Graham Greene: Desátý muž

Na začátku knihy se podíváme do jakéhosi francouzského městečka 40. let, které okupují nacističtí Němci, konkrétně tedy do malého vězení, ve kterém je natěsnáno 30 rukojmích. Zajímavými postavami jsou Pierre a starosta města, kteří jediní mají hodiny a dochází mezi nimi k trochu absurdní „válce“ o správný čas. Jednoho dne přijde německý velitel a oznámí rukojmím, že za vraždu vojáka bude každý desátý muž zastřelen. Dochází tak k losování z boty, které znamená život nebo smrt. Označený papírek si vytáhne i Chavel, právník a nejbohatší muž v cele. Ihned začne prosit ostatní, že kdo půjde místo něco, dá mu všechno co má. K překvapení všech se přihlásí jistý Jan Vier, který souhlasí. Chavel si tak zachrání život.

Chavel, který se skutečně jmenuje Charlott, se chce podívat na svůj bývalý dům a když k němu přijede, nalezne v něm sestru a matku Jana Viera. Představí se jako Charlott, přítel Jan Viera a dozví se, že Tereza Mangeltová, sestra Jana, Chavela k smrti nenávidí za to co udělal. Charlott si začíná uvědomovat, že ho tíží svědomí, ale v domě zůstane jako sluha. Ve městě si na něj naštěstí nikdo nepamatuje a v jeho prospěch zpočátku hraje i to, že se jednoho dne ve dveřích objeví jistý Carosse, kterého dříve potkal v Paříži, jenž se představí jako Chavel. Tereza mu plivne do tváře a zhroutí se. Carosse utíká před úřady, kterými je stíhán za vraždu. Chce se v domě ukrýt a Terezina stavu zneužije. Nalže jí, že Charlott jí lhal (zajímavá věta - pozn. autora) a s Chavelem se pohádá. Když ho Chavel chce udat veliteli místního odboje, Rochemu, který je jeho známý z dětství, Carosse ho zastřelí („Kdo? Koho?!“ - vnitřní hlas autora. „No vidíte, kdybyste nepřerušoval“ - pozn. autora k vnitřnímu hlasu). Charlott však dělá, že mu nic není a Terezu pošle pryč, načež ještě stihne rozepsat přiznání ke všemu, co udělal a umírá.

Tato 70 stránková novela formátu A5 je rozdělena do bezejmenných kapitol. Psána je v er-formě. Po formální stránce není ničím zvláště výjimečná.

Ani děj, ač docela zajímavý (a čtenář se dočká i několika napínavých pasáží), není to hlavní. Pozoruhodné na této kratičké novele je totiž sledování psychiky Chavela (resp. Charlotta).

Na začátku, když je ještě ve vězení, se čtenáři naskýtá zajímavý pohled na to, jak se radosti a starosti na takovém místě omezují na několik málo úkonů. Proto také ta absurdní válka mezi starostou a Pierrem. Starosta se strachuje, co by bylo s jeho hodinami, kdyby ho odvedli. Pro rukojmí vlastně není vůbec důležité vědět kolik je hodin, může jim to být zcela lhostejné, ale čas a hodiny se stávají jakýmsi symbolem. Symbolem a útěchou, ke které se oba muži upínají.

Když potom dojde k losování, je také pozoruhodné, jak muž, který si vytáhne označený papírek, si jen mlčky sedne do kouta. Nikdo pořádně neví, jak se k němu má chovat, dojde i k několika malým roztržkám. Napětí roste, a poté, co si Chavel vytáhne označený papírek, začne nejdříve všechny obviňovat. Pak se snaží napadnout losování, že bylo nespravedlivé, protože tahal jako jeden z posledních, a měl tedy větší pravděpodobnost, že si označený papírek vytáhne, než ostatní. Vše mu připadá jako křivda a nakonec začne v zoufalé naději nabízet vše co má tomu, kdo si papírek vezme. Zajímavé je také postavení Chavela ve skupině - je totiž nejbohatší, a proto ho všichni tak trochu nenávidí. Poté, co se Chavel doslova vykoupí, mu to někteří nemohou odpustit.

Ještě zajímavější je však Charlottův (Charlott je, jak jsem již psal výše, pravé jméno Chavela - navigační pozn. autora) příchod do rodného domu. Zhrozí se nad tím, jak dům zpustl a jak nyní vypadá.

Když potom zjistí, jak strašně Tereza Chavela za to co udělal jejímu bratrovi nenávidí, pohne mu to se svědomím a začne ji pomalu chápat. Ztráta majetku a setkání s Terezou vedou k změně v jeho charakteru. Na začátku vystupuje jako chladnokrevný a trochu bezcitný člověk - s lidmi ve vězení se nebaví i z toho důvodu, že jimi trochu pohrdá. A když už se s někým začal bavit, je tam zmínka o tom, že s ním mluvil tak nezúčastněně jako se svědkem u soudu. Avšak na konci se z něho stává člověk soucitný, Terezu se snaží před plány Carosse uchránit nejen proto, že ji má rád...

Když na konci postřelen umírá, nechce, aby to Tereza viděla a pošle ji do města s tím, že mu nic není. Umírá, a i když chtěl své tajemství sdělit světu, už se ho nikdo nedoví.

Pozoruhodné jsou také myšlenky, které Charlott ke konci pronese. Totiž, že Tereza chce „co většina lidí chce více než lásku - totiž pokoj“ (myšleno abstraktně - pozn. autora). Nebo zamyšlení, že „bystrost často vypadá jako moudrost a nevědomost často zní jako bystrost“...