned truchle choulí se a zimničně třese“, kde patrně naráží na českou historii, kdy český národ byl chvíli velmi hrdým a silným, po nástupu Habsburků ale ušlápnutým. Tohoto tématu Neruda dále využívá i v dalších básních jako například „Ku vzkříšení“, kde básník nabádá doslova ku vzkříšení národní hrdosti („Kdo se třese, hrom když bije – pro věk ztracen, vržen k trouchni“ – zde básník napadá to, že pokud budou lidé, posléze celý národ, vylekaní ze zastrašování a nepostaví se mu čelem, nebude lépe).

Další báseň z této sbírky, která by podle mě stála za pozornost, je báseň „Jen dál“, opět podporující českou státnost. Básník hned na začátku říká, že „Z bouřného času jsme se narodili a krok za krokem v bouřných mračnech jdem vstříc hrdě vznešenému svému cíli, šíj kloníce jen před svým národem.“, tj. že bychom se neměli nechat ovládat někým jiných, než svým národem (vzpomeňme na německý jazyk v českých městech). Za zmínku snad ještě stojí verš „Pryč s klímotem již u kormidla lodi: kdo chvíli stál, už stojí opodál...“, který vyjadřuje to, že pokud budeme dlouho váhat, jedinečná šance nám uteče. Tento verš zmiňuji také kvůli Járovi, který si pověstné „kdo chvíli stál...“ vypůjčil v obměně do jedné ze svých her.

Z Nerudových balad bych vyzdvihl jen asi jednu a to „Balada zimní“, která vypráví o čaroději, který oživil tři oběšence, aby mu sloužili, ale nakonec je znenadání záhadnou silou oběšen sám. I když ještě mi dovolte zmínit se o jedné, totiž „Baladě o duši Karla Borovského“. Tak jsem se zmínil, můžeme pokračovat... (To jsem vás doběh, co? – pozn. autora).

Do milostné lyriky se raději ani pouštět nebudu, tu bych asi nestrávil, na to nemám žaludek.

Pozn. autora: „Doufám, že se mi vás povedlo otrávit na tolik, že už ode mě žádné recenze na poezii číst nebudete...“

Dodatek: Tímto dodatkem bych chtěl jenom vysvětlit, proč nemám rád poezii. K tomu, aby člověk poezii (mám na mysli tu složitější) pochopil, potřebuje hodně času, nejlépe je přečíst si ji několikrát. Výsledkem je ale pak většinou to, že: 1.) člověk je podrážděný, protože nepochopil, co autor chtěl říci; nebo 2.) člověk je podrážděný, protože pochopil, co chtěl autor říci; nebo 3.) člověk má radost, že báseň pochopil a její myšlenka se mu líbí, ale je stejně podrážděný, protože kvůli takové banalitě (jak se mu již myšlenka básně nyní jeví jasná na první pohled) ztratil tolik času... Člověk má tedy jen jedinou možnost, jak nebýt po přečtení básně podrážděný – báseň nečíst. A tuto možnost se snažím v maximální míře využívat, i když uznávám, že mou podrážděnost to stejně nikterak radikálně neovlivňuje...