Seriál: Černí andělé

Vynikající český cyklus (chcete-li seriál) tajemných kriminálních příběhů „o“ podivuhodných funebrácích – černých andělech, uchvacující hlavně hereckým výkonem funebráků, které často neuvidíte a ani je téměř neuslyšíte mluvit. Jeden malý, druhý velký, ale oba vždy s kamenným obličejem, v černém obleku a s příslušnou důstojností objevují se v každém dílu proti předpokladu většinou jen na konci, proto to „o“ v první větě. To dodává na napětí, protože člověk by čekal, že budou hlavními aktéry po celou dobu. Ale oni jsou, ať se to možná nezdá. Vždy jsou totiž záhadně ve správnou chvíli na správném místě. Většinou si přijíždějí pro hlavního aktéra toho kterého dílu, ale není to pravidlo. Z toho vyplývá, že každý kriminální příběh nutně končí vraždou, téměř vždy má ale velmi tajemný průběh. Klepat strachy se sice asi nebudete, ale „mrazivý“ dojem to ve vás možná zanechá.

Osobně se mi nejvíce líbil díl nazvaný Experiment, který je malou výjimkou – režíroval ho Juraj Herz. Tento díl mě fascinoval hlavně černými anděly, kteří se tajemně objevují až na samém konci. Dvanáctileté Terezce umírá dědeček v nemocnici. V kómatu vysloví několik podivných slov, které primář (Marek Vašut) náhodou zachytí na diktafon. Pásek poskytne mladé ambiciózní doktorce Wolfové z Jazykového ústavu. Ta v těch slovech objeví již mrtvou řeč a domnívá se, že má souvislost s Knihou mrtvých a tedy i otázkou posmrtného života. Zajede tedy do nemocnice, aby zjistila víc a malá Terezka si všimne, že se snaží dědečka zabít. Společně s primářem, který se do Wolfové zamiloval, Terezku pošlou domů a v nemocničním pokoji se začnou dít věci. Když se konečně Wolfové podaří nahrát celý vzkaz „ze záhrobí“, dědeček zemře. Rozrušená Wolfové uteče přes park z nemocnice a vběhne přímo pod kola projíždějícího automobilu, náhle a nečekaně se vynořujícího ze tmy.

Do této chvíle se, jak už jsem řekl černí andělé neukázali ani na okamžik, ale teď přijde jejich chvíle. Podle mě je to snad jejich nejdelší scéna, když nepočítám poslední díl, který je o řediteli jejich pohřebního ústavu, takže se objevují vícekrát a déle. Humor se v těchto cyklech skoro nevyskytuje, vše zahaluje rouška tajemnosti, ale v této scéně je malá výjimka. Možná se vám to zdá pošetilé, ale scénu vám zde popíšu. Je noc, když Wolfová vybíhá na viditelně prázdnou silnici. Tu, kde se vzal, tu se vzal, ji srazí černý vůz. Kamera se otočí a poskytne pohled zezadu na brzdová světla zastavujícího pohřebního vozu. Z něho, s velice pěknou synchronizací, vystoupí oba funebráci a bez mrknutí oka jako přízraky připlují k mrtvé Wolfové a postaví se nad ní jako sochy. V tu chvíli ale zaslechnou puštěný záznam a tak diktafon menší z černých andělů opatrně sebere a opět se důstojně napřímí a přiloží diktafon k uchu. Nato se vyšší kolega s mírně kyselou tváří k diktafonu pomalu mírně nakloní. Poté se ale oba ušklíbnou a vzhledem k tomu, že kolem není živé duše, odhodí, krče rameny, pásek pryč a ten zahučí přímo do řeky.

Ač mě třeba i některé příběhy příliš nebavily, nemohl jsem se na ně nedívat, v napětí očekávaje, jak, kdy a kde se tentokrát černí andělé objeví a co za posunky udělají. Možná mě nepochopíte, ale tento cyklus hodnotím jako úplně to nejlepší, co se týče dojmu, který to ve mě zanechalo, co jsem kdy v televizi viděl a nebojím se hodnocení fenomenálního snímku, posuzuji-li to jako celek.

Více o cyklu se dočtete třeba na http://krimiserialy.juk.cz/cerniandele/.