Jakub Arbes: Svatý Xaverius

Opět je psán v první osobě, i nyní bych si ji dovolil pojmenovat Konstantinem. K tomu přijíždí přítel, malíř z Vídně, aby ho Konstantin provedl Prahou po kostelech. V kostele sv. Mikuláše objeví pozoruhodný obraz umírajícího svatého Xaveria od mistra Balka. Poté se ale rozejdou s tím, že by bylo záhodno udělat soupis českých děl. Konstantina však něco pořád táhne ke sv. Mikuláši. Je to právě obraz sv. Xaveria, díky kterému se ocitne v již zamčeném kostele, neustále hledíc na obraz. Tu se objeví podivný muž a Konstantin, jsa ukryt ve zpovědnici ho pozoruje. Ten si také s velkou náruživostí obraz dlouhou dobu prohlíží, ale tu najednou přijde blíž a vypadá to, že ho chce poškodit. Konstantin neváhá a na neznámého muže se vrhne, záhy však zjistí, že jen chtěl obraz pečlivě přeměřit. Když však pohlédne neznámému do obličeje, zděsí se, neb neznámý jako by z oka vypadl Xaveriovy na obraze. Z těchto dvou se brzy stanou velice dobří přátelé, a Konstantin se časem od Xaveria, jak se neznámý jmenuje, dozví, proč se o obraz tak zajímá. Vodila ho k němu totiž každodenně jeho matka a i jeho babička, která byla služkou mistra Balka, jenž když umíral, svěřil se jí, že kdo bude trpělivý, najde díky sv. Xaveriovy poklad a spasí lidstvo. Několik měsíců se však přátelství obou mužů ochladí, protože se Xaverius začne chovat dost zvláště. Když ho ale jednou Konstantin navštíví, s ohromnou radostí mu přítel sdělí, že v obraze našel několik teček, které přiloženy na starý plán Prahy ukazují místo pokladu, kde již byl a našel několik drahokamů a vyzve Konstantina, aby šel v noci s ním kopat. Jdou, cesta je popisována strašidelně, až se dostanou na dno rokle, kde začnou kopat. Naleznou stavební suť a v ní několik drahokamů, ale tu se jim nejednou převrhne lucerna a vzplane v žlutý oheň, ve kterém se Xaveriovi zjeví sv. Xaverius, nabádajíc ho, aby ihned utekl a tak také Xaverius udělá. Až po letech se s Konstantinem setká a to ve vězení, kde je Konstantin z politických důvodů a Xaverius z obvinění z krádeže v kostele sv. Mikuláše, od kterého měl kvůli prohlídkám obrazu klíče. Xaverius Konstantinovi vysvětlí jeho náhlé zmizení tím, že byl zcela mimo, ale již zjistil, že přízrak sv. Xaveria byl jen díky přítomné hornině siřičitanu. Konstantin ale zjistí, že krádež, za kterou je Xaverius obviněn, se stala právě tu noc, kdy byly spolu v rokli a přítele chce osvobodit, ale je již pozdě, zemřel. Naposledy tedy živého Xaveria viděl na dvoře vězení, kde ležel úplně přesně jako na obraze umírající sv. Xaverius.

Asi se budu dost opakovat, protože Svatý Xaverius i Newtonův mozek jsou z jedné knihy. Já je však rozdělil kvůli obsahům. Takže dílo se opět formálně řadí mezi romaneta, kratší novelu s fantastickým dějem, pro Arbesa, jak jsem již minule řekl, typické. I toto je psáno v první osobě jednotného čísla opět velice poutavým a zajímavým způsobem. To, jak se již podruhé přesvědčuji, Jakub Arbes umí dokonale, takže co jsem o něm četl, je asi pravda. Totiž, že Arbes je mistr svého oboru, jedinečný případ v české literatuře.

O tohoto romaneta jsem již nečekal takový hororový nádech, o to jsem se více „klepal“, protože jak bylo vše popisováno (dovolil bych si již standardizovat) Arabesskou dramatičností, jaksi tajemně, hrůzostrašně, nabyl jsem dojmu, že se každou chvílí něco záhadného stane a v takovémto napětí mě autor udržel až do konce. A přitom se vlastně ani nic nevysvětlitelného, když nepočítáme tajemnou shodnost obličejů obou Xaveriů, nestalo.

Výborně si také Arbes vyhrává s lidskými povahami a okamžitými stavy chování, které popisuje s náležitou precizností. Stavy chování dovede působit na čtenáře docela dost hrůzostrašně, když postava najednou strne a zmlkne. Teď napjatě čekáte co se bude dít, ale to si s vámi většinou autor jen hraje. Záložka této speciální salátové edice Arbesových romanet nelže, když je na ní psáno, že „Zde se začíst znamená: vzdáti se úplně básníkově fantasii, propadnouti jejímu baladickému kouzlu, dáti se unášeti jeho vidinami, sny, jeho romantickým nadšením i rozumovým uvažováním.“. Není to hezké takhle to „obšlehnout“, ale já s tím plně souhlasím a asi bych to ani lépe říci nedovedl. Takže můžu jít domu. Počkat! Ale já jsem doma!

No, nakonec bych ještě připomenul, že svatý Xaverius je podle knihy v kostele sv. Mikuláše. Schválně až budete mít cestu kolem, mrkněte se tam, jestli před umírajícím Xaveriem nestojí nějaký temný muž...