Jakub Arbes: Newtonův mozek

Newtonův mozek je psán v první osobě, dovolil bych si ji pojmenovat třeba Konstantin. Vypráví o jeho příteli eskamotérovi, který svému příteli slíbí velké vystoupení, ale je povolán do armády a záhy zabit. Autor pak vypráví, jak se sám za ním jel podívat a jak ho viděl s palcátem rozbitou lebkou. Je zdrcen, ale za několik měsíců se v noci ozve před jeho domem hluk přijíždějícího kočáru a rázem se přítel-eskamotér zjeví ve dveřích a zve Konstantina do letohrádku na jeho vystoupení. Konstantin si chvíli po odchodu přítele myslil, že je to sen, ale když se podíval z okna, na letohrádku se svítilo. I pospíšil tam a již z dálky slyšel hudbu a viděl u vchodu spoustu lidí. Čím byl blíže, hudba se vytrácela stejně jako prve se hemžící lidé. Když přišel až ke vchodu, nikde nikdo. Vešel tedy dovnitř kde asi tři hodiny znaven bloudil chodbami, nemoha se dostat ven, ač letohrádek dobře znal. I usoudil, že je to eskamotérský kousek a náhle stanul před dveřmi vedoucími do sálu. V něm již bylo živo a po chvíli začalo vystoupení. Na pódiu se objevila rakev s přítelem-eskamotérem. Přítomná lékařská společnost konstatovala, že je mrtev, ten se však po chvíli zvedl a sejmul si část lebky, aby ukázal, že po smrtelném úraze si vypůjčil mozek slavného Newtona. Poté obecenstvo vybídl, aby se našel dobrovolník, který se s ním chce v ním sestrojeném stroji proletět časem. Jde tedy Konstantin a z kouzelnému trianglu pozoroval hrůzy všech lidských válek. Nakonec ale oba spadli a Konstantin se probudil doma, v horečce.

Dílo se formálně řadí mezi romaneta, kratší novelu s fantastickým dějem, typická pro Jakuba Arbese. Je psána, jak jsem již řekl, v první osobě jednotného čísla, jako vyprávění pamětníka a to velice poutavým a zajímavým způsobem. Ale vzhledem k tomu, že mi bylo řečeno, že je to téměř horor, čekal jsem více, než vstávající mrtvolu ukazující mozek nebo člověka bloudícího v bludišti, ač to bylo velmi působivé. Arbes vůbec dovede působit velice tajemně, to plyne zřejmě z jeho výborných popisech prostředích, které však nejsou nijak zdlouhavé, užívání přímé řeči ve správnou chvíli a také v krátkých větách, které prozíravě používá ve zvlášť napínavých úsecích.

Vcelku zajímavé, ale časem dost podtrhující napětí a požitek z děje, jsou přítelova slova při letu časem, kdy mluví o ničemnosti a zbytečnosti válek a v kostce řečeno je odsuzuje. Jenže tam je to asi na deseti, ne-li více stránkách.

Velice se mi líbil přítelův časostroj, v podobě trianglu, o kterém se, co se týče vzhledu více nedozvíme (zřejmě je patentovaný), což je také jaksi tajemné. Mně na něm fascinovala technická stránka. Přítel totiž popisoval, jak funguje. Umí vyvinou rychlost mnohokrát větší než světlo a právě odražené světlo ze Země sleduje. Když letí stejně rychle jako světla, zdá se okamžik statický, zrychlí-li však, může se cestovatel „dívat“ zpět. Nu, dobře. Fyzikové by se na mě asi hněvali, že tu vychvaluji takovýto „nesmysl“, neb je obecně známo, že žádné hmotné těleso nemůže vyvinout rychlost blízkou rychlosti světla, čehož se také týká „pověstná“ Einsteinova teorie relativity (Pokud vás tyto věci zajímají, vřele doporučuji Okna vesmíru dokořán, buď knihu, nebo aspoň televizní cyklus). Tak, fyzikové snad prominou. Ale je to zajímavá představa, ne?

Docela působivé jsou obrázky Františka Tichého. Většinou totiž, pro přispění napětí, zobrazují jen tajemné siluety někdy černobílé, jindy zase kolorované.

Shrnu-li to, není to horor, ale určitá větší míra napětí zde je. Mě osobně se ale v tomto smyslu více líbil Svatý Xaverius.